Snad každý lezec zná lana Beal. Ne každý však ví, že název těchto lan pochází ze jména majitele firmy Michela Beala. Janek Bednařík připravil s Michelem rozhovor, který vám přináším i na stránky Lezce. Micheli, pamatuješ si ještě, čím jsi chtěl být jako malý kluk? Chtěl jsem být pilotem letadla. Ale asi trochu zvláštním pilotem, protože jsem chtěl zásobovat za letu jiná letadla palivem! A to je zvláštní, protože takové tankování za letu v té době neexistovalo, to se začalo používat teprve nedávno… Jak ti šla škola? Bylo by mnohem zajímavější vyprávět, že jsem byl špatným žákem a stal se zodpovědným a důsledným až později… To ale není pravda, protože jsem byl dobrým žákem bez problémů. Co jsi v mládí dělal nejraději? Měl jsi rád sport, horolezectví, knihy, auta? Sport byl od dětství mojí velikou vášní. A dělal jsem rád všechny, které byly k dispozici. Nejvíce atletiku a rugby. K tomu jsem rád četl vše o historii sportu. A měl jsem ještě jednu velkou vášeň, trochu více intelektuální: starou řečtinu a Řecko. Co jsi nakonec vystudoval? Dal jsem se na vědu a stal se inženýrem. Moje specializace byla výroba papíru. V outdoorových kruzích máš pověst šlechtic, aristokrata. Jaké jsou tvé kořeny, z jakého rodu pocházíš? Nemám nic z modré krve! Tato pověst asi pochází z toho, že jsem se během posledních let rozhodl nosit na výstavách sako s kravatou. Rozhodl jsem se tak proto, že jsem chtěl ukázat více úcty vůči svým zákazníkům. Už několik let je to zjevně zbytečná záležitost… Micheli, vím, že se tě na to často ptá asi každý, povíš mi kdy, a jak vznikla firma BEAL na horolezecká lana? Moje rodiče měli malou dílnu, kde vyráběli tkaničky a šňůrky pro obuv… Jak jsem skončil studia, pracoval jsem pár měsíců v inženýrské firmě, která zaváděla linky na výrobu papíru. Moc mě to nenadchlo a ptal jsem se rodičů, jestli by nebylo možné, abych se k nim přidal, něco se přiučil, abych jednou mohl firmu převzít. Odpověděli mi, že to v podstatě není problém, jediným problémem bylo to, že firma byla příliš malá a neuživila by nás všechny tři. Dali mi tedy rok, abych našel trh, kam je možné proniknout a expandovat… To bylo koncem roku 1974. V únoru 1975 jsem se vydal na veletrh do Grenoblu, abych našel nové zákazníky, kteří používali šňůrky na uzavírání bund. Zastavil jsem se u stánku jednoho výrobce horolezeckých lan. To mi učarovalo, líbilo se mi, jak byla lana barevná. Myšlenka se zrodila a rozhodnutí padlo: budeme vyrábět horolezecká lana! Můj otec našel a připravil dva použité stroje, abychom udělali první zkoušky. V červenci 1975, během své dovolené, jsem šel navštívit jednoho zákazníka, který od nás kupoval šňůrku na uzavírání horolezeckých bund, které vyráběl. Jako technického poradce měl Yannicka Seigneura, významného alpinistu a himalájistu (např. prvovýstup na západní pilíř Makalu). Dal mi adresu a já Yannicka ještě ten den navštívil. Líbil se mu můj entusiasmus a rozhodl se, že mi pomůže v technickém ladění lan. Přerušil jsem dovolenou a hned se vrátil do firmy, abych vyrobil první vzorky podle jeho připomínek… Od roku 1986 je firma BEAL největším světovým výrobcem horolezeckých lan na světě. Jaké je podle tebe tajemství úspěchu? Myslíš, že ti prozradím všechna moje tajemství? Měli jsme štěstí na příznivé podmínky: v osmdesátých letech se prudce rozvíjelo nové odvětví horolezectví – volné lezení a trh se rozvíjel rychle. Naše konkurence byla tradičně zaměřena na hory a zabralo jim hodně času, než se zaměřili také na sportovní lana. A tak se stalo, že mladí sportovní lezci byli přitaženi novou značkou a novými barvami… A v neposlední řadě jsme byli také první, kdo vybavil hodně špičkových sportovních lezců… a informace se v našem lezeckém mikrokosmu šíří velmi rychle… Kdo tě učil lézt? Samozřejmě Yannick Seigneur, horský vůdce. Rychle mě přesvědčil, že nemohu být věrohodný výrobce, když sám nepolezu. Vylezl jsem s ním dost cest, včetně túr s jeho klienty, kterým říkal, že jsem tam proto, abych jim pomohl, kdyby se případně dostali do potíží… Eric Escoffier byl další tvůj velmi dobrý kamarád. Jaké máš na něj vzpomínky? Eric je pro mě stále tím, jak si ho pamatuji před jeho tragickou autonehodou, která ho ponechala ochrnutého: ohromující fyzické schopnosti, stálá radost ze života, o kterou se dokázal dělit i přes velký rozdíl v úrovni našeho lezení… Je pro mě také tím, který dával všem lekce vůle po své nehodě, kdy se pouštěl do neuvěřitelných projektů a dokázal se vrátit z osmitisícovky s nekontrolovatelnou nohou. Nedovedeš si představit, jak Yannick, Erick, Patrick Berhault a Jean Claude Mosca, mi chybí. Asi to není moc „chlapské“, ale jen teď o nich mluvím, derou se mi slzy do očí, a musím potlačit své emoce, co to jde. Z mých blízkých kamarádů z tohoto sportu mi zbyl už jen Patrick Edlinger… Na které ze svých lezeckých dobrodružství nejraději vzpomínáš? Pokud mám vybrat jen jedno, tak bych vybral Walkerův pilíř na Grand Jorasses. Ne protože to je prestižní cesta, ale protože jsme to s Yannickem a jedním z jeho klientů podnikli za velmi těžkých podmínek, kde bylo hodně zasněžených a ledových délek… Na poslední délku, úplně zaledněnou, Yannick už nechtěl obouvat mačky, a ukázal nám tak nezapomenutelné kouzlo rovnováhy… na druhém to bylo samozřejmě jednodušší… Slyšel jsem, že lezení je ve Francii národní sport, a že lezecká stěna je v každé dětské školce? Je to přehnané. Národním sportem ve Francii zůstává samozřejmě fotbal, i když francouzský národ není příliš sportovní. Horolezeckou stěnu má opravdu téměř každá škola. Je to proto, že lezení je považováno za výborný trénink rovnováhy, ale také jako skvělý prostředek ke získání smyslu pro odpovědnost. Tvoje máma a táta stále pracují ve firmě, i když už by samozřejmě nemuseli. Co tvoji dva synové Filip a Frederick? Otec, kterému je 84 let, navštěvuje dílnu už jen dvakrát týdně. Máma, která má 79 let pracuje pořád 6 hodin denně na účetním oddělení… Přál bych si dělat to podobně, dokud mě budou moje děti snášet! Takže se budeme doufám ještě dlouho potkávat… Oba kluci pracují se mnou. Převzali důležitá manažerská místa a já nemám obavu z budoucnosti. Nešlo si nevšimnout, že pracuješ velmi tvrdě. Vždycky nám rychle odpovíš na e-maily, pokaždé když něco potřebujeme, vše řešíš pokud možno hned… Co na to říká tvoje žena Martina, nepřemýšlíš někdy nad klidným životem v penzi? Dělám tak, jak mě rodiče vychovali, a jak mi šli příkladem. Pracovali velmi pilně. To víš, že si někdy sním o tom, že bych si vzal pár týdnů dovolené a dělal někde jinde, něco jiného. Ale tento sen se rychle rozplyne. Cítím se pořád zodpovědný za chod firmy a za své zaměstnance. Moje místo je tady ve firmě, každý den. Odejít na týden, třeba na veletrh mi činí veliké problémy… Martina to chápe, toleruje a podporuje mne. Před dvěma roky ses rozhodl rozšířit výrobu o fabriku na Madagaskaru. Proč Madagaskar? Když se člověk rozhoduje rozšířit výrobu do jiné země, dělá to proto, aby snížil výrobní náklady. Madagaskar, podobně jako státy Asie, nebo severní Afriky splňuje podmínky. Je to stará francouzská kolonie, kde se mluví francouzky. Celý administrativní systém je na francouzském modelu, tím pádem lehce pochopitelný i pro nás. Není žádný časový posun, a co je příjemné, obyvatelé jsou velmi milí. Je to také nádherná země pro lezení, i když to samozřejmě neovlivnilo naše rozhodnutí. K tomu, že přinášíme práci, snažíme se pomáhat Madagaskaru také tím, že sázíme stromy – za každé prodané lano jeden baobab. Podporuješ veliký BEAL tým, složený ze světových lezeckých špiček. Jak si lezce vybíráš a jaký pak máte vztah? Já se rozhoduji podle dojmu, jaký na mě člověk udělá. Samozřejmě musí to být špičkoví lezci, ale záleží hodně také na jejich image, přístupu k životu atd., abych cítil, že jsem hrdý na to, že s nimi spolupracuji. Nechtěl bych arogantní lidi, švindlující… Musí se integrovat do „naší rodiny“, je to rodinná záležitost. Polyamid je ropný produkt a proto jeho výroba a zpracování má přímý vliv na životnímu prostředí a neobnovitelné přírodní zdroje. Tento rok firma BEAL začala program, o kterém ses právě zmínil- jedno prodané lano=jeden zasazený strom. Můžeš prosím blíže vysvětlit tento projekt? Naším prvním úkolem je zajistit co největší bezpečnost lezce. Proto se nevrátíme ke konopným nebo bavlněným lanům. A tak se snažíme přispět k přírodě ochranou lezeckých oblastí (viz climbing-attitude.org.) a sázíme na Madagaskaru stromy za každé naše prodané lano. Vybrali jsme Madagaskar, protože jsme tam přítomní, a také protože byl ostrov v minulosti dramaticky odlesněn. Madagaskar nám přináší výhody pro naši výrobu, my se snažíme mu něco přinést na oplátku. Pro rovnováhu planety je jedno, jestli zasadíte strom tam, nebo někde u nás, je to stejná věc… Micheli, jaké je tvé oblíbené jídlo? Jím velice rád, a proto je pro mě velmi těžké nějaké jídlo vybrat. Požitek z jídla u stolu, mezi kamarády je pro mne důležitá věc. Jaké je tvoje oblíbené pití? Staré, červené víno. Máš rád také pivo? Chutnal jsi někdy české pivo? Nejsem příznivcem piva a asi překvapím, když řeknu, že ho piju teprve poslední tři roky! Zatím jsem neměl příležitost ochutnat české pivo, ale objevil jsem díky vám české víno, které se mi zalíbilo. V Čechách je populární francouzská kinematografie. Jaké filmy máš rád ty? Ze současných: Amélie Poulain, Les Choristes. Ze starších : Le Grand Bleu, Christophe Colomb. Jakou máš rád muziku? Jsem už moc starý, abych odpověděl, moje děti se mi smějí… Jak nejraději i nejlíp odpočíváš? Mám dva způsoby: Letní večer s kamarády okolo dobrého jídla nad sklenkou rosé. Vzít začátečníka do hor na dlouhou, krásnou, lehkou cestu… Co ti teď dělá největší radost, co tě těší? Že moje ději dělají mnohem lépe to, co jsem před nimi dělal já. Máš nějakého věrného domácího „mazlíčka“? Jsem přítel psů a oni to samozřejmě vycítí. Ale sám žádného nemám, protože bych ho musel nechávat příliš často samotného. Jakou mají čeští a slovensčtí horolezci a česko slovenské lezení ve Francii pověst? Znám některá známá jména horolezců z minulosti, ale nepotkal jsem je. Ohromil mě Tomáš Mrázek, který se už několik let pohybuje na světové sportovní špici, ale neměl jsem zatím štěstí ho potkat. A samozřejmě znám Adama, který bude, nebo je pravděpodobně nejlepší lezec na světě. Je to veliké štěstí, že není ani Američan, Francouz, Španěl, Ital nebo Angličan… Je to dobré, protože to psychicky uvolní hodně lezců z malých zemí po celém světě. Pokud chceš, můžeš prostřednictvím tohoto rozhovoru poslat nějaký vzkaz nebo, poselství českým a slovenským horolezcům... Od začátku je hlavní myšlenkou BEAL „la passion dans l ame“ aneb „vášeň v duši“. Je to slovní hříčka, protože „duše“ znamená i „jádro“. Vášeň v našem srdci se přenáší do jádra lana. Tahle vášeň pro lezení v nás hoří. Můžete nám důvěřovat, abychom ji přenesli do našich lan tím, že budeme dávat pořád to nejlepší s vědomím, že se můžeme stále zlepšovat. Proto vám budeme naslouchat s potřebnou pokorou, abychom se sami sebe znovu ptali. Vy také žijte vaši vášeň a sdílejte ji s námi…. Micheli, kdybys měl možnost stát se zase klukem a žít znovu svůj život, co by bylo tvým snem, co by sis přál? Chtěl bych, abych mohl smazat všechny smutky, které jsem zapříčinil, zranění, které jsem zavinil, aby zůstaly jen chvíle radosti, které jsem mohl rozdat… Děkuju za rozhovor... Janek Bednařík, horský vůdce UIAGM Katalog Beal v češtine naleznete na www.beal.cz
|