Pískovcové lezení i klasifikace mají svůj původ v Sasku, kde byla už na konci 19. století zaběhlá nepsaná pětimístná stupnice. Dokážeš si vůbec představit, jaká to musela být nudná doba? Nikde žádná bouldrovka, knihy o veganství, Facebook, ani bezplatné filmy o lásce, co ti zavirují počítač. Prostě nic! Není tedy divu, že se nejištěné soukání kónickou puklinou stalo vyhledávanou kratochvílí. Takže tehdejší pětkový spárokomín je peklo, do kterého se většina slušných lidí nikdy nechce dostat.
První cestu, ohodnocenou
stupňem VI, vylezl 20. května 1906 Walter Hünig s dvěma parťáky na Grosser Wehlturm v Rathenu. Zcela nesobecky ji nazval
Hünigweg. Přesně o 7 dní později ten samý Walter vyběhnul na dosud pannenskou věž Jungfer ve Schrammsteinech cestou
Alter Weg. Ta byla ještě těžší a náročnější a tak ji kluci oklasifikovali
stupněm VII. Znalci ví, že věž Grosser Wehlturm bude hrát v tomto příběhu ještě jednu významnou roli. A opakované posouvání maxima a vytváření nových klasifikačních stupňů jedním člověkem tu také nebylo naposledy. Chceš vědět více? Čti dále.
Jungfer (levá věž vpředu) (hi res)
foto by © Mike Jäger
Sedmimístná pískovcová klasifikace byla vlastně celkem fajn, vystačovala na cesty, které se tehdá lezly, (přinejhorším se o nějaké šuškalo, že je to "těžká sedma").
Postupně se začala používat i v dalších oblastech a díky německým lezcům i v Česku.
Psal se rok 1942, když Joska Smítka (který se možná jmenoval Smítko, ale nikdo to neví přesně), legendární dělník skal a vizionář z Českého ráje, vylezl v oblasti Hrubá skála na vrchol Daliborky
Kouřovou cestou. Do vrcholové knížky zapsal u stupně
VII malé písmenko „
b“. Ptáte se, proč nezvolil označení VIII? V tom mám jasno. Už tehdá bylo sexy kombinovat alfanumerické znaky (byť to u římských číslic tolik nevynikne), třeba jako se to dělá dnes v heslech na internetu. O dva roky později, v roce 1944 udělal Joska
Smítkovu cestu na Dominstein a tu ohodnotil jako
VIIc. Historie se opakuje…
Příběh jeho života s lehkým nádechem politické agitky (holt 50. léta) je krásně popsán v knize Kamarád ze skal. Povinná četba pro pískomily. Stáhnout lze zde:
Kamarád ze skal
Devítimístná uzavřená klasa byla na světě a i když neměla reklamu jak iPhone 6, rychle se šířila do ostatních pískovcových oblastí.
Koncem šedesátých let se na Broumovsku (Ádr a okolí), nezávisle na dění v ostatních částech světa, rozdělil sedmý stupeň na VII, VIIa, VIIb a VIIc, takže tam vlastně měli stupňů deset.
Jenže postupem času vznikaly stále těžší a těžší cesty a uzavřená klasifikace začala být zcela nedostačující. V nejtěžším stupni se už skrývala hromada takových cest, co v nich děláš devítkové kroky a také spousta autorů si skromně myslela, že když VIIc je to nejtěžší, co jde vylézt, tak že oni tak dobří rozhodně nejsou a těm svým práskům dávali jen stupeň VIIb. Proto se v Sasku po mnohaletém úsilí a diskuzích klasifikace postupně ještě 2x rozšiřovala.
Poprvé, v roce 1976, byly oficiálně přidány stupně
VIId a
VIIe, ovšem tohle řešení bylo stejně nepraktické, jak druhý pilíř české důchodové reformy a mezi lezci se neprosadilo. Gisbert Ludewig tedy na popud Bernda Arnolda rozdělil nejtěžší cesty (tzv. Meisterwegy) na stupně
VIII a
IX, doplněné tradičně písmenky
a, b a
c, a udělal neoficiální seznam, podle kterého se jelo.
Podruhé, v roce 1980, se klasa rozšířila o osmy a devítky s písmenem, tentokrát již oficiálně. Největším lobbistou byla opět parta bušičů v čele s legendárním Arnoldem.
Při pracích na rozšiřování byly rozsáhle překlasifikovány i všechny staré výstupy. Zjistilo se třeba, že první
VIIIa vytrestal ještě před koncem první světové války s jednou prašivou lanovicí a dvěma ocelovými karabinami Emanuel Strubich (Sasko, Wilder Kopf -
Westkante), první
béčkem byla
Rostkante na Hauptwiesenstein a že
VIIIcéčka se lezla už ve třicátých letech 20. století.
Wilder Kopf - Westkante, VIIIa (hi res)
foto by © Mike Jäger
Tyto změny (otevřená pískovcová klasifikace) se postupem času dostaly i k nám, i když pár lidí tvořilo chvíli dál podle navyknutého "VIIc je strop a basta fidli". Když měl vyjít nový průvodčík na nějakou oblast, přišel čas uvedení věcí na pravou míru. A ne vždy se dal starým cestám nový kabát a tak některé staré šestky zůstaly jako staré šestky, některá stará sedmcéčka zůstala jako sedmcéčka. Vyhlášenou oblastí s nepatrnými klasifikačními výkyvy :-) je Ádr, takže až tam budeš nalézat do nějaké méně známé cesty, zvaž, zda se nepodívat do starého "šedivého" průvodčíka, případně do "dodatků" za kolik to bylo v uzavřené klase. Pokud to máš do Ádru daleko, nezoufej, kruté "staré šestky" najdeš kdekoli.
Hauptwiesenstein - Rostkante, VIIIb! (hi res)
foto by © Mike Jäger
Druhým fenoménem jdoucím "proti proudu" byla snaha hruboskalských lezců okolo Jindřicha Sochora nerozšiřovat jednotnou pískovcovou klasifikaci nahoru, ale naopak přitvrzovat ji opačným směrem.
"Je-li VIIc maximum, to nejtěžší, co se dá vylézt, pak lehčí cesty shodíme." Výsledkem bylo, že najednou některé hruboskalské pětky nabízely krásné odvážné sedmbéčkové lezení, haha.
V devadesátých letech se ještě objevil nápad přejít na stupnici UIAA a i některé průvodčíky ji použily, ale to byl spíše jen takový přešlap, který netřeba dále komentovat. Pískovcové lezení je zkrátka jiné a pískovcová klasa mu sedí.
Je obdivuhodné, když se na jevišti objeví někdo, kdo opět posune limity lezení. Udělá nejtěžší cestu, definuje hranice možného. A z publika zazní zasloužený potlesk.
12.8.1965, Fritz Eske, Frienstein -
Königshangel , první
IXa
6.6. 1970, Bernd Arnold, Schwager -
Nordwand , první
IXb
8.7.1972, Bernd Arnold, Rauschenstein -
Lange Westwand , první
IXc , Arnold ji pak v osmdesátém napřímil a přejmenovala se na Lange NW Wand (takže první "céčko", které najdeš v průvodci je
Superlative na Grosser Wehlturm).
22.4.1982, Bernd Arnold, Amselspitze -
Schallmauer , první
Xa
12.4.1983, Bernd Arnold, Schwedenturm -
6. Versuch , první
Xb
15.6.1986, Bernd Arnold, Heringstein -
Barometer für Stimmungen , první
Xc
21.10.1989, Jindřich Hudeček, Schrammsteinkegel -
Perestrojka , první
XIa
Nejtěžší cestu na českém písku vylezl Adam Ondra v březnu 2012 v Labáku. Masiv Malý ďábel -
To tu ještě nebylo RP XIIb.
Odkaz na video je zde:
Video
O Sasku sice tu a tam někdo vykřikne, jaký je to tam skanzen bez vývoje, odhaduji, ale nové těžší cesty tam vznikají nadále. A dvanáctek s písmenem tam mají kolem třiceti, odhaduji, z toho minimálně dvě
XIIc, které si říkají o přelez a shození klasy :-)
Grosser Wehlturm a její Superlativy (IXc) (hi res)
foto by © Mike Jäger
A na závěr otázka pro znalce:
Která cesta byla první IXa na českém písku?
A první desítka?
První jedenáctka?
Hore zdar!