Takže nalijme si čistého vína a pojďme na to.
V sobotu 12. 5. proběhl druhý závod Evropského poháru mládeže 2018 v lezení na rychlost v italské Boloni. První část české reprezentace, která putovala na svazové náklady, tj. Hanka Křížová (SASM Líšeň) se svojí rodinnou trenérkou Evou Křížovou, vyrazila již s týdenním předstihem. Nejprve do Arca, kde si uspořádali rodinný tréninkový kemp na certifikované standardce s originálními chyty a časomírou, která hlídá ulité starty, a odtud pak po týdenní přípravě pokračovali do Boloně, kde se konal samotný závod.
Minisoustředění v Mitterdorfu
Druhá, početnější část repre, vyrazila dodávkou až ve čtvrtek těsně před závodem z Brna. Ve složení: neoficiální leč faktický trenér mládežnické rychlostní repre Petr Burian, jeho asistent, manager, kuchař, řidič výpravy a faktický sponzor českého rychlolezení v jedné osobě jeho otec Petr Burian st., závodníci Sára Urbanová (Klajda), Denisa Mercová, Terezka Cibulková (Climbing Technology, Saltic, Beal), Čeněk Babača a moje maličkost, co by doprovod a dokumentarista.
Dodávku za zvýhodněných podmínek jako sponzorský dar poskytla společnost Sun sport, která se zabývá nejrůznějšími outdoorovými aktivitami od vodáctví až po horolezectví, prodejem, půjčování vybavení a celkovým servisem. Vzhledem k tomu, že se na italských dálnicích platí poměrně drahé mýtné a drtivou většinu nákladů si tato část reprezentace platila sama z rodinných rozpočtů(!) a nikoli z rozpočtu ČHS, bylo zapůjčení dodávky Sun-sportem nejcennějším sponzorským darem mládežnické reprezentace v rychlolezení.
Z Brna jsme vyrazili směr rakouský Mitterdorf, kde jsme uspořádali cca tříhodinové „minisoustředění repre“ v lezení na rychlost.
Zde se děcka snažila přivyknout prsty na originální chyty a hlavně potrénovat starty na profi časomíře. Ale jak chcete za tak krátkou chvíli dohnat celoroční přípravu soupeřů na certifikovaných stěnách?!
Minisoustředění v Mitterdorfu a faktičtí trenéři mládežnické repre při práci
Na závěr ještě naši závodníci vyzkoušeli tamní méně obvyklé tréninkové pomůcky.
Někteří trénovali i se zátěží
Po krátkém minisoustředění v Mitterdorfu jsme se vydali blíže k italským hranicím, kde nám maminka od Denisy zamluvila parádní ubytování v resortu u Osiacherského jezera. Druhý den ráno jsme pak již nabrali směr Boloňa do kempu, který nám pro změnu zařizovala svou brilantní italštinou maminka od Sáry.
Podvečer jsme ještě navštívili historické centrum Boloně a šlo se na kutě.
Po setmění vypadá centrum Boloně romanticky.
Samotný závod v Boloni
Nastala sobota - den „D“ a hodina „H“. Samotný závod byl pořádaný na venkovní stěně pod širým nebem v těsné blízkosti poměrně malého boloňského lezeckého centra, které sloužilo jako zázemí pro závodníky.
Samotná hala vnitřní lezecké stěny byla vysoká jen cca 7 m, kde menší polovinu prostoru zabírala lezecká stěna pro lezení s lanem a tu větší část boulderovka.
Hned při příchodu jsme byli srdečně přivítáni vedoucím polské reprezentace, se kterým se Petr Burian a jeho otec velmi dobře znají, neboť polští závodníci často jezdí na závody dotované a organizované panem Burianem st. Pak následovala registrace, čekání, technický mítink, rozcvičení a dva tréninkové pokusy.
Opět čekání, čištění chytů a konečně závod, kvůli kterému jsme se trmáceli tisíc kilometrů.
Nejdříve nastupuje v kategorii „B“ ke svému prvnímu soutěžnímu pokusu na pravé cestě naše největší naděje Terezka Cibulková (Climbing Technology, Saltic, Beal) a dává čas jedenáct a půl vteřiny, což je sice daleko od Terezčina osobáku, ale je to teprve první pokus a na postup do finálové osmičky by to zatím stačilo.
Na levé cestě pak Terezka vylepšuje svůj čas na 11:21 a postupuje do finále z osmého místa.
Po Terezce nastupuje ve stejné kategorii „B“ k prvnímu pokusu a to na levé cestě Čeněk Babača. Doposud to vždycky bylo tak, že na závodech se Čenda vyhecoval k vyšším výkonům a lepším výsledkům, než měl na tréninku a vzhledem k tomu, že na posledním tréninku si vylepšil svůj osobák na 9:74, jsem s velkým očekáváním vyhlížel výsledný čas. Nakonec to bylo „jen“ 11:61.
Druhým pokusem na pravé cestě vylepšuje Čenda svůj čas na 11:12, což je sice nejlepší čas ze všech našich závodníků, ale u nejmladších kluků to stačí jen na 11. místo bez postupu do finálové osmičky. Zcela jednoznačně se tak ukazuje, že bez tréninku na originálních chytech, časomíry, která hlídá ulité starty, a navijáku se na závody mezinárodní úrovně natrénovat nedá. V Čendově případě dělají neodpovídající tréninkové podmínky rozdíl výkonnosti min. 14 %! Přitom jeho osobní rekord z týdne před závody by mu již zajišťoval postup do finálové osmičky…
Po té nastoupila na pravé cestě v kategorii „A“ Hanka Křížová (SASM Líšeň).
V prvním pokuse Hanka vybojovala čas 11:55. Druhým pokusem pak vylepšuje čas na konečných 11:33 a obsazuje tak nepostupové 12. místo.
Jako poslední z naší výpravy nastupují v kategorii juniorek a hned proti sobě Denisa Mercová a Sára Urbanová (Klajda).
Zatímco Denisa je reprezentační nováček startující zcela na své náklady a s lezením začala teprve nedávno, tak Sára je již zkušený reprezentant a na výsledku je to znát. Zatímco v prvním pokusu Denča dává čas 15:69, tak Sára zdolává boloňskou standardku za 13:05.
Druhý pokus však dopadá pro obě děvčata velice smolně. Obě ulívají start a jediný výsledek, který se jim počítá, je první pokus, což ve svém důsledku znamená, že Sárá obsazuje 11. nepostupovou příčku a Denča 12. nepostupovou příčku. Děvčata holt potvrzují výše uvedené, že bez možnosti trénovat na stěně s časomírou měřící ulité starty to prostě nejde, přičemž u časomíry se bavíme o částce kolem 30 tis. na dvě cesty. Co je to za výdaj při rozpočtu ČHS 16 mega…?
Po základní části závodu následuje finálový rozstřel osmi nejlepších v každé kategorii. Z našich postoupila pouze Terezka Cibulková (Climbing Technology, Saltic, Beal), která startuje proti Italce s nejlepším časem ze skupiny a s finálovým časem 11:55 končí na pěkném šestém místě.
Pak už jen čekáme na vyhlášení výsledků (kde se pořadatelům podařilo v jedné chlapecké kategorii malé faux pas, když chybně vyhlásili bronzovou příčku, ale všichni to vzali s nadhledem a nedělalo se z toho žádné drama), pak ještě společné foto, pizza, kemp a cesta domů.
Celkové vyznění závodu
Všechna naše děcka podala srdnatý výkon, za který se jim patří poděkovat a složit hold, zejména při vědomí v jakých tristních podmínkách na své výkony natrénovali. Nicméně časy medailistů jasně ukazují, že evropská špička je už někde jinde. S výjimkou Terky Cibulkové a Matěje Buriana s ní ztrácíme kontakt. Pokud bychom se do budoucna chtěli udržet na dohled jen od závodního pelotonu rychlostních specialistů, pak budou naprosto nezbytné zásadní změny přístupu. O snaze dostat se zpět na evropskou špičku a medailích ani nemluvím. Ta se vzdaluje a mění v mlžný opar. Je přitom paradoxem, že bychom měli na co navazovat a teoreticky mít náskok před světem. Opak je však skutečností. A tak zatímco se u nás spinká jak v šípkovém království, rakouská konkurence staví stěny a najímá našeho(!) nejlepšího rychlostního lezce patřícího do světové rychlostní extra třídy Libora Hrozu ml., aby trénoval rakouskou repre… Zatímco ve všech sousedních zemích rostou standardní cesty na rychlost jak houby po dešti, tak u nás není jediné, na které by se dalo plnohodnotně trénovat… I takové Slovensko s polovičním počtem obyvatel a poloviční ekonomikou bude mít tři! A co my? No u nás se dá rychlost trochu trénovat jen v Brně a to ještě v improvizovaných podmínkách. Jinak se musí jezdit trénovat do zahraničí, většina závodníků jen za svoje. Čím to, že v jiných lezeckých disciplínách svaz platí soustředění repre, některá dokonce v zahraničí a v rychlosti nic? Nebo snad platí a jen většina o tom jaksi neví? Závody taky nic… O nějakých fyzioterapeutech v tréninkovém procesu nebo snad výživových poradcích ani nemluvě. O koncepční práci s talentovanou mládeží jakbysmet.
Cesta domů
Cesta z Bologně domů byla dlouhá a tak byl čas ledasco probrat. S nadšením jsem proto informoval pana Buriana o tom, že to vypadá, že by se v Ostravě měly stavět dvě dráhy standardky na rychlost s originálními chyty, navijáky a možná by se nechaly i certifikovat a považte – a to vše dokonce snad za peníze ČHS! Měl jsem z toho velkou radost, neboť syn by se už nemusel trmácet několikrát týdně na tréninky 120 km, ale už jen 60 km a navíc by na rozdíl od stávajících tréninků na podkládaných chytech, s časomírou bez hlídání ulitých startů a stěny bez navijáku měl možnost trénovat na plnohodnotných standardních cestách se vším všudy. K mému velkému překvapení pan Burian mou radost nesdílel a byl naopak velice zasmušilý. Pak se však rozpovídal a já jsem pochopil proč. Nejprve prohodil něco v tom smyslu:
Před 1/2 rokem mi totiž vedoucí komise soutěžního lezení ČHS dal ústní příslib, že by ČHS mohl zafinancovat rozšíření stěny na rychlost v Brně na Duru o 3 m na dvě standardní cesty s originálními chyty. Jenže to mu tehdy teklo do bot s MČR-R. Od té doby pověstné ticho po pěšině. Jak to vypadá, peníze ČHS přislíbené vedoucím KSL pro naši stěnu, skončí v Ostravě…“ A začal mi vyprávět o tom,
že i ty chyty na stěně, kde se v poslední době pořádají jediné závody na rychlost v ČR, musel pan Burian zaplatit ze své vlastní kapsy(!), časomíru jakbysmet. Že když organizuje závody, tak musí ze svého doplácet polovinu peněz na medaile a poháry. Že když chtěl uspořádat MČR v Brně na festivalu SPORT Life, tak mu vedení ČHS mělo odpovědět něco v tom smyslu, že organizace, pod jejíž hlavičkou chtěl MČR na rychlost zorganizovat, nebyla údajně podle VV ČHS dostatečnou zárukou zdárného průběhu závodu. Místo něj přiklepl VV pořadatelství nějakým hochům z Prahy, kteří chtěli MČR uspořádat v nákupním středisku (kde lze na akci vyrýžovat peníze z reklamy), jenže se pak ukázalo, že hoši sice umí kasírovat peníze, ale nejsou s to postavit stěnu se standardkami. A tak
ČHS necelý týden před MČR závody zrušil (
https://www.horosvaz.cz/soutezni-lezeni/zavod-mcr-v-lezeni-na-rychlost-4-11-2017-je-zrusen/ ) a hodil je na hrb panu Burianovi…
Ač to takto explicitně pan Burian neřekl, z jeho slov jsem vyrozuměl rozhořčení nad tím, že když on ve svém volnu dlouhé roky maká pro soutěžní lezení, za své peníze, tak když o něco požádá, chce prosadit, je všechno problém a nic nejde. Zatímco ve chvíli, kdy o něco projeví zájem někdo, kdo má své lidi ve vedení komise soutěžního lezení nebo ve VV, tak jde všechno. Osobně se mi to píše velice těžko, neboť s mnohými zainteresovanými mám korektní vztahy, s některými dlouhodobě spolupracuji a když jsem potřeboval pomoct, tak mi byli nápomocni. Dokonce i teď, když jsme řešili jednu komplikaci, tak to byli právě lezci z Ostravska, kdo mi ji pomohli vyřešit. Zde problém není. Problém je, že se řeší věci ani ne tak podle potřeb, ale podle toho, kdo o ně má zájem. Pokud dotyčný nepatří do party, tak má prostě smůlu. A to je to, co mi vadí a proč to píšu. Vadí mi ten nerovný přístup. Ta situace, kdy bez známosti na patřičných místech v ČHS neprosadíte nic. Můžete roky makat, dělat záslužnou činnost, můžete mít perfektní nápady, skvělé výsledky, ale pokud však nepatříte mezi ty, co v ČHS „spolu mluví“, máte smůlu. O nějakém obsazování placených funkcí podle schopností a zásluh ani nemluvě.
ČHS by samozřejmě výstavbu a provoz stěn na rychlost podporovat měl. Ale koncepčně a ne protekčně. Ale hlavně, pokud něco nefunguje, je nezbytné nejprve vyřešit příčiny a ne jen flikovat následky.
PS: Aby mi bylo správně rozuměno, nebrojím proti stavbě rychlostní standardky v Ostravě za peníze ČHS, ale jsem proti tomu, aby se tak stalo na úkor těch, kteří drží české rychlostní lezení nad vodou. Stejně tak nebrojím proti soustředění repre v jiných disciplínách za peníze ČHS, jen poukazuji na jistou, řekněme, „nestandardní situaci“ v rychlolezení oproti jiným disciplínám.
Foto: Jiří Babača