Ostatně už Radan Kuchař, jakožto persona, která je navždy nesmazatelně zapsaná do historie Eigeru, tvrdil, že kritérium pro zlezení hory je chuť to udělat i s vědomím, že se to nikdy nikdo nedozví, a tak by to mělo být a zůstat.
Mittellegigrat
Hřeben Mittellegi je fakticky východním hřebenem vybíhajícím přímo na severovýchodní resp. severní stěnou a vede až na úplný vrchol Eigeru. Nastoupit na něj se dá různými variantami a zhruba uprostřed jeho délky stojí přímo na hřebeni chata Mittellegihutte. Dá se říct, že na jediném možném místě, kam se mohla vejít. Hřeben byl nejprve prostoupen v sestupu a teprve v roce 1921 byl vylezen poprvé zespodu. Jen pro srovnání, výstup normální cestou v západní stěně se podařil už v roce 1858.
foto by © archiv Jirka Trávníček
Přístup k chatě
K našemu výstupu jsme použili zubačku, která nás dovezla tunelem skrz tunel až na jižní stranu hory do stanice Eismeer, kam jsme dorazili kolem poledne. Odtud jsme pokračovali na chatu Mittellegihutte. Ze stanice zubačky Eismeer je možné sejít štolou až úplně dolů k ledovci (cestou je možné několikrát odbočit už dříve, je potřeba sejít až úplně dolů), kde stačí venku sejít několik metrů po úplně jednoduché rampě přímo na ledovec. Slaňování tudíž není třeba a i eventuální návrat z chaty na stanici není žádný problém. Na internetu panují ohledně tohoto různé dohady, nicméně fakt je ten, že přístup k ledovci je skutečně nekomplikovaný a cesta zpět je možná.
Krátký úsek po ledovci směřuje vodorovně přímo k chatě. V zásadě je pak možné zvolit buď kratší variantu, kdy se z ledovce co nejdříve vstoupí na skálu, vedoucí k chatě, nebo variantu delší, kdy se pokračuje traverzem dále po ledovci až zhruba pod úroveň chaty a pak rozbitým skalním terénem nahoru přímo k ní. Zvolili jsme první (a nutno říct logickou) variantu, jako ostatně ten den každý. I o tomto místě panují různé informace, týkající se obtížnosti, množství jištění a počtu délek. Skutečnost je taková, že jde o jednu seriózní délku lezení, kdy nejtěžší jsou cca první 3 metry za spoďáky a bez stupů, a dál už žádný problém není a jištění není potřeba. Délka je zajištěna nýty a stačí cca 6 expresek, končí slaňovacím kruhem. Další výstup pak pokračuje v prudce ukloněném rozbitém svahu přímo směrem k chatě, kde jde jen o to neudělat chybu, celkem nám tak výstup na chatu trval něco málo přes dvě hodiny.
plánek nástupu
foto by © archiv Jirka Trávníček
nástup z ledovce na skálu
foto by © archiv Jirka Trávníček
Alternativním způsobem, jak se na ni dostat, je vylezení kompletního hřebene z údolí skrz chatu Ostegghutte o čemž nemůžeme podat bližší informace, protože jsme to nezkusili. Dle našich informací se ale jedná o docela seriózní, často dvoudenní záležitost, která se často neleze.
Chata
Dosažení chaty se dá označit za jeden z klíčových bodů celého výstupu. Pro upřesnění, místo k ležení a přespání v jejím bezprostředním okolí není vůbec žádné, s výjimkou heliportu, který je ale tak malý, že na něm helikoptéra nepřistane a pouze tam složí náklad a letí zpět. Klepat kosu v bivaku je samozřejmě asi možné i jinde, ale přijde nám to v tomto případě zbytečné.
mittellegihutte
foto by © archiv Jirka Trávníček
Chata je malá, cca 30 míst, vejde se údajně i víc, takže rezervace je nezbytná. My jsme volali na chatu kvůli rezervaci dva dny před příjezdem, a stačilo to. Dřív to ostatně ani moc nešlo, protože chata byla kvůli špatným podmínkám na hřebeni otevřená teprve od 23.7.2012 a telefon byl tudíž hluchý. Ubytko s večeří a snídaní stojí 70 CHF. Docela úlet, ale na druhou stranu je to jednou za život a tahat tam s sebou v batohu další zátěž v podobě jídla je taky zbytečné. Navíc chatařka Angela vaří výborně, jen jsme se oblizovali po celkem čtyřech chodech. Pokud vím, večeři využili úplně všichni a neviděl jsem nikoho, kdo by venku něco klohnil. Dle knihy hostů jsme letos byli prvními Čechy, za loňský rok jsme našli rovněž jen dva české zápisy (dva kluci z Krkonoš resp. Třince, příp. se ozvěte), jinak tak více než jedna třetina všech zápisů byli horští vůdci a zbytek většinou Švýcaři.
Výstup
Snídaně probíhala v několika sledech, aby se všichni vešli do jídelny. První jdou samozřejmě vůdci s klienty, cca ve 4:30. My jsme chatařku už večer ukecali na 4.45, tj. o 15 minut dřív, než je obvyklé. Vyráželi jsme tudíž pár minut po páté hodině ranní.
foto by © archiv Jirka Trávníček
foto by © archiv Jirka Trávníček
Z chaty je to na vrchol cca 600 výškových metrů, s úžasnou expozicí a neskutečnou dírou pod zadkem na obě strany, po celou dobu výstupu. Někdo psal, že to, co je vidět z chaty, není vrchol, ale zhruba polovina výstupu, a to jak výškově, tak co do vzdálenosti. Není to úplně pravda, protože to co se z chaty zdá jako vrchol je ve skutečnosti poslední prudké místo, nad kterým se už hřeben začíná pokládat a přechází v ostrou sněhovou hranu.
Prvních cca 70 výškových metrů jsme si vylezli už den předem před večeří, takže v šeru a s čelovkou to pak ráno nebyl větší problém. Lezli jsme sólo, míjeli jsme nýty a slaňovací smyčky. Brzy se vyjasnilo a my jsme přes další věžičky a výšvihy pořád valili nahoru, stále bez jištění. Lano jsme během celého výstupu vytáhli celkem asi na třech místech, jednou pak taky na krátké slanění z Grosser Turm. Pro výstup stačí pohodlně jedno padesátimetrové lano, my jsme měli každý svoji poloviční šedesátku. Celkem je na hřebeni taky přibližně 200 m fixních konopných lan, někde celkem zbytečně, protože chytů a hlavně stupů je kolem dostatek, nicméně jsme je samozřejmě využili, když už tam jsou, že. Občas jsem si ale představoval prvovýstupce, jak to lezli bez nich.
Na posledním docela strmém výšvihu, zajištěném fixními lany, kde se z hřebene na chvíli přechází do severovýchodní stěny, už začínal být na skalách sníh. Stále jsme ale lezli bez maček, drželi se lana kde to šlo, a mačky jsme nasadili až opravdu na začátku podvrcholového sněhového hřebene.
fixní lana SV stěně
foto by © archiv Jirka Trávníček
Expozice této části hřebene je neskutečná a výhled dolů do severní stěny taky. Údajně se někdy dle podmínek dá místo po hřebeni jít po skalách jižní stěny, ale v našem případě to možné nebylo, i když se to z fotek může zdát jinak. Navíc by byla opravdu škoda se o hřebínek ošidit. Vyšlapaná stopa vedla přímo po vršku hřebene a jen výjimečně uhýbala na jednu nebo druhou stranu, prostě paráda. Konalo se i nějaké to drama, kdy noha, položená do vyšlapané stopy, zničehonic projela skrz převěj do vzduchoprázdna, ale dobře to dopadlo.
foto by © archiv Jirka Trávníček
foto by © archiv Jirka Trávníček
Zdeněk na vrcholu
foto by © archiv Jirka Trávníček
Sestup západní stěnou
Na vršek jsme dorazili v 9:30, po 4,5 hodinách lezení. Docela dobrý čas, myslím, že hlavně kvůli tomu, že jsme se moc nezdržovali jištěním. Docela dost tam foukalo, takže jsme oblékli bundy, zalezli za převěj na jižní stranu, pojedli a hlavně rozmýšleli, kudy zpátky. Až tam jsme si uvědomovali, že nejsme zdaleka ani v půlce celého podniku. Pohled na jihozápadní hřeben vedoucí na ledovcové plató pod Mnichem nevěštil nic lehkého, navíc se na něm i stoupá, takže jde o takový sestup nesestup. Oproti tomu pohled dolů západní stěnou vypadal na pohled přijatelněji, a navíc vede přímo k úpatí hory bez nutnosti spát další noc na chatě resp. použít docela dost drahý vláček. Plánek sestupu bohužel nedopatřením zůstal v autě.
plánek sestupu
foto by © archiv Jirka Trávníček
Rozhodlo asi to, že na vrchol se po hřebeni začali blížit dva Němci, kteří nám už večer v chatě říkali, že budou sestupovat na západ a mají kvalitního průvodce. Rozhodli jsme se tedy na ně počkat a jít dolů společně, což se ukázalo jako dobrá volba. Ušetřili jsme si určitě spoustu bloudění, protože cesta dolů na rozdíl od prvního zdání není hlavně v horní části úplně přímočará.
foto by © archiv Jirka Trávníček
foto by © archiv Jirka Trávníček
K sestupu snad jen tolik, že nám zabral neuvěřitelných 6,5 hodiny, totálně nás znechutil svou délkou a hlavně strukturou skály. Jde o jeden velký kamenolom, kdy prostě nejde občas něco neshodit. Já sám jsem dostal kamenem dvakrát, jednou do ramene a jednou pod koleno, naštěstí bez následků. Několikrát jsme se museli navzájem schovávat za balvany a převisy. Ještě štěstí, že ten den nikdo nešel nahoru a ani za námi už nikdo další nesestupoval. Z celkových 1700 metrů se dá přibližně 600 metrů slanit, což na našich dvou svázaných šedesátkách šlo víc než dobře. Většinou jsme využili instalované slaňáky a brali jsme to vždycky ob jeden.
V 17 hodin už jsme seděli na Kleine Scheidegu na pivu a pozorovali, jak se po dvou dnech krásného počasí hora zničehonic zahaluje v mraky a začíná pršet a padat kroupy. Takže docela dobrý timing.
Závěr
Děkujeme Pavlovi Urbánkovi z UH za výborné informace (!)
Celý podnik představuje takový kvalitní alpinismus, s lezeckými pasážemi cca III – IV UIAA. Nic lehkého, ale taky žádný extrém. Dle alpské stupnice jde o obtížnost D. Celý výstup je hodně exponovaný a chce to lézt jistě, neudělat chybu a nebát se. Nezbytné jsou dobré podmínky a stabilní předpověď počasí. Z vybavení stačí cepín, mačky, 60 m poloviční lano (nebo dvě), několik karabin, expresek a smyčky, naopak potřeba nejsou vklíněnce, friendy nebo jiné podobné hračky.
Zdeněk Vaculík a