Heinz Zak
foto by © Kajoch
Den první 30.6.2007: SLACKLINE
Na čerstvě posečeném hřišti stavíme stany a vaříme pozdní snídani. Ze strategické pozice od rohového praporku hodnotíme situaci. Několik málo stanů u protějšího rohu zatím nedává příliš tušit, co se tu bude dít. Posilněni snídaní a pivem "co draze jen chutná" vyrážíme na průzkum. V nedalekém lesíku nacházíme první "lajny", na nichž se rozcvičují první zájemci. Přidáváme se a zkoušíme nejprve balancovat a potom i lehčí triky - náskok, chůzi pozpátku, proti sobě atd.
Duel: Jenda proti Kajoch
foto by © Kolouch
Mezitím přibývá jedna lajna za druhou. Taky na hřišti rostou stany jak houby po dešti. I na druhém hřišti už je živo. Heinz s týmem napínají napříč 100 metrovou lajnu! Už na první pohled je jasný, že to není žádnej drobek - cca 3 cm širokej a skoro cenťák tlustej popruh, nejspíš z kosmickýho materiálu dává tušit, že zvládnout tohle bejby nebude jen tak. Po poledni začíná vlastní akce.
Heinz nás všechny vítá (tak 200 lidí, kdo by to počítal) a představuje nám svého přítele Damiana Cooksleye z USA, který se jako první utká s oním stometrovým monstrem. Borec se ladně vyhoupne na plocháč a vyráží ke vzdálenému cíli. Z výrazu tváře a podle toho, jak odfukuje, je jasný, že se nejspíš nejedná o žádnou procházku růžovým sadem. K cíli už zbývá jen pár metrů a borec padá! Potlesk a celý dav se přesunuje do lesíku, kde se bude podávat hlavní chod slackline menu: salto vpřed - odraz i dopad na lajnu, opět v podání Damiana.
Pár triků na rozehřátí a jde se na věc. Dech se tají: odraz - dobrý, salto - perfekt, dopad - a odpad. Bouřlivý potlesk. Borec však, zdá se, není spokojen! Jde na to znovu. Odraz, salto, dopad a odpad. A znovu a zase odpad! Nevzdává se a další salto a zase nic! Borec nemá dost, ví, že umí a taky že jo. Devátý salto - a stojí na lajně! BRAVO!
Damian jde na přistání
foto by © Kajoch
Nyní je řada na nás vyzkoušet na vlastní kůži nástrahy plocháčů všech možnejch, dýlek, výšek, napnelismů i volností ba i jeden konopák se najde, máte-li chuť. Nás však samozřejmě nejvíc láká onen stometrák. A nejsme sami! Zjišťujeme, že na nástupu se vytvořila fronta jak u zubaře. Naštěstí však postupuje dost rychle, úměrně tomu, jak po pár krocích pohřbívají iluze o přechodu borci před námi. Blíží se moje chvíle a já uvažuju, jak nastoupit, „ nejsi přeci žádná houska“. Náskok, výmyk, dřep na jedný a stojím. Pohoda, teď už to jen přejít - 5, 6 kroků a bác! Co to je!?
Nastupuje Kajoch - volí taky svoje parádní číslo: nástup ze sedu, pár kroků a žuch! A opět fronta a stejně rychle křáp! "Co je špatně? Tuhle kobru netřeba dráždit! Chce to jít NAPROSTO v klidu, bez výkyvů a ani nedejchat, ale 100 metrů? Nesmysl!"
Kajoch a stovka – pozpátku
foto by © Kolouch
Ve frontě zůstává už jen pár nekritických optimistů a výsledek? Max. 20 m a bum...
Mezitím se napínají další lajny: 70 m, 60 m ve výšce fotbalový branky a mnoho dalších. Taky už dorazila kapela a staví si aparaturu na večerní produkci. Začínáme odškrtávat první z pěti piv, co jsou v ceně vstupného - (18 éček na dva dny). Poté, co už i ti největší optimisté pochopili, že stovka je nad jejich síly, přichází chvíle na repete pro Damiana. Tentokrát úspěšně, pak pár triků na sedmdesátce a slovo si bere Heinz.
Čistou rakouštinou nás seznamuje s bezpečností a věcmi kolem zítřejšího Highline – škoda, že moc nerozumíme. Pak nastupuje kapela. Docela nářez! Přítel Mahony nás poučil, jak si poslech co nejlíp užít: "Musíš co nejblíž k bedně a votevřít hubu, pak ti to jde přímo do břicha..." Ovšem s poslechem motorové pily, na kterou kapela zahrála další skladbu už zkušenost neměl, a tak jsme se s tím museli porvat každej sám ... Pak ještě dopít poslední grátisbír - kdo ví, jestli zejtra nedojde a hurá na kuťě.
Den druhý 1.7.2007: HIGHLINE
Ráno vstávám podle plánu dost brzo na to, abych byl pokud možno sám na už zmiňované „sedmdesátce“. Včera mě sice sklepla stejně jako ta stovka, ale vzhledem k tomu, že je to normální plocháč jenom „trošku delší“, tak si na ni věřím. Dám pár pokusů a jdu se nasnídat. Při jídle se řeč točí hlavně kolem dnešní hajlajny. Nikdo z nás ještě neměl tu čest pocuchat si svoje nervy na vysoko napnutým plocháči a dnes navíc před tolika lidma v čele se Zakem… To bude premiera! Zbývá však ještě dost času a tak jdem : „zkusit tu sedmdesátku na RP“. S Kajochem dáváme pár pokusů a na konec oba slavíme úspěch. Hurá! Jeden z cílů je splňen - i když to není ta „stovka“, ale vzhledem k okolnostem… Super! Kdo šel někdy 70 m slack, ten ví… Před polednem vyrážíme do údolí Karvendelu, kde je připravena ona „hajlajna“ (kdo zná lepší výraz, ať mi ho napíše, má u mě pivo). Cestou nás nabírá taxi mikrobus a po krátké zastávce u vody dorážíme na místo. Právě včas. Heinz udílí poslední pokyny a jde se na věc. Ta „Věc“ je natažena mezi stromy nad hučící řekou, nad ní je natažený ještě jedno lano a z něj visí jakási „oprať“ - plocháč cvakej karáblí . Ten je tam pro dojištění prvních kroků, protože nástup je na svahu ze stromu a než se nabere potřebná výška, jištění jenom za sedák je jaksi neúčinné. Zkrátka hrozí podlaha.
Nejprve nastupuje opět Damian. Samozřejmě, že bez oprati, projde se, pohoupe se a pak se odrazí, roztáhne nohy, dopadne rozkročmo na lajnu, ta ho katapultuje málem až do kosmíru a ladně přistává oběma opět na lajně. Potlesk přehlušuje na chvíli hukot řeky.
Heinz na procházce
foto by © Jan Moro
Pak se projde Heinz a několik lidí z jeho týmu a je řada na nás-hajlajnovejch zelenáčů, nakonec vlastně ani nevím, kdo jde dnes poprvé… Sleduju borce přede mnou, včera předváděli divoký kousky na slaku a dneska, tváří v tvář hajlajně, krotnou jako beránci! Je řada na mně. Zajistit se, pár slov od Heinze jako: „žádnej strach a nedívej se pod nohy“ a jde se. Drapnu oprať - nyní mou nejmilejší kámošku a vyrážím. Ale co to?! Podlamujou se mi kolena! Jsou jako z tvarohu, tak tohle teda neznám, co s tím? Nádech, výdech… hlavně nekoukat pod nohy… do vody můžu? Asi ne! Nádech, výdech, pár kroků… už můžu pustit oprať? PUSTIT! Nikdy! Krok dva teď, teď se pustím! Nejde to, Vona se drží mě - jako veš, je přilepená - děvka jedna! Táhni ode mě! Krok dva, kde jsi? Kde? Za mnou! Jdu sám! Jdu sám a najednou padám. Paráda nic to není, výmyk a jsem zase na nohách. Čapnu kámošku oprať: “pojď holka, další adepti čekají“…
Kolouch
foto by © Blanka
Co dodat? Super vejkend, super lidi, v čele z Heinzem, počasí taky super,zkrátka POHODA!
Berg heil a slaku zdar! Kolouch
PS: Další akce v Landshutu 28.7.2007 od 10-ti hodin
www.zapfe-ofenbau.de/slackline