Ne každý si může dovolit měsíc volna a toulat se nepálskou divočinou, ale jak jste se už mohli dozvědět v minulých dílech našeho trekařského seriálu, vyrazit do Himalájů není vůbec složité, proto se tentokrát zaměříme na kratší treky. Ty najdete například v národním parku Langtang, nabídnou vám alespoň krátké seznámení s místní kulturou, a také nádherné výhledy na horské velikány.
Příběh TŘETÍ – MUDr. Petr Jirko (+12. 12. 2001)
5. března 1978 poprvé pod Severní stěnou Eigeru.
...jestli tohle počasí dál potrvá (v hospodě jsem slyšel předpověď - do čtvrtka špatná), tak je se vším konec...
Pod vedením ing. Jiřího Pechouše (Sam) spolu s Viktorem Jarolímem, Jiřím Šléglem, Jindřichem Skopcem, Dieterem Smejkalem (Ferry) se pokusili o ideální direttissimu expedičním stylem.
Výprava se uskutečnila v rámci sportovního plánu HS MV ČSTV v Praze. Nad tímto sportovním záměrem převzal patronát SKLO-UNION Teplice, koncernový podnik OBAS, který pomohl výpravu zrealizovat.
Zpět se nevrátili Jiří Pechouš a Jiří Šlégl. (+29. 4. 1978)
Petrův deník je zde přepsán bez úprav s laskavým svolením Jindřicha Skopce, z jehož archivu mi byl zapůjčen.
DENÍK SKLEPNÍ KRYSY (III.)
9. 4. neděle
Od rána je krásně, ale ani nemám chuť vylézt ze sklepa. Jsem nasranej na celej svět a hlavně na sebe. Pak přece vylezu, našel jsem si tam kus trávy, kde už nebyl sníh a koukal dalekohledem na kluky. Viděl jsem je ale jen dopoledne, něco tahali u trojky. Pak jsem zas zalez do sklepa, přemejšlel o všem možným a kouřil odporný Gauloisky. Napadlo mě taky, že je to dobrá příležitost přestat kouřit, ale v téhle situaci se mi to asi nepodaří. Kromě toho tu cigarety patří k nejlevnějšímu zboží. Za včerejšek a dnešek jsem spotřeboval jen jednu konzervu (lunchmeat) bez chleba, půl kostičky bujonu a neslazenej čaj. Tak jestli to tak půjde dál, vydržím dost dlouho. Večer začíná slabě sněžit.
10. 4. pondělí
Ráno sněží, včecko je zatažený. Dochází mi benzin do vařiče, ale Arnold (to je jeden z borců - ratrakářů) mi velice ochotně naplnil flašku. Došel jsem pak do hospody, kde mi prodali chleba, ale bohužel nakrájenej, takže dřív ztvrdne. Tak jsem si ho vzal jen 15 krajíčků. Pak jsem ještě koupil u pí Wyss cigarety (kouření přestání se odkládá) a odznak. Dlouho jsem to rozmýšlel, ale ze všech hor, co jsem kde byl, ho mám, včetně všech Běchovic a padesátek a sedumdesátek a různých sportovních metálu ve vitrině. Tenhle ale přetáhnu černou (nebo vlastně bílou?) stužkou. Navíc je strašně hnusnej a vošklivej, ale žádnej lepší s Eigerwandem neměla. Na poště ještě pořád ty peníze pro Sama nejsou, to je divný. Byl jsem i v garáží (ratrakářský dílně), kde mi nabídli kafe, který mi strašně koplo a byl jsem už tak zblblej, že když se ptali, jestli ho chci, tak jsem řek "Yes, please". Pak jsem si zas ve sklepě něco počítal a zapisoval a všelijak blbnul a po 3 hodině jsem zase vylez a protože bylo hnusně a mlha a sněžilo, tak jsem se pomalu vydal na Lauberhorn. Za hezkýho počasí bych tam nešel, jezdí tam lift a houfy lyžařů, každej by mě měl za blázna. Šel jsem pomalu, bořilo se to, často jsem zastavoval a měřil si tep. Za hodinu a čtvrt jsem došel nahoru, chvíli tam postával, (vidět bylo sotva na 20 m) a až mi začla bejt zima, tak jsem se zas pomalu vracel. Dole jsem zjistil, že barometr zas ještě spad a zalez do díry. Něco malinko jsem sněd a vůbec to byl zatím nejhnusnější večer. Myslel jsem na všelijaký kraviny a pak jsem vůbec nemoh usnout, všechny prášky na spaní jsem dal klukům, nechal si jen 4 tabletky. Nakonec jsem si půlku vzal a asi ve 2 se mi podařilo usnout.
11. 4. úterý
Ráno je 40 cm nového sněhu a pořád hustě sněží, T kolem O°, prostě hnusně. Nabízím pomoc ratrakářům i železničárům při odklízení sněhu, ale nechtěj, maj na to stroje. Tak zalezu zpátky do krysí díry a dělám malou inventuru. Spotřeboval jsem zatím asi čtvrt krabičky čaje, 1 konservu (ale druhá už je načatá) a jednu paštiku. Chleba mám ještě 8 krajíčků. Finanční hotovost: 4 Fr a 15 rp., 5 královských pencí ostrova Jersey (tu minci jsem dostal pro štěstí od Ursuly), 1 Kčs (ta zas pro štěstí z domova).
Takže situace je ještě udržitelná a zdaleka ne katastrovální. Ale dochází mi pevnej líh na roztápění vařiče. Nevadí, až dojde, budu ho roztápět benzinem, toho mám dost, a riskovat menší explosi. Ale můžu si to dovolit, Juwel je tu ještě jeden (doufám, že chodí). Akorát mě sere, že mi vodešla žárovka v baterce (všechny reservní jsou ve zdi) a v noci mi to vadí, vypínač je až nahoře na schodech. Ale to je celkem maličkost. Uspokojen stavem věcí, odcházím na poštu, kde mě čeká stovka od Ursuly. Samovy peníze pořád nikde. Vše jsem rozvážil a došel k závěru, že než vysedávat tu po hospodách (jsou tu 4, jedna je už zavřená) je lepší dojít do Wengenu něco koupit. (zato krám tu není žádnej, jen Wyss, ale ta má jen suvenýry, knihy, sport. věci a nanejvejš ňákou čokoládu) Když budu mít přílohy, spotřebuju jídla daleko míň, nehledě na to, že je budou potřebovat i ostatní, až přijdou dolů.
Udělal jsem si pečlivý soupis nejnutnějších věcí, i s rozpočtem - samozřejmě jsem pak ani jedno, ani druhý nedodržel. Vzal jsem si ruksak a vyrazil do toho nečasu pěšky po sjezdovce dolů. Dobře, že bylo tak blbě, nikdo po ní nejezdil, potkal jsem jedině ratrak s Fricem, s kterým jsme se přátelsky pozdravili. Wengen je asi hezkej, aspoň podle těch pohledů, co tam prodávaj, ale když jsem tam přišel, tak to bylo jedno z nejhnusnějích míst na zemi. Sníh přecházel v déšť, prostě sračky, mlha. Našel jsem prodejnu a vlez dovnitř. Na seznamu bylo Stocki (to je bramborová kaše v prášku), šumáky, cukr, čokoláda, chleba, cigarety. Není toho moc, ale i tak jsem stačil zapomenout na šumáky. Ale koupil jsem místo toho plno jiných věcí. Na začátku jsem narazil na kočičí a psí konzervy (žrádlo pro psy a kočky), tak jsem to risknul a jednu kočičí konzervu vzal. Pak jsem neodolal a koupil si pixlu kafe, budu si ho vařit ve sklepě a vyseru se na hospody, tam člověk utratí moc peněz. Čokolády, polívka, 1kg těstovi, tý kaše jsem nakonec vzal 18 porcí a pak tam ještě prodávali ňákej tureckej med v čokoládě s 50% slevou, tak jsem jich 6 vzal. Stálo to všecko přes 45 Fr., šel si ještě na nádraží koupit lístek (jít nahoru taky pěšky prostě nešlo, při cestě dolů jsem místy po kolena zapadal). Pak jsem si dovolil přepych jednoho cafe fertig v pěkný hospodě, pak tam ještě chvíli coural a fotil mlhovinu kolem sebe a konečně odjel nahoru. Po cestě jsem měl dost chmurný myšlenky o klukách. Včera i dnes určitě nevystrčili hlavu z díry a jestli tohle počasí dál potrvá (v hospodě jsem slyšel předpověď - do čtvrtka špatná), tak je se vším konec.
Sam sice teď časovou reservu má, jídlo by jim mělo taky vystačit, ale když budou 4 dny takhle ležet v díře a nic nedělat, tak vykouří všechny cigarety, začnou se hádat a vyserou se nakonec nato. Nahoře bylo stejně blbě (přijel jsem tam po 3. hod) jen místo deště sněžilo. Zalezl jsem do sklepa, všecko pečlivě vybalil, roztřídil a chystal se, že si udělám něco k jídlu. Měl jsem ráno 2 krajíčky chleba s paštikou a 6 čtverečků čokolády, jinak celej den nic. (tu jsem koupil ještě den před tím u Wyss). A najednou jsem s překvapením zjistil, že nemám hlad. A tak mě napadlo, že začnu s tím jídlem usilovně šetřit a omezím to na minimum. Stejně je napřed potřeba dojíst ten nakrájenej chleba. Tak jsem nejed nic - uvařil si kafe (lépe řečeno zalil jsem kafe horkou vodou z vodovodu - kvůli 1 hrnku nebudu roztápět vařič.) A tak jsem tam seděl a postupně mi začaly napadat hrozný blbiny, že se to ani nedá napsat.
A tak jsem se rozhod, že začnu psát. Začal jsem v půl pátý a skončil v 11. Večer jsem přece jen nevydržel a sežral jednu štangličku tureckýho medu.
Jsem zvědavej na tu kočičí konzervu, ale otevřu ji až zítra.