11. prosince 2013 v 15.15 se Honza Říha, Richard Skandera a Viktor Novák dostali na vrchol Aconcaguy alpským stylem tzv. Falešnou polskou cestou.*1) Honza touto cestou došel na vrchol jako první nevidomý člověk na světě. Pro světová média to byla záležitost významná. Tiskové konference pořádané 23. 12. 2013 v baru Freeride.cz se účastnili zástupci mexické televize a španělské tiskové agentury. rozhovor pro mexickou televizi Richard: Honza překvapil ohromnou samostatností. Bál jsem se, že se mně bude třeba chytat za batoh, ale nic takového se nestalo. Naopak, několikrát jsem úplně zapomněl, že ho vlastně vedu. Ťukal jsem mu do kamenů, aby věděl, že je před námi nějaký větší, ale to bylo všechno. Občas se i stalo, že já jsem zakopnul a Honza podle mého heknutí poznal, že má dát pozor, že se něco děje. Pomáhal při stavbě stanu, skládal tyčky, došel pro batohy, chtěl být plnohodnotný člen výpravy a byl. Lidé, kteří nás cestou potkali, zprvu ani nepoznali, že Honza nevidí. Celou dobu výstupu na Aconcaguu jsme měli špatné počasí, vichřici, dvě noci a den jsme strávili v bouři, nahoře řádilo Viento Blanco.*2) Pouze vrcholový den už asi nahoře uznali, že máme dost a poslali nám nádherné počasí. Bylo načase, všichni jsme už byli strašně unavení a také nezbytnost stálého soustředění se na hledání nejlepší cesty pro Honzu, nutnost mluvit na něj, i když už člověk neměl sílu téměř ani sám na sebe, nahoře je málo kyslíku, byla náročná. Předtím mně i Honzovi lehce omrznuly nohy,no, měl jsem toho tak akorát plné zuby. Posledních třista metrů byl Honza fakt hotový, měl krizi a musel jsem ho hecovat, aby šel dál. Podařilo se. Ale celkově to celé bylo lehčí než jsem čekal. Dopředu jsme s Viktorem žádnou dohodu ohledně pečování o Honzu neměli. Šlo jen o větší pozornost v rizikových úsecích, které on sám vyhodnotit nijak nemohl a pokud to bylo nějak na hraně, raději jsme mu nic neřekli, aby se nebál, nezmatkoval. Nejvíc jsem se o něj musel starat v hotelu při snídani, když chtěl namazat chleba:-) Ve stanu přesně věděl, kde co má, na rozdíl od nás. Když jsem ho pozoroval, vždycky šel ve věcech na jistotu, nešátral, nehledal. Nejsem horolezec, jezdím na snowboardu, tohle pro mě byly první hory. Jel jsem jako navigátor a tak jsem se také snažil fungovat. Říkal jsem si zapnu a půjdu. Víc jsem nečekal. Překvapil nás těžký nástup, o tom jsme se předtím nikde nic nedočetli. Některá místa byla velmi těžká i pro člověka vidícího, Honza podal parádní výkon. Laviny nám snad žádné nehrozily, sice nasněžilo třicet čísel, ale vítr všechno odfoukal. Zranění až na Honzovo lehké pochroumání kolena se nám vyhnula.Překvapila mě jen ta stálá bolest hlavy, výškovku jsme postupně chytnuli všichni už při aklimatizačním výstupu na Cerro del Plata*3), ale mně se bolest hlavy držela celou dobu, což jsem nechápal, protože předtím jsem se patnáct let pohyboval v Americe, v Alpách ve výškách přes tři tisíce metrů..., pravda, ne v posledním roce. Honzu znám už několik let, ale na horách jsem s ním byl poprvé, krátce před odjezdem, na Dachsteinu, abych vůbec věděl, do čeho jdu a musím říci, že od té doby jsem byl jen příjemně překvapován. Po návratu z Aconcaguy do Mendosy jsme dva dny leželi v hotelu, odpočívali a jedli. Předtím jsme byli třináct dní jen na musli tyčinkách a čínských polívkách, trpěl jsem hlady:-) Pak jsme jeli na dva dny do Chile, Honza u moře nikdy nebyl, tak jsme ho tam chtěli vzít, ale bylo zrovna špatné počasí, 16°C, nekoupali jsme se , nikomu se do studena už nechtělo. U teplých pramenů v sedla Puente de Inca, známého místa, které patřilo Inkům a proslulo travertinovým mostem s teplými prameny, ve kterých se dá koupat, jsme nebyli, měli zavřeno, proč, to nevíme. Celý pobyt v Argentině byl fajn, jen poslední den, chvíli před odjezdem do Buenos Aires, v Mendose, během čtyr vteřin nepozornosti, mi ukradli batoh. Přišel jsem o veškerou výbavu včetně snímků a natočených záběrů z vrcholu a osobní věci. Pobyt v horách s Honzou mi dal jasnější informaci, že i lidi s handicapem jsou schopní téměř stoprocentně fungovat, když chtějí. Ale je fakt, že Honza je v tomto dost unikátní ve srovnání s ostatními slepými, které znám. Nenosí hůlku, tmavé brýle, jezdí metrem, dojíždí do práce ze Skalice, roznáší poštu... Mám nového kamaráda a jsem za to rád. *1) Z údolí Vacas do tábora Plaza Argentina umístěném východně od hory. Další postup je stoupání Polským ledovcem z východní strany až na severní žebro nacházející se pod táborem Independencia. Přes ledovec kluci nešli, zahnuli pod ním na Normálku, kterou se dostali na vrchol. *2) Viento Blanco je zde známý úkaz. V Tichém oceánu se vypařuje velká vodní masa a sráží se nad Aconcaguou s horkým vzduchem z pamp, z druhé strany masivu And. Jedná se o podobný princip jako u tornáda, kterému se Viento Blanco podobá. Mračna se hromadí kolem vrcholu a začnou rotovat obrovskou rychlostí (až 200 km/h) a dále na sebe natahují další oblačnost. Tento větrný vír, ve kterém zároveň prudce klesá teplota, může trvat hodiny ale i dny. *3) Na vrchol nevylezli, dosažená výška cca 5 300 m n. m., kvůli špatnému počasí nebylo možné pokračovat dál. Viktor: Zažili jsme tam spolu docela zajímavé dobrodružství.Já a Richard jsme byli navigátoři a dohromady všichni tři šéfové. Honzův projekt Schody do nebe nebo-li vylézt na nejvyšší vrcholy všech sedmi kontinentů se daří - nejvyšší horu Evropy, Elbrus , Afriky, Kilimandžáro a Jižní Ameriky, Aconcaguu už má vylezené, další ho čekají. Bylo to vlastně takové obejití hory, vyšli jsme z údolí Vacas na vrchol, vrátili se do údolí Horcones. Na vrchol jsme vyrazili ve čtyři hodiny ráno, resp. ve čtyři jsme se vzbudili, museli jsme udělat vodu, vycházeli jsme v šest. Na vrchol jsme ten den došli první, mysleli jsme si, že budeme jediní, ale cestou zpět jsme potkali tříčlennou skupinu, která tam zřejmě dorazila také. Samotný výstup i s cestou dolu trval asi dvanáct hodin. Včetně pauzy na masírování omrzlých prstů. Když to srovnám s Kilimandžárem, kde jsem s Honzou také byl a dost jsme si na terén stěžovali, tak tohle bylo mnohem těžší. Cesta přes údolí Vacas není zase tak oblíbená pro turisty, kteří chtějí na vrchol, navíc to bylo na začátku sezony, takže nebyla vůbec prošlapaná. Museli jsme si cestu hledat sami podle toho jak zhruba psala mapa, ale přes zimu tají ledy a mění se i koryto řeky, kterým se docela dlouho jde a najít v tom cestu pro Honzu bylo těžké. Když jsme lepší cestu nenašli, musel jít přes kameny, přes který i člověk, který vidí, jde dost špatně. Honzu to dost vyčerpávalo. Když jsem načítal cestu z knížek aj., nikde nebylo uváděno, že je to tak složitý, všude byly fotografie vyšlapaných cestiček, takže jsem si říkal, že to bude super terén a ono to tak nebylo. Obdivuju Honzu, že to dal. A Ríša, když jsme lezli na vrchol, se zakousl a Honzu do vrcholu hnal, resp. hecoval a usměrňoval ho, aby mu vydržely síly a myslím, že pro Ríšu byl vrcholovej den hodně náročnej právě tou navigací Honzy, kterou ho tam vlastně vytáhl. Pro toho, kdo nevidí ,i vrcholových pár metrů, když netuší, co ho čeká, šutry, kdy uděláte dva kroky a tři se sesunete sutí dolů, je hodně těžký výstup. Tam si asi Honza sáhl na dno. Přes den, kdy jsme nemohli kvůli počasí vytáhnout paty ze stanu, jsme poslouchali různý anekdoty, Horníčka, Menšíka a jedinou kapelu, kterou jsme s sebou měli - Massive Attack, tím jsme tu depresi ještě umocňovali. Honza nic neviděl, my jsme měli zavřený oči, takže jsme taky nic neviděli a bylo to fajn. "Je to jako když sedíš v noci venku u táboráku, hřeješ si ruce a všude kolem je zima." Takhle kluci popisovali Honzovi scenérii nad horami, večer před výstupovým dnem... Honza: Asi jsem měl o kluky trochu strach. Vnímal jsem, že můžu jít díky nim, navigovali mě, klepali hůlkama, hledali a popisovali cestu. Takže byla to určitá moje vnitřní zodpovědnost za ně, aby se jim - právě díky mně - něco nestalo. Celá cesta pro mě byla dost náročná, hlavně ty kamenitý úseky. Když si člověk nevidí pod nohy, dost ho to vyčerpává. Díky klukům jsem to zvládnul. Samozřejmě jsem věděl, že jdu do hor a nebude to žádná procházka po chodníku. Lehký to nebylo nahoře v suti ani dole, kde bylo třeba přeskočit potůčky a brodit řeku. Mohli jsme si převoz řeky zaplatit, ale my jsme si zuli boty a tu 3°C studenou řeku jsme si po ránu dali. Od Kilimandžára jsem asi pět let sháněl peníze na další cestu, ale když jsem někam napsal, buď neodepsali vůbec nebo napsali, že ne nebo napsali, že ano, ale pouze, když to vylezeme. A to se zaručit nedá. Nadační fond Vectra nic takového nepožadoval a za to jim veliké díky. Všem bych rád vzkázal, aby se nebáli lidi s handicapem zapojit do více či méně běžných činností, radostí a dobrodružství. Handicap není tak limitující jak se mnohým může zdát. Limitem je strach něco zkusit. Tak ho nemějte. táta Říha: Mně v první chvíli, když Honza začal plánovat další cestu, ani nepřišlo, začít se bát. Manželka to nesla hůř, ale co můžeme dělat, nic, musíme se s tím smířit. Je pravda, že když přišel s jasnější informací, že už dostali dotace, finance a doopravdy pojedou, byly ty pocity těžší. Předtím jsme si pořád říkali, dobrý, nemají peníze, nikam nepojedou. Pět neděl je dlouho, po návratu je radost hodně znát. Hrdost na syna před strachem nepřevládá, ale hrdej na něj sem, to jo. Ani ne tak proto, že umí vylézt nahoru, ale pro to, že nesedí doma, bojuje s handicapem..., vlastně už od školky. mamka Říhová: Když Honza přišel s tím, že mu vyšly peníze na cestu, měla jsem radost i strach, protože přeci jen čím je to výš, tím je to horší. Z Honzovo samostatnosti mám radost a věřím mu. Pod dohledem být nechce a je to dobře. Do nového roku mu přeji úspěšně zdolané další hory, které si vysnil, přestože se moc bojím a také životní lásku, aby nebyl sám. Za finanční podporu a materiální výbavu Honza, Richard a Viktor děkují nadačnímu fondu Vectra, firmám The North Face, Doldy, Ocún, Rock Pillars, Moose a Goalzero. Bílá stráž na Schodech do nebe ... a pro ty, kteří rádi čtou i mezi řádky (třeba v BC) doporučení pro dlouhé zimní večery, vědeckofantastický román Roberta A. Heinleina Měsíc je drsná milenka, Aconcagua je v něm zmíněna.
|