Smyčka otázek pronásleduje šouravé kroky, které ze země zvedají obláčky jemného prachu. Jsem ukrytý hluboko sám v sobě, přitom oči sledují jen úzký pruh země a závity se snaží najít rozhodující odpověď.
Samotný pocit není naplněn nějakým „nepříjemnem“, jen dráždivým očekáváním. Náhle sebou trhnu. Kolem mne poskakují hnědá, strakatá a bílá stvoření. Těsně, než do nějakého narazím, stačí uskočit, aby se hned za zády znovu spojily do bečícího stáda. Směji se sám v sobě: „Nazdar návratu z dalekých hlubin.“
Mám jasno, to co jsem hledal, je na jazyku. Zastavím se a otočím hlavu k vrcholu Nangy. Stále mě ta úžasná podívaná sráží do kolen. Její jižní srázy se právě převlékly do podvečerního slunce, které z posledních sil drží převahu nad přicházející tmou. Dokonce i vítr se už spakoval do spánku a nechal konečně poletující bílý závoj padnout na tělo hory. Překrásný den.
„Tak, mám si troufnout?“
Sebevědomí, ten poťouchlý rarášek šeptající: „Neboj, to dáš,“ naráží na ječící alarm: „Jedna chyba vole a jsi navěky jen mražené hovězí.“
„Cha,“ fakt je, že pak si s tím hlavu již trápit nemusím.
Opačně, když se povede a dolezu na vršek, co z toho?
„Hovno!“
Lákavé dilema pro pokročilého šílence. Zvrátím ještě jednou hlavu a koukám přímo do šednoucího nebe.
„Prosím tě, Ty tam nahoře, pošli vagon štěstí, sedm pěkných dnů no a…, to zatím stačí. Děkuji pěkně za vyřízení, má úcta, tvůj Maroušek mazel.“
Otáčím se na patě a utíkám do kempu, kde na mne již čeká Zdenda. Vrážím do velkého stanu, který je už měsíc naší jídelnou, společenskou místností, trucovnou, posluchárnou hudby, knihovnou, debatní arénou, jednoduše místem, kam se schováváme před sluncem, deštěm a před okolním světem. Tedy pardon, lépe řečeno před okolní nicotou.
Jeden by řekl, že panoráma hor, která se rozprostírá za tenkým plátnem stanu, je krása nebeská.
„Prdlový.“
Okamžitě bych měnil za ruch města, za hospodský šum, nebo jen za půllitr piva.
Dopadnu naproti do židle a srdce buší na plný kotel své rychlé tim-tam, tim-tam.
„Jdu na věc,“ vychrlím na Zdeňka.
Pozoruji ho, jak si bez jakéhokoliv spěchu sundává brýle, zvedá obličej ozářený od počítače a klidně si mne prohlíží. Pak svým typickým profesorským nosohlasem pronese:
„Já si to myslel.“
Se mnou šijí všichni čerti, a on jen vysloví: „Věděl jsem to.“
Ježíšimarijá, jak může být tak klidný, právě ve chvíli, kdy jsem mu sdělil tu žhavou novinu, že se jdu „zasebevraždit“.
Jsem tak průhledný?
Asi jo. Jiní by se jistě pokusili zvrátit můj úmysl, nebo aspoň najít slabá místa mého přesvědčení. Rozhodně bych se nedal, ale drobné přemlouvání by bodlo. Nicméně v zápětí mi prohoří, jak jednou větou, bez dalšího žvatlání kolem, řekl podstatné - „Prostě mi dává zelenou a sám se vzdává v můj prospěch svých ambicí.“
Skutečně mám štěstí?
Naproti mě sedí chlap, kterého mám rád a znovu mi dal důvod ho obdivovat.
Oči se zabodly do tmy, která hned za vchodem stanu ukradla celý svět a v duchu si odpovím: „Tak jo, díky Zdendo.“
Intermezzo Náš odjezd do Pakoše, byl výslednicí náhody a utajovaných tužeb. Nanga Parbat, na začátku letošního roku vůbec nebyl v hledáčku. Oba dva jsme se těšili na jaro do Nepálu, na usměvavé šerpíky, kteří měli provázet naše kroky, až pod Talung. Stále tam čeká můj nevyřešený restík a to jeho panenská severozápadní hrana. Ovšem Zdendova zlomená noha udělala tlustou čáru za jarem.
„Zdendo, stihneš se dát na léto do cajku?“
„Jasně.“
Tím azimut musel nabrat jiný směr. Oba chceme do velkých hor a na velký kopec.
„Léto je vhodné pro Pakoš,“ říkám.
„Dobrá, co tam?“
„Tře-bá…, můžeme dodělat Gaš?“
„Prdlajs, magořím z Baltora, chci někam jinam,“ zazní razantní Zdeňkova odpověď.
„Je ti jasné, že tím dáváme pasé Karákóramu.“
„Neva, mám na mysli Nangu!“
„Jo, do Nangy se ti chce?“ překvapeně na něho zírám.
„Hmmm.“
„Beru, ale na normálku z Diamíru, nebo do Rakhiotu, mě nedostaneš,“ tentokrát se stavím na zadní já.
„Počkej, počkej, co tím myslíš? To ne!“ Zdeňkovi se přitom lehce nakrabatí čelo.
„Ale jo,… Rupalské hovado,“ šibalsky si ho prohlížím, jak zareaguje.
„Nerozumím, proč… se… chceš… zabít?“
„Kdo mluví o odpisu, já chci jen zažít dobrodrůžo, hotovo,“ rozhazuji ruce s nevinným výrazem na tváři.
„Jinými slovy totéž.“ Z druhé strany stolu přijde ledová sprcha.
Bez ťukání na čelo je mi jasné co si myslí o mém nápadu. Následovala rozhodující porada, neboli večer s tankovou Plzní v dejvickém výčepu U veverky. Vzájemný řinkot žejdlíků, zpečetily osud. Jedeme na Nangu, tou hrůzou a děsem opředenou Rupalskou stěnu.
O dva měsíce později již brázdíme pakistánské cesty. Jeep jedoucí po zařízlé stezce, která je zamáčklá do úbočí nad korytem řeky, plní dokonalou úlohu gigantického šejkru. Svaly pozvolna umdlévají a víčka zavírá míhající barevný svět. Ještě vnímám jak hlava lítá ze strany na stranu a bez možnosti návratu odplouvám na obláčku bezpečí snu.
Šlapu po podolské náplavce s celou rodinkou v patách. Slunce se zlatavě odráží od temné Vltavy a sálající teplo z rozehřátých šutrů dokresluje romantickou atmosféru letního podvečera. Naše čuba Šaky, nesoucí v mordě klacek, s tím krámem neustále naráží do mého lýtka. Zpoza zad slyším Kláru: „Viktorko, nežer ty vajgly! To naše dítě je fakt prase.“
Bez známky emocí přikyvuji: „Jo a ten čokl mě taky sere.“
Najednou „huuup“, plíce i žaludek vyskočí během sekundy z mé pusy a má kebule se tříští o rám auta. Náraz mě hodí do stavu plného vědomí.
„Aúúú doprčic, kdo, proč, kde to jsem?“
„Támhle je,“ odpoví Zdenda.
Po nepříteli ani stopa, ale za předním okénkem Jeepu se houpe v rytmu výmolů Rupal.
„Zastavit,“ vyhrknu na košilatého šoférmajstra.
Vyndávám jednu nohu z kabiny a stoupám si na zem, pak druhou brnící, jenž vypovídá poslušnost povelu “stůj a drž“.
Jsem spolehlivě vytvarovaný do skrčence, podle vnitřního prostoru peklostroje, přitom se drbu na hlavě, kde roste komiksová boule.
„Zdendo, kurňa, proč je tak…,“ překvapeně zírám nahoru.
„Netuším,… naprostý podvod, to jsou dva kopce v jednom,“ prolétne vzduchem stejné zasténání.
Pak už jen bez hlesu pozorujeme, jak ze zeleného údolí, bez sebemenšího varování a z ničehož nic, roste souvislá spojnice, mezi nebem a zemí.
„Hele, zatím pouhé čtyři dny nás dělí od odletu z Prahy, otáčíme ne?“ přeruším ticho.
„No a doma řekneme, třeba blbé podmínky, nebo jiný oblíbený žvást.“
„Tím snadno zamaskujeme, dámy a pánové, ehm-ehm, že jsme si právě kákli do trenýrek.“
„Sice je moc nenosím, ale to je jedno,… bereme roha?“
Návrat k začátku
Za stanem je slyšet rachot, který se náhle zhmotní v šklebícího Alliho, a přeruší tím mé bloumání. Znovu jsem s myšlenkami nazpět ve společenském stanu, který spoře osvětluje mihotavým světlem plynová lampa. Naproti sedí Zdeněk bušící do počítače, a ve tmě nad námi je Rupal, čekající hladově na můj skalp.
„Your diner Sir,“ vyloudí Pákistánec svojí svahilskou angličtinou.
„Nekecej Alíku a dávej na stůl,“ kontrovala ryzí čeština s pražským dialektem.
Polykám první sousto, které připomíná opečenou bramboru. Bez pardonu vyhrává chuť přismahlého oleje s odérem benzinu na vaření. Ale fujtajbl, plivnu nazpět to Tajemství, neboli Pomstu šéfkuchaře.
„Je nakrklej, má ramadán a nedlabe, totéž chce nejspíš i od nás.“
„Jebu ho, já jsem pod ježuchem, tam se žere furt a kdykoliv,“ bublám si nespokojeně pod fousy.
„Podej mi prosím pivo,“ potřebuji narovnat chuť.
„Pro každého poslední,“ vydává ortel Zdeňkova ruka pátrající v modrém barelu.
„Není možná, jsme teprve v půlce výpravy,“ s leknutím zhodnotím vážnost situace.
„Tak to je konec. Někde nastala počtářská chyba,“ ozývá se z druhé strany stolu.
Každý z nás, měl na den připravenou jednu záchranou patronku se zlatavě hořkým obsahem, pro nuzné dvouměsíční živoření v totální abstinenci. Dokonce, když jsme z Base Campu vyráželi na aklimatizace, které v součtu zabraly více jak deset dnů, měly se plechovky za tento čas ušetřit. Nestalo se tak, a dno záhadně zelo prázdnotou.
Že by Alli?
Má rozladěnost okamžitě hledala viníka v nejbližším okruhu. Měl jsem na něho spadeno a rád bych mu zakroutil krkem. Nicméně byl oddaný muslimáš a tím pádem mimo podezření. Nikdo další, krom nás dvou v okruhu desítek kilometrů nebyl.
I když toto zjištění na kritickém stavu nic nezměnilo. Zvyk je železná košile a odvykání je skutečně těžké… záhada v hledání viníka byla úspěšně vyřešena :-)
„Kdy chceš vyrazit?“ přeskočil zádumčivou atmosféru Zdeněk.
„Jakmile rosničky zahlásí pět dní slušné póčo,“ kontruji.
Ve skutečnosti jich potřebuji minimálně sedm. Tím bych zvýšil šanci pro jistější návrat přes Diamirskou stěnu. Měli jsme sice každodenní aktuální vývoj počasí přes satelit do telefonu, jenže v horách dlouhodobou předpověď stejně nikdo neumí, ani specializovaná super centra, které řídí super mozky se super počítači. Takže, až se rozhodnu jít, pak nastoupí jen víra ve šťastný konec.
Hurá do Rupalu - den první
Tlukot srdce slyším až v uších a zrychlený dech odpovídá námaze. Ostré suťovisko se skalními prahy připomíná spíš tatranský nástup, než předehru k dalším čtyřem vertikálním kilometrům. Rychle nabírám metry a údolí za zády pozvolna začíná připomínat zmenšenou skutečnost. Kolem druhé rozhrabuji nohou na plácku sníh ve 4 800 metrech.
Je ho tu více než před čtrnácti dny, kdy jsme se tudy vracely z předchozí aklimatizace.
No nic, udupávám plošinku a čekám na Zdendu. Ten se rozhodl ulehčit mi s nákladem pod nástup a nese polovinu mých věcí.
Možná mne chce jen vyprovodit na poslední pouť?
Nevím, ale až ke mě dorazí, vyvrhne obsah batohu a seběhne nazpět za Allim. V srdci mám zatím ejchuchu.
Už je tu a hází bágl na zem.
„Tu máš a dávej na sebe bacha.“
„Díky moc Zdendo.“
Je to silná a zároveň dojemná chvíle. Celý ten předchozí čas jsme si byli bok po boku. Teď on jde dolů. Já zůstávám s cílem dát pokus sám vylézt alpsky na vršek Nangy. Zatím nikdo takový kousek nepředvedl, dokonce i samotný jediný pokus Tomaže Humara neskončil nikterak oslnivě. Tedy musím dodat, že přežil, díky helikopotvoře, která ho zázračně sundala ze šesti tisíc. Jinak pusto prázdno, nic.
Obejmeme se a každý na chvilku zamíří ke svým myšlenkám.
Pak mi Zdeněk na čelo prstem pomyslně nakreslí křížek, zamává a odchází do údolí. Hledím na pozvolna mizející záda a vlna smutku včetně pochyb zalézá pod kůži. Chce se mi křičet:
„Měly jsme jít přeci spolu,“ ale na křik je pozdě.
Naše situace vzešla z racionálního zhodnocení stavu věcí. Zdenda měl pochroumanou ruku od šutru, který ho praštil při posledním výstupu. Toto zranění, bylo definitivním pošťouchnutím k jeho rozhodnutí. Pokud se mělo stihnout prolézt alpsky Rupalem, znamenalo to, po čtyři dny vylézt vždy o jeden výškový kilometr nahoru a téměř stejným převýšením se dokázat za tři dny skutálet přes Diamir do údolí. Přeloženo, fofr bez zastávky, pokud možno bez jištění, s jediným, pomyslně rezervním, dnem. Zhodnotil svou situaci a podle jeho slov budu mít v této chvíli větší šanci stihnout ultramaraton sám. Uvidíme, ale nabídku jsem přijal. Teď se pomalu ztrácí v kamenném moři, přitom už začínám litovat. Bude mi chybět jeho lidská blízkost a vyzrálost horala s buldočí vytrvalostí.
Šeď - den druhý
Před dolezem k druhému bivaku. Fotografie je pořízená o 14 dní dříve - při společné aklimatizaci se Zdendou…
Na tuto ostrou sněhovou hranu jsme dolezli strmou stranou z údolí.
Vařič burácí na plné obrátky a oblak páry zahaluje vnitřek stanu. Je něco lehce po půlnoci. Aby bylo jasno, nenávidím vstávání do promrzlého rána, jenže není na výběr. Je potřeba využít těch několik hodin, které zamrazí pohyb ve stěně. Mám malé zpoždění, díky lenivosti, vylézt rychle ze spacáku. Snažím se dohnat ztracený čas, tak do sebe natlačím poslední sousto, zapíjím douškem kafe, zapínám čelovku a razím. V mžiku mě spolkne mlha, která již před tím spořádala vše ostatní. Dohlédnu akorát na bořící se nohy, jinak nic dalšího. Krok za krokem se sunu vzhůru svahem, který má bratru padesát stupňů. Vůbec netuším, kde jsem, totální dezorientace. Jediné co vím, že stoupám. Minuty se stávají věčností, jelikož oči nemají nic na práci, čím by mohly nasytit mysl. Dobře vím, že někde musím narazit na skalní bariéru, která zastaví tápání a následně stejně jako obrubník vedoucí slepce, mi směrově pomůže jít dál. Musím vynaložit o ždibec více úsilí než před čtrnácti dny. Markantní rozdíl v nadílce sněhu, vysílá znepokojující signály v mé nervové soustavě. Sto kroků je prd, ale tisíce pohybů v novém sněhu, může za pár hodin naprosto odrovnat, to dobře vím. Teď s tím stejně nic neprovedu, zahazuji pochybnosti za hlavu a hrnu si to vzhůru. Do podvědomí pumpuji pod tlakem morfium, bude dobře Máro, máš našláplo, … pojď.
K bílé tmě se přidává drobné mrholení sněhové krupičky. Po nějaké době, která na sebe nenechala dlouho čekat, se z horních strání spouštějí lavinky sněhu. Zpočátku dost neškodné, ale po dalších dvaceti minutách nabývají na síle a nezbývá než před nimi zdrhnout. Jenže kam?
Stojím na hrotech maček v sedmdesátistupňovém ledu, cepíny zaseklé, až tak co dovolí přemrzlá stráň a přes rukavice včetně stehen se valí sněhová řeka. Do hajzlu…! V mizerném světle postupujícího úsvitu zahlédnu visící sérak, kde pod jeho nevypočitatelným tělem zeje otvor. Není čas na váhání, zalézám do ledového labyrintu. Kdykoliv může nastat okamžik, že východ, zavalí lavina, nebo spadne stěna jeskyně. Přesto převládá klid z bezpečí, oproti venku, kde se žení čerti.
Stavím stan a než dopiji první čaj, zavírám víčka. Probudím se o hodinu později a ze tmy směrem k vstupnímu otvoru se na mě usmívá slunce.
„Alou“… jedu, povzbuzen optimistickým světlem, balím harampádí a za pár minut už lezu strání vzhůru vstříc dalšímu průseru. Po poledni mám před sebou strmý namixovaný koutek skály a ledu. Po prolezení čeká další lahůdka v podobě nafoukaného hřebínku, strmého jak břit, který při každém pohybu vypadá, že se odporoučí i se mnou do údolí. Rozhodně není nějaký drobek, má přibližně 300 metrů a než dolezu na jeho konec znovu začíná sněžit.
„Nééé, ne, ne,“ řvu téměř v amoku na padající vločky. Máchám rukou vzduchem a chci aspoň jednu napálit pěstí do brady. Tu máš… buch a ty taky… prásk, vy krávy bílé, nenávidím vás.
Konečně jsem se prohrabal na méně strmé plató. Ušlapávám plošinku a cepínem následně dorovnávám ztvrdlou krustu do roviny. Za necelé dvě hodiny již Jetboil rozpouští svůj první sníh. Polykám první doušky teplé kávy a ve zmučeném tělu se rozlévá blahodárné teplo.
Vím o jedné věci, která mi byla dána před lety do kolébky. Komerčně se využít nedá a je jednoznačně nepřenositelná. Dokáži jí používat téměř bez omezení, jak na dvacet minut, nebo na stejný počet hodin.
Spánek.
Mívám ho klidný, bez strašáků a veskrze pozitivní. S tímto vědomím, zanechávám zde světobol a pozvolna odplouvám za Hypnosem.
Otázky pro Alláha - den třetí
„Ty…, ty jeden Alláhu!“
Nemám nic proti tvým bratrům, ani jednomu z nich jsem nezkřivil vlas. O tvém území, které spravuješ, mluvím vždy pěkně. Dokonce se snažím najít obhajující tón, před fobií z islámu v našem křesťanském světě. Lidé nejsou špatní, ve své víře, ale od podstaty jsou dobří, nebo šmejdi, bez rozdílu vyznání.
„Tak do prdele, už vypni ten sníh.“
Nemám tušení, jestli doputovalo mé lamentování na správná místa, ale venku téměř v zápětí nastal klid. Jsem sám ze sebe překvapený. Mám takovou moc? Hodlám to hned vyzkoušet.
„Slunce!“
Oklepávám noční nadílku ze stěn stanu. Rozepínám zamrzlý zip a užasle sleduji scenérii ranního úsvitu. Kousek níž, se rozprostírá koberec mraků, z něhož vykukuje jeden špičatý vršek za druhým. Každý výdech vytváří oblak páry, který se v zápětí rozpustí v štiplavě mrazivém vzduchu. Na světlající obloze, klouže směrem k západu hustá oblačnost, jenž mi předchozí den dala moc těžké kapky.
„Dík a sorry.“
Zavládne pocit provinění, jestli jsem lehce nepřestřelil. Nicméně napětí je třeba udržovat a bez pauzy dodávám: „Pokud mě znovu nase…, mám v zásobě šťavnatější bandurskou.“
Dnes suším provlhlé svršky z předchozího dne. Dále taky čekám, jestli nedorazí další vlna nečasu. V duchu přemítám: „Na tomto místě návrat činní 1 200 metrů převýšení k suťovisku. Pokud ještě více zapadnu sněhem, jsem vyřešený, v případě že se rozhodnu lézt pozpátku, čeká mě nejspíš stejný osud. Paradoxně pokračování dál vzhůru, je ta lepší ze dvou téměř stejně blbých variant.“
Tma uzavírá další den. Přes údolí ozařují zčernalou oblohu blesky. Snad buřina zůstane tam, kde je a hřebeny ji nepustí blíž.
Pokušení - den čtvrtý
Pípání přicházející z dálky se stává čím dál víc otravnější. Rukou šátrám ve tmě, než nahmatám čelovku, která po zapnutí bezprostředně hledá zdroj neklidu. Hodinky ukazují půlnoc a jediným stiskem umlčuji ten randál. Venku před stanem visí v černé kopuli zástupy hvězd spílající unisono: „Vždyť nás prospíš, vstávej, hi-hi, vstávej.“
Jinak hluboké ticho prořízne až hukot vařiče. Dnes si dávám šanci posunout svůj osud o tisíc metrů blíže k bohům. Tento dvojsmysl mě hned zahřeje bránici a dá zapomenout na útrapy předchozích dnů. Rychle stoupám svahem. Součinnost maček a cepínů je účinný stroj, který limituje jen tápavý dech.
Jsem rychlý, za tři hodiny vylezu sedm set metrů v ledovém skeletu, na kterém se drží jen malá vrstva sněhu. Elektrizující radost z toho, že se daří, umocní první paprsky slunce vystřelené nad obzor. Měkké ranní světlo, ladící tmavými odstíny barev nad panorámatem hor miluji, nádhera. Vyndávám kameru a snažím se zachytit nezachytitelné. Ruce mezitím tuhnou a tak je sunu nazpět do rukavic. Nad hlavou mám první klíč dnešního dne. Mixový kout, kde krom těžkého lezení hrozí pád šutrů i odlomených séraků. Musím přidat na tempu, jinak tak vymodlené slunce, bude zároveň mým katem. Celý nebezpečný úsek není delší než 300 metrů, ale je hodně strmý se závěrečným kolmým ledopádkem. Nalézám do něj z leva, přitom se snažím držet co nejblíže skály. Od cepínů odskakují kousky ledu a mačky nezůstávají v ničem pozadu. První pozdrav z vršku prolétne kolem mne. Nemůžu nic dělat, nikam se schovat, jen čekám, že si dráha kamene nevybere za cíl zrovna mne. Uplyne šedesát minut lezení v palebném poli. Dolézám k desetimetrovému ledopádku. Naštěstí je menší, než se zdál ze zdola. Zhluboka se několikrát nadechnu a odhazuji strach stranou. Následující „záhul“ bude na hranici kyslíkového dluhu, nesmím přitom udělat chybu a ani pohyb navíc. Jdu na věc.
Knedlík se uhnízdil v mém hrdle, z útrob vychází chrčení parního stroje těsně před výbuchem. Mám neskutečnou žízeň. Otáčím pohled pod své nohy, ledopádek se protáhl o dalších dvacet metrů, se kterými jsem dopředu nepočítal. Nebyly jednoduše vidět. Prolezeno, ale v případě návratu, není šance stejný úsek slézt. Cesta nazpět odříznuta, respektive byl jsem o tom pevně přesvědčený.
Mezitím v údolí mraky nikterak nelenily a kynuly do hradby, která začala svižně stoupat vzhůru. No tak to je průšvih. Kopu drobnou plošinku, abych si mohl udělat čaj. Než dovařím, mlha scvrkne výhled na několik desítek metrů. Začínají nesměle poletovat první bílé mrchy. Tady zůstat nemůžu, každá lavina si mě vezme se sebou dolů. Sněhové nadílky, je zde více než kdekoliv předtím. Hypnotizuji strmější úsek vedoucí pod sérakové zlomy, tam tajně doufám, že najdu úkryt pro stan. Již po druhé, za tento výstup, mi bude dělat pomyslné bezpečí, něco tak nepředvídatelného jako je sérak. Celý úsek, 200 metrů, mi trvá nekonečných pět hodin. Nohy zapadají do jemného sněhu až po stehna. Mám pocit, že se hrabu stále na místě, aniž bych vylezl jediný metr. Již polomrtvý únavou a za vydatného sněžení stavím stan.
Konec na dosah - den pátý
„Celou noc neviditelná větrná turbína žene agresivní silou ledovou krupici, která s ohlušujícím rachotem a monotónností dopadá na stěny stanu. Mám obrovský strach. Již podruhé musím vylézt ze svého vlhkého spacáku, abych vysvobodil stan ze sněhového sevření. Nemám čas, ani chuť nandávat mačky. Rozepínám stanové víko a okamžitě bez pozvání vtrhne příval divoce poletujících krystalků, které se zlomyslnou radostí obalují vše na čistě bílou. Jako by nestačila všudypřítomná hutná tma, kruci.
Opatrně vylézám do světelného kuželu čelovky a našlapuji až do chvíle, než propadající se noha ve sněhu najde pevnou oporu. Stačí jediný špatný pohyb a další zastávka je o tři tisíce metrů níž. Rukavice, které mráz zaklel do neohebného patvaru, nasazuji na zkřehlé ruce a odhrabávám napadlý chlív. Naprosto sisyfovská činnost. Po zbytečné práci, zalézám do své kobky, která nemá víc než dva metry čtvereční a dotváří dokonalý depresivní obraz. Klepu se po celém těle. Na vině není rozhodně jen všudypřítomná zima, ale přicházející duševní kolaps.
„Alláhu, nech mně kurva žít,“ ječím téměř pološílený do okolní nicoty.
„Co dál, hrdino, jsi v řiti viď?“ vystavuji účet své troufalosti.
Zhodnocení sebe sama nikam nevede, až lapání po dechu v řídkém vzduchu utlumí mé hysterické běsnění. Racionálno pozvolna vytlačuje emoční průjem.
Útržky myšlenek se vzápětí roztáčí do zběsilého víru. Jak se dostat dolů.
Tuší vůbec Zdenda, který čeká na mě v Base Campu, že jsem v loji, …
Kájo, Viktorko, holky moje, pošlete mi z domova ochranou bublinu, …
kde jsem udělal chybu, …
tak proč, …
za co, …
panebože!!!
Jedno je jasné, přehoupnout se přes vršek Nangy a dostat se do mírnější diamirské stěny je pohřbeno pod vrstvou nového čerstvého sněhu. Nezbývá, než dát téměř beznadějný pokus, slézt více než 2 400 metrů mixů a ledových strání na suťovisko. Pak už jen závěrečný drobný sešup, čítající dalších 1 300 výškových metrů a budu v BCéčku, šťastný, celý, zdráv.
Utopie…
Nicméně déle čekat na této titěrné ve svahu vykutané plošince, nemá žádný smysl. Je jen otázkou času, kdy lavina vše vyčistí. Dobrá, ráno musím dolů. Budu muset slézat stejně jako rak pěkně pozpátku, jelikož problematický terén nedovolí udělat ani jeden krok čelem do údolí. Také nesmí nastat ani jedno zaváhání, pokud chci dále žít.
Za úsvitu vnější sněhový krunýř povoluje, po razantních úderech do stěn stanu. Opačný efekt nastává i uvnitř, kde silná vrstva jinovatky opadává na dno a tvořící souvislou vrstvu. Musím okamžitě zmiznout. Balím narychlo věci a odhazuji veškeré jídlo včetně bomb na vaření.
Dnes musím stůj co stůj až dolů, jinak budu lavinou odvezen. Vzpomínám, kdy vlastně vyhřezla ta schizofrenní touha škrabat se na naprosto blbý kopec. Lituji se, naříkám na osud, ovšem nikdo neslyší, ani nepomůže.
„Možná, máš hochu, poslední den před sebou?“
„Nejspíš jo.“
Můj vnitřní dialog mě rozžhaví do běla.
Ne…! Chtěl jsi lézt, rozhodnutí vyšlo z vědomí, po čemž toužíš. Nebyl to neuvážený krok, vše jsi udělal správně, nejsi blázen, jen počasí tě doběhlo a ať si říkáš, co chceš, i s tím jsi počítal, nic víc, nic míň.
„Tak tady neřvi, jako nějaká buchta a hýbni tou zadnicí krucinálfagot.“
Najednou mám v žilách energii, sebevědomí je zpět a z pomačkané duše je znovu naparující fanfarón. Ano, slezu těch 2 400 metrů.
Těžko zpětně popsat ten kalup, který v zápětí nastal. Z vrchu hrozí laviny, pod nohama zející díra…
Každý krok v ledových plotnách znamenal dobře zaseknout oba dva cepíny, pak jednu mačku níž, následně i druhou a celý proces opakovat do zblbnutí nekonečné hodiny. Sníh byl místy hlubší, ale kdovíjak odpočívat se ani tam nadalo, ujížděl při každém kopnutí na zledovatělém podkladu vstříc hlubině. Řekl bych, že nabalující bakule na mačkách a vydatné kopnutí přes sněhovou vrstvu až do ledu, bylo stejně nepříjemně drtivé. Vyvážený opruz.
Po dvanácti hodinách jsem na suťovisku, odkud má pouť před čtyřmi dny začínala. V jednom místě pod končícím ledovým splazem vytéká voda. Je mi naprosto jedno, že zubní sklovina skřípe nad chladem tekutiny, putující po velkých douškách k žaludku. Neuvědomuji si téměř nic. Ani bolest, ani únavu. Jediný rozechvělý hlas zdálky obemílá dvě slova…
„Jsi živej.“
Trasa výstupu ve vyšším rozlišení
Inshallah
Letošní rok byla Nanga ke všem dalším expedicím stejně spravedlivá. Nikdo nestál na jejím vrcholu. Tak to ve velkých horách chodí. Jsou roky, kdy vůle - chuť - dovednost - dobrý plán, nemá šanci na úspěch. Přesto necítím v duši žádnou zahořklost. Užil jsem si se Zdendou parádní čas. Za celou dobu jsme se nemuseli s nikým dělit ani o jeden metr jižní stěny, dokonce i okolní kopce byli jen naší arénou a základní tábor navštívili nanejvýše pastevci. Klasická sněhohamtárna na osmitisícovku se nekonala, naopak, utvrdil jsem se, že i na velké kopce jde stále najít lezení jak víno a více je zbytečné cokoliv dodávat.
Dohoda zní: „Příští rok bude ve znamení návratu ke staré známé…“
Proto už teď začínám zaklínat Nangu, aby nám se Zdeňkem nabídla v nadcházející sezóně přívětivější tvář.
Těbůh Marek
www.marekholecek.cz
________________________________________
Několik obrázků z expedice Wild Choice - Nanga Parbat 2011
Krásně napsaný článek svědčící o obrovské odvaze, napsaný poutavým stylem, s nadhledem, s pěkným slohem a doplněný super fotkami a videem. Myslím, že může být inspirací i pro ostatní- vrátit se dá téměř odkudkoliv, člověk musí prostě věřit v sama sebe. Jeden z nejlepších článků co zde podle mě kdy byly.
Měl jsem sice na práci něco jinýho, ale nějak jsem uvízl u tý tvý zpovědi. Úplně mě to spolklo. Maroušku, přeju Ti, ať všechny ty "krávoviny", co děláš, ve zdraví přežiješ. Měj se! Iwoš
Najlepsi clanok aky som tu kedy cital. Vseobecne, na clanky od Maru sa vzdy tesim najviac, chlape, dufam, ze raz vydas aj knihu, ked uz to vekom nebude tak liezt. Budem prvy co si ju kupi :) Fantasticky vykon samozrejme, vrchol ide v tomto pripade bokom, dolezite je zoznamenie s legendou a stastny navrat.
chlape..
proste stara skola citanie tvojich clankov a videi co som od teba videl mi asi najviac pripominaju knizky z prvych ceskoslovenskych expedicii do himalaji. vela stastia a srandy vam..
takovouhle parádičku lze zažít dneska snad už jenom v pakoši, nádherný prázdný hory, super kámoši místnáci, parádní lezba.
To počasí bylo letost fakt hnus, jestli je to tím jezerem kdoví, každopádně máš na to Máro:-).
Byl to ještě divočejší Wild, než jsem si myslel...uprostřed videa se mi chce věšet, radši bych sral ježky a čekal na vrtulník... ukázka vůle, kamarádství, horolezecké cti... a srandy... za všechny dík za motivaci...
Máro dík, za zážitek pro mě jako čtenáře. Takhle když tě člověk potká a pokecá s tebou, tak by neřekl, že jsi takovej kamikadze. Tak ať to příště vyjde.
Přesně, nádherné počtení, i když nádherné? s mrazením v zádech a jako správná ženská jsem se včera Máry ptala, proč zase, co z toho máš, když vždycky nadáváš:)...., obdiv obrovský a Máro, těšim se na další článek, máš na to!
Nádhera, od začiatku som vám držal palce nech to dobre dopadne. Zaujímalo by ma, ako sa mení šuter v stene s výškou, bol by spodok aj na skalné lezenie a vyššie na mix? Alebo to je rozdrbaná šotolina? A čo tá vrcholová hlava? Preliezol to vôbec niekto priamo? House-Anderson to tiež obišli zľava.
Také s oblibou sleduji Márovi horopoutě, držím palce a pak následně hltám jeho filozofickydobrodružnohumorné reporty.Když jsem se však letos dočetl do čeho a s kým se chce pustit, tak jsem se zarazil a řekl si tak to už trochu smrdí horošoubyznysem.Tady už držení palců a fandění nemá smysl.To je jako kdyby běhal stovku za 11 a měl tu drzost prohlásit, že pojede zkusit vyhrát stovku na olympiádu - třeba všichni klopýtnou...Myslím si že J stěna N.P. je výzva pro současnou horolezeckou elitu kam však Mára(možná) a hlavně pak Abdul dávno nepatří.I ta elita však ještě zatím vyčkává sportuje a trénuje než se do takového podniku pustí, aby měla alespoň nějakou šanci na úspěch, na rozdíl od našich českých bohatýrů, kteří si dají pár piv U veverky v Dejvicích a jdou na to.Zajímalo by mě co např. v přípravě na tuto vážnou akci spolu vylezli v Alpách za výstupy ,v duchu moderních ne i jištěných rychlopřelezů jejichž zvládnutí, je základní podmínkou pro to uspět v takovéhle mega stěně.Zdá se mi, že bylo potřeba spíš dobře utratit sponzorský prachy a k tomu se hodí slavnej pytel dosud neprostoupenou stěnou než cokoli jiného.Za vyjímečných okolností by to mohl možná Mára zvládnout, ale musel by mít k sobě jinýho parťáka a asi ještě lepšího než je on sám a ne Zdendu,který má neobyčejné schopnosti, ale bohužel v jiných oborech.Myslím, že si oddechnul ,když mu kámen pochroumal packu a měl už pak v tom jasno - hezký výlet.Pak Márův zoufalej původně neplánovanej sólo pokus, aby jako něco bylo, když už tady teda jsem pak už naštěstí neskončil neštěstím.
Mára je dobrej horolezeckej šoumen, máme ho rádi a baštíme mu to,ale mám stach a v žádným případě bych mu nepřál aby se z něj stal horolezeckej klaun. Jeho autovidea ze stanu, kde jen kňučí strachy a má depky na to už mají trochu náběh.
Přeju mu hodně štěstí a úspěchů v jeho dalších lezeckých počinech a těším se jak mu zase začnu
držet palce. Horám zdar.
Na druhé straně nikomu nic nebrání, aby se do pakoše vydal a něco tam spáchal, dá se to udělat i za hodně levno, permity na kopce jsou nejlevnější v celým himálu a pokud je to do 6000 lezeš zadara.
já tam letos taky (už po několikáté) byl za lezením, ale že bych tam potkával zástupy lezců to ani náhodou.
Mimochodem když někomu řeknu tady v čr, že jedu lízt do pakoša, tak mě má za klauna skoro každej:-).
1. Jaký byl fyzický stav Máry v nejvyšším místě a jestli si myslí, že by ten vršek mohl za dobrých podmínek (solo) pustit, je to vysoko a lezecké potíže tam spíš začínají?
2. Proč na takový podnik nejde s rovnocenným partnerem, ale s (horo)důchodcem?
já myslím, že by to dal, ale nejspíš by zakalil při sestupu a to si uvědomoval, takže do toho nešel, i když ta koncová pasáž by byla asi hodně přísná:-/.
Rovnocenej partner...ve velkejch horách to chodí trošku jinak, není to o tom, že lezeš někde v teple na skalkách 8b a i horodůchodce se spoustou zkušeností z velkejch kopců může příjemně překvapit:-).
Nota bene moc mladejch se do takovejch projektů nehrne.
Rupál=nejvyšší stěna světa. Horošéf=56 let. Messnerům bylo kolem 25, když to vylezli, a to je přece jen trochu jiná liga. Chápu, že je těžký dělat v BC nehrajícího kapitána (jako třeba J. Novák), ale co se holt dá dělat...
Můžeš napsat cos vylezl ty?Mára určitě dokázal např.v Afghanistanu či Karakoramu ,že nato má.A letošní počasí jak píše nepustilo nikoho ani takzvanou normálkou.
chápu kritiku za nevhodného spolulezce, chápu kritiku za mediální průjem, chápu kritiku za to divadýlko, ale nechápu že někdo nedokáže uznat že někdo nesedí na prdeli (jako ta slavná elita) a koná činy... jak je možný že takovej kašpárek vylezl tak vysoko, co?...
to je právě to, že většina lidí tam v těch oblastech nikdy nebyla a hodnotí.
Já se tam letos pohyboval a lezení stálo za starou bačkoru z důvodu špatného počasí, takže mára má celkem můj obdiv.
my vylezli pouze yazghil shar, což měl být akliatizační kopec(cca 6000, AD) a dál si ani neškrtli.
1.jeho pocit odpovědnosti za jeho rodinu a nejbližší byl silnější než riskovat
2.když se zkurví počasí,nevylezeš ani na sněžku
3.mára je natolik silná osobnost že rovnoceného parťáka ani nemusí potřebovat
4.dle mého názoru,pokud by byl stále bezdětný,možná by to dal....ale to ví jen on
pozn:pro Kesona jiný úhel pohledu na to mají jistě všici ale můžeš jít do knajpy na Smíchov také popít s CHS a dát ten,nebo jiný mega kopec také.