27. června půl hodina po půlnoci a budík drnčí o 106. Je čas vydat se na cestu, venku prší a je nevlídno. Autobus směr Dublin odjíždí v jednu.

A kam že se to vlastně jede? Začátkem jara jsem úplnou náhodou objevil akci, kterou pořádá Mammut ke svému 150-letému výročí. V tomto roce zasponzoruje 150 týmů, kteří vystoupí na 150 vrcholů. Celý projekt se skládá ze tří fází. Do fáze jedna, kterou jsem již propás, se nahlásili lidi z celého světa. Za podpory svých kamarádů a známých bylo vybráno asi 500 nejpodporovanějších. Ti pak vymysleli svůj projekt a vstoupili do druhé fáze k sestavení týmů. V druhé fázi se opět mohl kdokoliv přihlásit a doufat, že bude nabrán nějakým týmem.  Zde jsem neváhal a rozhodl jsem se jít svému štěstí naproti. Prolistoval jsem možné projekty a obeslal jsem vybrané team leadry s žádostí o přijetí do týmu. Již předem bylo jasné, že některé projekty jsou odsouzeny k zániku. Ve třetí fázi totiž jakási odborná Mammut porota vybrala oněch 150 vyvolených týmů jimž dodala oblečení a horského vůdce ke splnění projektu. Při vybírání týmu jsem proto automaticky vyřadil projekty typu Matterhorn, Mont Blanc atd. které se tu vyskytovaly až neuvěřitelně často a bylo jasné, že bude vybrán pouze jeden takový. Na druhé straně jsem musel vyřadit ojedinělé projekty Himalajských a Jiho Amerických obrů a Japonských vulkánů neb dopravu si členové týmu zajišťují sami a já ještě pořád nemám svoji vlastní šekovou knížku. Z toho co zbylo byl výběr už jednodušší. A tak padla volba na Kebnekaise 2104m, nejvyšší horu Švédska která leží asi 200km za polárním kruhem. Všemu nahrával i fakt, že Nor Rein náš team leader, neměl ještě nikoho v týmu. Proběhlo pár seznamovacích emailů a už sem byl členem týmu Aurora Borealis. A jelikož nejsem samotář, přimluvil jsem se i za bráchu Jiřího a tak jedeme dva.

Západní a východní výstupové cesty na vrchol od horské chaty Kebnekaise.
všechna fota archiv Martin

Loučím se tedy s irským Corkem, mým dočasným útočištěm, a vyrážím vstříc novým zážitkům. Tříhodinová cesta do Dublinu utekla jako voda a už čekáme na letadlo do Osla. Vzhledem k finanční úspoře letíme s Irskou nízko-nákladovou společností Ryanair nevalné pověsti. Rozměry příručního zavazadla jsou zde velice striktně kontrolovány a při nedodržení je účtován poplatek 50 euro. Je jasné, že pravidla se musí dodržovat a neměl bych s tím žádný problém. Ovšem chování letušek napovídá, že zde musí být nějaké interní nařízení kolik lidí nesmí projít, respektive jak moc si musejí namastit kapsu při každém letu. Můj batoh přesahoval o 1,5cm a tak jsem se stal snadnou obětí. Jelikož po stranách mi zbývalo dobrých 15cm prostoru jal jsem se tedy přemístit kalhoty z vrchní části do boku. Letušky při zjištění, že bych předci jenom mohl proklouznout se pokusily vrhnout mě do stressu hláškou za čtyři minuty odlétáme bez vás. Přičemž nade mnou stály dvě a vyzývavě se dívaly na hodinky. Samozřejmě mi několikrát zopakovaly, že když zaplatím 50 euro mám po problémech. No pevné nervy horolezce zabodovaly a po dvou minutách sem již vítězně kráčel do letadla, kde jsem pak strávil další půl hodinu čekáním na odlet.
V Oslu nás přivítalo sluníčko a příjemné letní počasí. Jelikož nás další let čekal až večer vrhli jsme se do prohlídky města. Z nádraží přes královský palác do Frogner parku, pak sámoška a něco do ruky k obědu. Zde bude vhodné říci, že mě již pár dní trápí infekce v puse a nemůžu polykat pevnou stravu. Takže pro mě jen džus a dětská výživa. Po celodenním toulání se dostavila dlouho očekávaná žízeň a tak pátráme po nějaké hospodě. Vlezem do první, co se nám připlete do cesty a při prvním pohledu na pípu je nám jasno. Od doby co žijem v Irsku nás pronásleduje prokletí a na všech cestách se nám pod nohy pletou Irish puby. Ani Oslo nás neušetřilo a nastrčilo nám do cesty Irish Pub, i když mixlej s norským motorkářským barem. Zchladíme křičící břicha místním pivkem a jdem okouknout Operu před odjezdem na letiště.
Na nádraží zrovna probíhá přestavba tratě a tak jsme nasměrováni na náhradní autobusovou dopravu. Na každém kroku stojí minimálně dva zaměstnanci drah a řídí davy lidí a ochotně radí ztracenejm turistům, angličtina je tu samozřejmostí. Orientace na zákazníka se tady nezapře. Na letišti jsme v předstihu a jelikož nás opět čeká let s nízkonákladovou společností, tentokrát Norwegians, připravujeme svá příruční zavazadla dle předpisů. Při odbavení na přepážce nás mile překvapuje zdejší zaměstnanec svým přátelským přístupem a nabízí nám zdarma! odbavení našich příručních zavazadel, jen proto, abychom se s nima nemuseli tahat... Znacně rozdílný přístup od Ryanairu kde by vám nejraději naúčtovali i vzdušné. Vše korunují svým přístupem při samotném nástupu do letadla, kde se nám omlouvají, že jsme museli čekat asi minutu ve frontě. V hlavě mi běží nástup do letadla v Dublinu, který spíš připomínal hon dobytka na pastvu, a usmívám se blahem na spolucestující jak magor. Z okýnka pozoruju západ slunce a pomalu se oddávám hukotu motorů a usínám. Když se probouzím slunce je zpátky na obloze a zasněžené vrcholky hor dávají tušit, že se blížíme k cíly.

Letiště Harstad-Narvik, 0:30.
Harstad-Narvik, letiště 200km za polárním kruhem uprostřed ničeho. Je půl jedný v noci a slunce vypadá, že dnes bude svítit celou noc. Čekal jsem nějaké to světlo či spíš šero během noci, ale o tomhle se mi ani nezdálo. Cesta z letiště je jasná. V okolí, tedy 100km okolo, jsou tři města, každé jiným směrem. Před letištní chajdou nasedáme do jednoho ze tří autobusů a už si to mažem směr Narvik. Tady se máme setkat se zbytkem našeho týmu. Přichází smska s instrukcema kde vystoupit a jak najít kemp. Čekají nás v chatce číslo 17.

02:00 Kamp Narvik.
Dorážíme na místo ve dvě v noci a všichni už spí. Můj spacák je až na dně batohu a tak v souladu s nočním klidem sebou fláknu na postel oblečenej bez přikrývky. V noci se párkrát budím zimou, ale jde to vydržet. Ráno je plné očekávání, kdo že to spí na palandě vedle. Vlezli jsme vůbec do správné chatky? S Reinem, naším team leadrem jsem byl v kontaktu přes facebook a tak alespoň tuším jak vypadá. Dalším členem je Norka Ida, kamarádka od Reina, víc o ní nevím. Je načase vyskočit z postele a představit se. Ida není zrovna archetypem blonďaté skandinávské krásky jak jsem si ji představoval, ale i bez blonďatých vlasů je sympatická. Vše korunuje hláška, že se poznali s Reinem v norské armádě! Odpadám a jdu si dát studenou sprchu. Jsem již pátým dnem bez pořádného jídla a vidina jak mě tenhle army team s namakaným bráchou uteče ve švédský divočině mě začíná znepokojovat.
Cestou na nádraží nechápavě obdivuju Idy batoh, odhadem tak 70 litrová krosna narvaná po okraj. Já se svým 30 litrovým příručním batůžkem vypadám dost směšně. Nasedáme na vlak do Kiruny a po této významné spojnici vyrážíme vstříc Švédskému království. Železniční trať spojující Narvik s Kirunou a dále pak pokračující až do Luleå je nejsevernější železnicí v Norsku. Její hlavní význam leží v nákladní dopravě, propojující Norský přístav Narvik a Švédský přístav Luleå s oblastmi bohatými na železnou rudu. Cesta ubíhá a dřív než se nadějeme vítá nas nádraží v Kiruně. Kiruna je typické těžařské město. Za druhé světové války putovala většina zdejší produkce přes přístav Luleå do nacistického Německa. Dnes působí město až ospalým dojmem, ale nedaleké haldy zdobící obzor a ruch na železnici dávají tušit nekončící těžební proces. My máme čas akorát na rychlý oběd v nádražním bufetu, k mému štěstí mají i obdobu hrachové kaše, kterou dokážu spolykat a nabrat tak potřebnou energii na nadcházející 18km pochod.
Při nástupu do autobusu Ida zařizuje studentskou slevu pro všechny což je velmi milé. Rein se poťouchle šklebí a naznačuje, že nám musí něco říct. Vysvětluje nám proč platíme poloviční jízdné a dodává, že Ida je v současnosti policistkou, ha. Asi to tady neberou zas tak vážně a jsou prostě normální jako my. Po hodince cesty jsme v Nikkaluokta na konci silnice. Stojí zde hospoda a začíná tady naše cesta na Kebnekaise.

Nikkaluokta, začátek naší cesty.
Hned jak vystoupím z autobusu opichuje mě komár. Nelením a hojně se obstřikuju repelentem. Na chvíli to pomáhá. Ostatní se mi smějí, ale během minuty mě následují.

Cesta k horské chatě Kebnekaise.
Podle mapy by cesta měla být po rovině bez většího převýšení. Po 6 km je na trase jezero, které lze překonat lodí a zkrátit si celkovou cestu o 6 km. Rádi této možnosti využíváme a zpestřujeme si tím naší cestu. Po plavbě následuje závěrečných 6 km k horské chatě kde se máme setkat s naším horským vůdcem.

Vedoucí týmu Rein.
Stanování povoleno 100m od nejbližšího stavení, tak zní místní pravidlo. Kolem chaty jsou již nejlepší místa obsazena a tak se vydáváme o trochu dál na menší náhorní plošinku odkud je úžasný výhled do celého údolí. Zde rozbíjíme náš základní tábor a tady se chystáme strávit následující tři noci.

Náš základní tábor.

Večer máme domluvenou poradu s vůdcem v horské chatě. Já řeším jako první pivo, a díky moji nenasytnosti jsem jedinej kdo si ho taky dopřeje, neb jsem poslední koho ten večer obsluhují a za mnou zavírají. Seznamujeme se s Andersem, naším vůdcem a nad mapou společně procházíme plán výstupu na zítřek. Jednu věc jsem zcela jistě až do této chvíle neocenil. Není potřeba vyrážet brzo ráno, není tu riziko, že by nás zastihla tma při sestupu. Takže ranní sraz je v příjemných 7:45, ideál. Jelikož bar je již zavřený, plán cesty probraný nezbývá nic než si popřát dobrou polární noc a jít si lehnout. Spaní ve stanu za světla je zážitek. Tělo nějak nedokáže pochopit, že se blíží půlnoc. Naštěstí díky mému problému s jídlem jsem celkem unaven a usínám jedna dvě. V noci se párkrát budím. Není to tak strašné jako ve vysokých nadmořských výškách, ale tělu to světlo zmatek dělá, o tom žádná.

Ráno využívám přístroje na horkou vodu, který je v chatě k mání zdarma a vařím kaši k snídani a čaj na cestu. Zbytek týmu zápasí s vařičem u stanů a dopřávají si dobroty o kterých si můžu nechat zdát. V 7:45 jsme nastoupeni před chatou a vyrážíme. V osm vyráží z chaty zájezd asi dvaceti lidí vedený týmem místních horských vůdců. V polovině cesty má být ferata a tak se nechceme dostat do zácpy a budem se snažit držet celou cestu vpředu. Mám trochu obavy o svojí rychlost, předci jenom týden bez energeticky vydatného jídla udělá svoje. Navíc nemám ještě plně prošláplé nové pohorky a mívám problémy s puchýřem na patě. Ráno mi Rein daroval silikonovou náplast, tak uvidíme jak se osvědčí.

Idě to jde do kopce pomalu.
A je tu první stoupák. Kupodivu se mi jde celkem zlehka, určitě jsem zhubnul za ten týden bez jídla a hned je znát když nemusím tahat kila navíc. Bohužel totéž se nedá říct o zbytku týmu. Ida si včera zničila nohy při tom 12km pochodu, její batoh vážil snad 25kg a jeji nohy se dnes rozhodly stávkovat. Po první hodince již dobrovolně necháváme předjet vláček dvaceti turistů a rozhodujeme, že celou akci pojmeme v poklidném tempu.

Tak tyhle jsme chtěli mít v zádech celý den.
Zájezdu dáváme dvacet minut náskok a pak vyrážíme v jejich stopách. Po cestě potkáváme odpadlíky, kteří nedali tempo horských vůdců a vrací se na chatu. Až teď nám dochází, že jejích rychlost byla úmyslně napálena do začátku, aby se zbavili slabších kusů. Naším cílem je dosáhnout vrcholu jako tým a tak se pro mě z výstupu stává příjemná procházka. Po necelých 2 hodinách přicházíme k ledovci a je čas nasadit mačky a navázat se.

Na ledovci je čas se navázat.
Dobíráme zásoby vody neb dál už je jen sníh, led a kámen. Ledovec vypadá bezpečně a není vidět jediná trhlina. Cesta ubíhá klidným tempem a za chvilku už stojíme u nástupu na feratu.

Ferata je už jen kousek před námi.
Skála spolu s ocelovými lany je ovšem přikrytá sněhovou nadílkou minulých dnů a tak místní vůdci natahali provizorní fixní lana přes sněhová pole a celý výstup rázem dostává zimního ducha.

Ferata zmizelá pod sněhem.

Ferata zmizelá pod sněhem.
Za necelou půlhodinku už stojíme na hřebeni a k vrcholu je to už jen kousek. Mačky jdou zpátky do batohu, protože sníh tu střídá skála. Stoupáme pomaličku vzhůru a skálu začíná opět střídat sníh. Mačky už ale nejsou potřeba a tak se stále přibližujeme až pod vrcholový kužel. Anders vystupuje na vrchol jako první a umisťuje fixní lano pro větší bezpečnost. My se zatím zahříváme na poslední společný výstup.

Rein, Ida a Jiří pod vrcholem.
Klapka, kamera běží a pěkně v řadě za sebou jeden po druhém dobýváme vrchol Švédska. Počasí vyšlo parádně a výhledy jsou dech beroucí.

Anders, Ida, Rein, Jiří a já na vrcholu Kebnekaise 2104m.

Jiří a já na vrcholu Kebnekaise 2104m.
V celé té eufórii zapomínáme na vrcholový přípitek a vše doháníme až pod vrcholovým kuželem v závětří na náhorní plošině.
Cestou dolů kopírujeme naší výstupovou trasu, akorát za ledovcem si zkracujeme cestu skrz zasněžené údolí. Někdo jede pozadku ostatní běží.
Silikonová náplast se osvědčila a boty sedí jak ulitý. K chatě se vracíme ještě za světla, chichi. Sil je ještě dost a tak slavíme úspěch. Večer nám kazí předpověď, která hlásí déšť od půlnoci po další tři dny. Padá rozhodnutí vyklidit pozice a ustoupit do Kiruny, kde budeme pokračovat v oslavě. O půlnoci se snad na minutu přesně spouští déšť a nepřestává až do rána. Podle předpovědi má být okno bez deště mezi devátou a dvanáctou hodinou. Přesně pro náš ústup. V rychlosti balíme mokrý stan a pelášíme chytit loď v 11:45. Když přicházíme k lodi, je už dost plná. Zřejmě nejsme jediní kdo sledoval předpověď počasí. Kolem třetí odpoledne už vysedáváme v Nikkaluoktě na terase a pochutnáváme si na místním pivu.

Tým Aurora Borealis.
Při zpáteční cestě do Kiruny se pak dozvídáme, že studentské jízdné na této trase není. Jiný řidič jiný tarif. Večerní oslava proběhla ve velmi komorním stylu, kde jinde než v Irish pubu. Mile nás překvapila dostupnost českých piv v místních restauracích a barech. Točený Budvar, Staropramen i Zlatopramen a dokonce i Kozla tu měli. Na druhý den nám zbylo poflakování se po městě a zjištění, že Kiruna je opravdová severská díra. Naštěstí se z batohu vykutálela jedna zapomenutá whiska a o zábavu bylo hned postaráno. Před námi byl už jen večerní let do Stockholmu, noční průzkum Švédské metropole a další den let do Dublinu a následná 3 hodinová jízda busem do Corku. Mammut nám dal bundu, kalhoty, batoh z jeho 150peaks série. Zaplatil Anderse, aby nám dělal horského vůdce a dal nám možnost být součástí tohoto projektu. Mammut se zavázal podpořit ze zisku prodeje 150peaks série domácí horské vůdce v Peru což je bezpochyby ušlechtilá věc. Proto píšu tenhle článek, abych pomohl zviditelnit toto úsilí. Díky Andersovi našemu vůdci a díky Jiřímu bráchovi, vedoucímu Reinovi a Ide za super zážitek. A díky Mammutu za super hadry a batoh.