Martina Spilku asi nejvíc charakterizuje má první otázka v rozhovoru, ještě by se k tomu slušelo dodat, že lezení v jeho podání vypadá elegantně a lehce - až ty čísla pak naznačují,  "vo co tam vlastně jde". Jsem tedy ráda, že vám můžu představit tohoto výborného lezce a fotografa.

Martin Spilka
Narozen: 1977
Top z deníčku:
Bouldry:  Alter Ego 8B, Perný Den 8B (Petrohrad), čtyři bouldery v obtížnosti 8A+/8B
Skály: Total Brutal 8b+ (Zillertal), Bez jména 8b+ (El Chorro)
Fotografické stránky Martina Spilky

---

Ahoj Martine, díky moc, že sis na nás udělal čas! Nejprve se zeptám, jak to děláš, že kdykoliv tě potkám, tak jsi „vysmátý“ a pozitivně naladěný, nenápadně vždy něco těžkého vylezeš a k tomu ještě nenápadněji něco krásného nafotíš?
No to bude nejspíš tím, že mne zas tak často nepotkáváš… A když už se potkáme, tak je to ve skalách, kde je pěkně, a navíc na Tebe se neusmívat se prostě nedá. Že něco vylezu nenápadně, je jasný, protože se nechám lehce znervóznit, tak rád lezu sám, a udělat hezkou momentku se dá nejlépe, když o mně nikdo neví.

Jak to máš v životě rozdělený a čemu se věnuješ víc - lezení, architektura, focení, rodina?
Těžká otázka… nejvíc času trávím v práci (a to hodně často rád), nejvyšší hodnota je pro mne Ráďa s Filipesem, focení je takové časově nejmíň náročné hraní s estetikou, které ke mně tak trochu patří, a lezení je výborným protikladem a doplňkem tomu všemu... a má to výhodu, že když se někde nedaří, tak se daří v něčem jiném.


Martin Spilka se synem Filipemfoto by Radka Krejčí

Začneme u lezení – jak jinak taky. Minulý rok ses na bouldrech parádně rozjel – 2x8B, 2x8A+/B, 2x 8A+. Letos už jsi stihl v Bahratalu Diamat 8A+/B (dříve 8A+, po utržení chytu určitě těžší) a dále sis zapsal dalších pět 8A+. Tak to je něco! Byly tyto výkony nečekané, připravené, adekvátní tvé přípravě?
No, ona ta čísla vypadají pěkně, ale u těch boulderů zas tak moc neznamenají. Ono prostě není reálné objektivně určit obtížnost pár kroků. Je tolik faktorů, které tu obtížnost mění. Délka a váha lezce, aktuální tření, způsob přelezu, aktuální maximálka, dostatek kůže na prstech…, a když se k tomu přičte, že každému sedí něco jiného, tak je jasné, že je porovnávání výkonů v koncích. Pro mne vždy čísla u boulderů znamenala výzvu, ale začínají být jen orientační informací, jak to asi bude těžké. Výzvy zůstávají u konkrétních problémů.
Ale abych teda odpověděl. Určitě jsem chtěl a chci lézt a řešit těžké bouldery, protože mě to neskutečně baví… Ta hra s tím, jestli to dokážu nebo ne, je nekonečná. No a na něco se musím dlouho připravovat a něco zase překvapí, jak jde snadno. Nicméně mě baví víc to, u čeho se člověk musí překonávat a učit.


Martin Spilka leze boulder Moonwalk 7A+, Zillertal
foto by Radka Krejčí

Takže předcházely těmto výkonům fixy na mikrolištách, shyby na jedné ruce…? Nejvíc mi asi pomohlo, že jsem se loňskou zimu snažil jednou týdně vyrazit na bouldery ven. Většina těžších boulderů, co jsem vylezl, je o malých chytech, na které je potřeba si nějak přivyknout. A to se na umělce moc nedá.

Silné prsty ale máš - o tom žádná. Je tomu tak od přírody, nebo jsi na tom zapracoval?
Silné prsty a ruce mám odmala. Se shybem na 5mm hraně futer jsem byl dobrá atrakce pro návštěvy. Nicméně udržet umím jen lišty. Když se jedná o lezení po dírách, tak se řadím do lezecké přípravky.

Počkej, není možný, že bez tréninku lezeš takový prásky. Tak jak to je, karty na stůl…
Posledních několik let už nechodím na umělou stěnu s lanem, ale jen na bouldrovku a před třemi lety jsem začal doma občas shybovat na balkně.


King Kong 7C (po dírách co nevylezl:), jak píše Martin foto by Radka Krejčí

Jak tvůj trénink tedy přes zimu vypadá?
Jednou týdně Boulderbar na 2-3 hodiny. Žádný cílený trénink. Baví mne lézt a řešit těžké kroky. Často si vymýšlím boulderprojekty, které musím zkoušet několik tréninků, než je vylezu. Pak se vždy těším na další týden, jestli už je konečně dám. Pak jednou týdně doma shyby - 8x10 shybů na balkně. Začnu sérii na boulích a pak chyty zmenšuji. Klidně si i odšlápnu, když to nejde v kuse. Bohužel letos se to moc nedaří, protože mě z toho začal bolet loket. No a jednou týdně ven.

Bouldruješ hodně přes zimu. Nevadí ti nízké teploty?
Pod -5 °C mi to už vadí. Jinak se to dá celkem dobře. Z těžkých kroků člověk roztopí celé tělo a problém bývají jen nohy. Je to ale jen na pár hodin. A to podotýkám, že jsem normálně strašně zimomřivý.

Když tak trápíš prsty v zimě, měl jsi někdy nějaký úraz?
Měl, a to celkem častokrát. Paradoxně z lezení v zimě to nebylo nikdy. Bolení prstu na cca půl roku už mi přijde jako běžné. Vždy musím zvolnit a lézt jen lehčí věci. Loni mne trápilo rameno a to bylo pro změnu ze shybování.

Je ti jasné, že teď už od tebe čekáme to 8C!
Ty jo. Vím, že jsem psal, že obtížnost je pro mě jen hrubá orientace, ale 8C zní až moc hrubě.

Jezdíš hodně bouldrovat na Petrohrad, předpokládám, že kratší lištovačky máš nejraději?
Tak jest. Lišty mi sedí a Petrohrad je celkem blízko. Navíc s vytrvalostí jsem na tom jen o malinko lépe než s dírami. Nejvíc mi ale sedí lištovačky ve větším převise, kterých na Petrohradě zas tolik není. Navíc Petrohrad nemám zas tak oblíbený, neb je tam limitující ostrost chytů. Já si tam vždy hrozně rychle roztrhám bříška prstů a to je pak třeba na 3 týdny, než můžu lézt bez tejpky. A s tejpkou některé kroky prostě nejdou. To na písku nebo hladké žule se člověk může zničit důkladněji nebo hledat řešení boulderu déle.

A co Fontainebleau - obliny, delší bouldry po ničem?
Jó, Fontáč mi učaroval hned napoprvé. Tam mne opravdu neuvěřitelně baví lézt i lehčí bouldery, protože je člověk nedá hned. Nikdy jsem tam nezažil dobré tření, ale přijde mi, že Fontáč už vůbec není o číslech. Tam se lehce stane, že člověk odejde poražen od 7A a 7C dá na první pokus. S těmi oblinami si člověk prostě musí pohrát, než ho to pustí k vrcholu :)

Jaký máš názor na boulder-traverzy?
Rozhodně mě neurážejí a umím se do toho zapálit stejně jak do normálního boulderu. Ta hra s učením pohybů je úplně stejná.

Máš v lezeckém hledáčku nějaký bouldrový směr, který bys v budoucnu rád přelezl?
V poslední době se mi podařilo toho dost vysbírat, tak se budu muset po něčem poohlédnout. Na Petráči mám zálusk ještě tak na 3 směry, ale ty mi už dlouhodobě nejdou. Ve Fontáči jsem měl vyhlédnutou Karmu (8A+), jenže ta chce zdravé úpony a tření. Chtělo by to nějaký tip. Ideální lajna by byla 6 kroků v 30° převise po malých pozitivních lištách.

Přes zimu teda bouldering, a jaro, léto, podzim lano?
Ideálně ano, ale loni se to kvůli zranění a „cuciášovi“ nepovedlo. 3 hodiny v sedáku za rok je smutná bilance.


Total Brutal 8b+, Zillertal
foto by Radka Krejčí

Co raději a proč?
Lezení s lanem je pro mě daleko více o dobrodružství a adrenalinu. Vždy jsem byl dost bojácný, tak to mám s tím adrenalinem snazší. Skoro mi to přijde jako dva různé sporty. Nicméně mám lezení s lanem asi ještě radši než bouldery, a to ve formě jižní vápencové oblasti a lahodných 7áčkových cest. Zkoušení těžkých cest mne stresuje, tak se tomu vyhýbám.

Ani jsem se nezeptala, kdy to vlastně u tebe s lezením začalo.
Hm, tak to bych řekl, že je nedatovatelné. Mám doma fotku, jak jsem jako malý špunt navázaný v prsáku a někam se škrábu. Taťka občas jezdil do hor, tak nám někdy tohle dobrodružství zprostředkoval. Asi v 16 letech jsem chtěl udělat dojem na jednu „Pražandu“ a dozvěděl jsem se, že leze, a to prý asi sedmičky. Takže to jsem se musel taky naučit. Tak jsem vyhrabal tátův prsák, statické lano a nějakou tu waltrovku a pustil se s kamarádem v Radošovickém lomu do jedné 6-. Obraz, jak tam v polovině stěny visím jak v průvanu za kšandy a marně čekám, až to zpropadené předloktí začne fungovat, by dnes musel být hrozně vtipný. Už za tři roky jsem se občas odvážil tu sedmičku vytáhnout na prvním. Na vysoké v Praze jsem se pak dostal na stěnu a začal lézt víc.

Takže jsi nepočítal s tím, že bys někdy byl profi-lezec. Studium architektury mělo přednost?
Popravdě jsem ani netušil, že něco takového jde. A navíc jsem ze začátku na vysoké byl schopen vylézt maximálně osmičky.

Dělal jsi někdy nebo stále děláš i jiný sport?
Jako dítě ze sportovní rodiny jsem si prošel lecčím už odmala. Máma trénovala plavání, tak jsem ve čtyřech letech šel závodně plavat – 11 hodin tréninku týdně. Dneska naprosto neskutečné. Jenže mi byla v bazéně pořád zima. Později v atletice to bylo lepší, jenže jsem nepředváděl žádné výkony. Zkoušel jsem gymnastiku, ale nebyl jsem dost šikovný a leckdy jsem se bál. Později jsem pochopil, že se dá sportovat i z jiného důvodu než kvůli závodům, a tak jsem jezdil na kole a na běžkách, ale to se v Praze nějak moc nedalo… teď už v podstatě jen lezu.

… proč nakonec zvítězilo lezení?
Vždycky jsem jezdil rád do přírody a na vandry a to lezení je v podstatě o tom samém a navíc se u toho i „sportuje“.

Máš nějaké nepříjemné nebo „bácí“ zážitky na prvním konci?
Jo, kdysi jsem se na písku vybál tak, že jsem na rok přestal lézt. Možná proto se mi na písek už moc nechce.

A sypeš, sypeš… nemyslím mágo, ale aminokyseliny, gainery…?
Kdysi jsem si dával po lezení „sachariďák“, ale řekl bych, že spíš proto, že jsem na sladké, a teď jím občas kolagen jako prevenci… a řekl bych, že je těch zranění méně.

A mágo sypeš?
Sypu, sypu, a to velmi hojně. Ona je pak ta skála mnohem fotogeničtější. Takže to zvyšuje rekreační aspekt široké veřejnosti z estetického zážitku, který je v přírodních parcích pískovcových oblastí nepostradatelný.

Vychytáváš si stravu?
Snažím se nejíst vyloženě nezdravě… to je vše.

Kolik jsi ochoten dát v cestě a na boulderu pokusů?
V cestách pokusovat neumím… jsem z toho moc nervózní. Často se mi nechce ani do druhého pokusu. Ještě tak na Rovišti, které je kousek a už tam nebylo moc co lézt. Předloni jsem se na pokusování zaměřil a snažil se k tomu postavit cílevědomě, když mě zařadili do repre. Celkem to šlo, ale to lezení 7a na pohodu je stejně lepší.
U boulderů je to úplně opačně. To, co vylezu napoprvé, si skoro ani nepamatuji. Naopak, když to padne po roce nacvičování, tak je to úžasné.


Le sphinx 7c, Seynes
foto by Radka Krejčí

Stejně je to obdivuhodné. Lezeš 8B, 8b+, fotíš, pracuješ, věnuješ se rodině. Jak to všechno stíháš?
Tak zaprvé, mám Ráďu. Ta mě podporuje ve všem, co mě baví dělat, a to je skutečný dar. A tady vše obdivuhodné končí. Však taky co máme mrňouse, tak nic pořádně nestíhám. Na výlety jsem se skoro nedostal, nic jsem nevyfotil a sedák se mi rozpadl. Jen doufám, že moji častou ospalost budou v práci ještě chvíli tolerovat. A Ráďa, ta nestíhá už vůbec nic.

Když si máš vybrat, zda polezeš nějakou úžasnou linku, kterou všichni zkoušejí, nebo v tom své kamarády nafotíš. Co to bude?
Teď bych se jednoznačně pustil do zkoušení s kamarády.

Dá se vůbec dělat to i to naráz v jeden den?
Dá se něco jen tak cvaknout, ale výsledek je většinou mizerný. Většinou si musím zvolit, že ten den zkusím něco vyfotit, a tomu vše ostatní podřídit.

Označil by ses za fotografa profesionála, nebo amatéra?
Jestli je to z hlediska schopnosti výdělku, tak jsem jednoznačně amatér. Kdysi jsem se snažil občas nějakou fotku prodat, ale skoro mi to nešlo. Většina lidí, co se motá kolem lezení, chce fotky zadarmo, a to i z různých firem na reklamu.
A jestli se ptáš na to, co si myslím o úrovni svých fotek, tak si myslím, že na focení vlastně nic složitého není. Jen to chce mít trochu cit a hezkou fotku je schopen udělat každý. Učil jsem zacházet s foťákem dvě holky: Danu Paulovou a Radku. Po chvíli byly obě schopné udělat krásné fotky.

Fotíš lezce, portréty, krajinu… Co fotíš nejraději?
Asi nejvíc mne baví hledat abstraktní barevné obrazy pomocí makrofotografie. Fascinuje mne, jak málo stačí změnit pohled a objeví se úplně nový svět.


foto by Martin Spilka

Na focení krajiny je zase krásné to, že se člověk musí s tím místem sžít a čekat na správné světlo. A ten čas čekání a hledání je vlastně na tom to nejhezčí.


foto by Martin Spilka

Focení lidí, hlavně momentek, je o náhodě a není na něm nic složitého. Člověk si jen musí pohlídat světlo, pozadí a trochu zkoušet trefit kompozici. Někdy z toho ale vyjdou pěkný obrázky.


foto by Martin Spilka

A s focením lezení je to trochu kombinace té krajiny a lidí. Když nad tím tak přemýšlím, tak asi se vždy snažím prvořadě najít záběr tak, aby fungoval i bez lezce, jako portrét skály, a lezec už je jen jako doplněk.
Teď mám focení trochu jako spícího koníčka a myslím si, že až zase budu jezdit víc ven, tak se probudí.



Jakub Hlaváček, Cesta námořní pěchoty VIIb
foto by Martin Spilka

Nepřemýšlel jsi někdy o samostatné výstavě? Nebo společné výstavě s Radkou?
Jednou jsem uvažoval o prodejní výstavě makrofotografií, ale ještě to bude chtít nějaké ulovit. Jinak své nejlepší fotky dáváme na internet, což je svým způsobem také výstava.

Píšeš, že se Radka od tebe učila. Inspirujete se navzájem? Doplňujete?
Když se spolu válíme v trávě a hledáme kapky na květech, tak se hádáme o foťák, kdo to bude moct vyfotit dřív. Když jsme fotili na závodech a já do toho ještě lezl, tak jsme se parádně doplňovali, a když jsme spolu chodili na foto-výlety, tak jsme přinesli 2x tolik hezkých fotek, protože každý si všimne něčeho jiného.

Mně přijde, že ve fotce by mělo být nějaké sdělení, aby na mě ta fotka promluvila, něco mi řekla nejen o lezci, ale i o okolí, pocitu lezce, ale i pocitu fotografa, a to v tvých fotkách často nacházím. Je to tvůj záměr?
Aby fotka měla nějaké sdělení, řeším jen málokdy. Těžko se to zobecňuje, ale asi se nejvíc snažím zmrazit to, jak mi daný námět přijde nejzajímavější a u lezení jednoduše nejefektnější. Postupně si člověk začne všímat maličkostí a prostředků, pomocí kterých se toho dá dosáhnout.

Co všechno tvá fotka musí mít, abys byl spokojený?
Musí se mi líbit :) Ne, vážně. Asi fotím víc citem, než abych to měl výrazně promyšlené. V podstatě u ideální fotky si hlídám asi 5 věcí:
- technické provedení (věc nastavení foťáku)
- pozadí (to dělá celý dojem fotky... ten pocitový, a je to skoro důležitější než námět)
- námět (to, co je v ohnisku fotky)
- světlo
- pocit prostoru, popř. pohybu (to je nejdůležitější u lezeckých fotek)
No pak už to stačí jen pěkně spasovat dohromady a vyjde z toho třeba normální kýčovitá fotka bez nápadu :)

Začínal jsi fotit hned s digitálním foťákem?
Stejně jako s lezením jsem k focení a fotokomoře přičichl díky taťkovi. Později jsem si koupil zrcadlovku, ale focení mne nadchlo až s digitálem. Vidět fotku do všech detailů a ve velkém, moci ovlivnit expozici, barevnost, zvýraznit to, co se mi tam líbí - až digitál přinesl ty správné možnosti, které člověku umožní vytvářet „obrazy“.

Mně přišlo vždycky vyvolávání fotek v temné komoře jako něco hrozně osobního, určitá alchymie. Neláká tě se k této technice vrátit?
Bylo to zajímavé, ale nikdy jsem nedosáhl moc hezkých výsledků… S počítačem mne to baví víc.

Myslíš, že se dá udělat dobrá fotka levnou technikou? Nebo se bez určité kvality člověk neobejde?
Určitě se to dá, ale levnější foťáky umožní jen nějaký druh dobrých fotek. S větší výbavou roste repertoár možností, jak si se vším hrát.

Co tě fascinuje a baví na tvém povolání?
Teda, ty mě s těmi otázkami nešetříš. Nevím, jestli to bude nějaké „lezce“ zajímat. Tak ve zkratce. Když vezmu tu nejhezčí část, a to je fáze navrhování a vymýšlení, tak je to tvořivá činnost, která dokáže zcela pohltit. Jsou chvíle, kdy člověk zachytí nějakou představu, která se vznáší kolem něj, a návrh se začne úplně sám tvořit pod jeho rukama. Skoro jako by ani neměl vliv na to, co dělá. Všechno do sebe začne zapadat jako díly skládačky a vše začíná krásně souznít.
Bohužel pak přichází ta druhá část, kdy to člověk musí přede všemi obhájit a ochránit jako celek. Ale je to často beznadějný boj, neboť lidé, co můžou návrh ovlivnit (od investorů po úředníky), většinou té jednotnosti nerozumí a nevidí jí. V obecném povědomí zatím není architektura zasazena tak, aby ji lidé vnímali. Vezmi si, kolik hodin se ve školství věnuje pro obecnou vzdělanost v exaktních vědách. O estetice a o architektuře ti maximálně řekli pár pouček, jak se odlišují jednotlivé historické slohy. Lidé třeba pochopí, že počmárat obraz je tristní, ale třeba přistavět si k moderní stavbě „krásnou“ tesařsky vyvedenou pergolu se už zdráhá málokdo. Ale tohle téma by bylo na delší psaní.


foto by Martin Spilka


Kde bereš pro své architektonické návrhy inspiraci?
Nevím, jestli se dá mluvit o inspiraci. Spíš se tak snažím vnímat svět a prostředí kolem sebe a to, co považuji za pozitivní, si ukládám do jakési vnitřní knihovny, ze které pak skládám své návrhy…


foto by Martin Spilka

Dívala jsem se na realizace tvých návrhů a snoubí se v nich funkčnost, jednoduchost a elegance. Je to styl, který ti je vlastní?
Ano, mám rád funkčnost, jednoduchost, čistotu, skromnost, světlo… Architektura vytváří prostředí pro život a velmi ho ovlivňuje, takže je mi vlastní, když toto prostředí je obrazem vlastností, které považuji za správné.

foto by Martin Spilka


Vidíš nějakou spojitost mezi lezením, focením a architekturou?
Hmm… tak to se musím zamyslet. Co třeba spojitost ve „hře, světle, fantazii“… no ale nechtěj po mně, abych to vysvětloval :)

Máš dny, kdy nemáš chuť na lezení, focení a raději děláš něco jiného?
No jasně, to mám dost často. Nejraději se nechávám unášet fantazií. Hrozně rád čtu, sleduji filmy nebo jen lenoším na sluníčku a sním. A to už odmala. Jen v poslední době na to moc nezbývá času.

Fotil jsi Ondru Beneše v jedné cestě Alpské trilogie. Bylo to poprvé, kdy jsi fotil v bigwallu?
Kdysi na Mallorce a v Arcu jsem něco cvaknul. S Ondrou jsme zvládli za víkend hned dvě z těch krásných stěn. Bylo to mnohem intenzivnější, protože jsme do toho vždy naslaňovali z vrchu, a tak člověk ten prostor cítil nejsilněji hned zpočátku. Ono slaňování ve velkých stěnách je samo osobě nepříjemné, a navíc jsme na „Šatech“ slaňovali na starých, místy prodřených fixních lanech. Pocitu strachu jsem se zbavil, až když jsem byl na zemi. Docela se divím, že z toho jakžtakž fotky vyšly.


Ondra Beneš, 6. délka 8a, Des Kaisers neue Kleider 8b+

Martin Spilka

A jak tě berou velké stěny lezecky? Oslovily tě?
Velké stěny mě lákají, a to opravdu hodně. Ondru, a nejen jeho výkony, naprosto obdivuji a trochu mu závidím. Já se obávám, že nedokážu překonat svůj strach a najít si dobrého parťáka. Ale třeba ještě přijde čas pustit se do těchto velkých dobrodružství.

A na závěr. Proč máš deníček na Lezci?:)
Tak tahle otázka je nejtěžší :) Už nějaký čas si vždy píšu deníček jen pro sebe, ale pak mne to najednou popadne a zveřejním ho. Moc se mi totiž nechce zveřejňovat ta svoje „čísla“, protože to občas lidi moc řeší. Na druhou stranu oceňuji informační hodnotu databáze cest a přelezů. Sám se rád dívám, kdo co vylezl, jak mu to přišlo těžký, jak dlouho a kdy to lezl. Člověka to často navnadí vyzkoušet něco, do čeho by se jinak vůbec nepustil, nebo vyrazit někam, kde si myslí, že se zrovna nedá lézt. Myslím si, že to svým způsobem propojuje lezeckou komunitu.

Díky moc za rozhovor!