Starostová
Tomáš právě vyvedl (poté, co jsme se probojovali k patě věže po kolena hlubokou vrstvou sněhu) sebevražednou 60ti metrovou délku ledovatou, mokrou, mechovatou širočinou a komínem s nulovým jištěním.
Jeho partner, který se ke všemu zmatku také jmenuje Tomáš a mluví trochu anglicky, si obléká mikinu a dva svetry. Poté, co jsme se přebrodili sněhem pod širočinu, okamžitě mu dávám přezdívku “Chladný Tomáš”. Třese se zimou a mumlá si něco česky; nezní nijak vyděšeně. Ne už tak BAG.
“Pořád do toho chceš jít?” ptá se, když posloucháme vrčení a remcání z hloubi komína. “Já to dám, když chcete, ale tohle je směšné. Chci říct, mám na sobě VŠECHNY svoje věci.”
BAG má pravdu, ale já fakt chci tuhle věž; je to třídélková, 90 metrů vysoká věž jménem Starostová, dokonale kolmá, strmá jehla s dvacetimetrovým bouldrem posazeným na vrcholu, který tvoří “hlavu“ Starostové. Hlava je dokonale kulatá a hladká, s výjimkou místa, kde je rozseknutá převislou ruční spárou. Je to jedna z nejpyšnějších věží Adršpachu. Vylezli jsme 29 věží během devíti dnů a tohle je asi náš poslední den lezení než odjedeme. MUSÍME tu věž dát.
Tomáš seshora utahuje lano a já začínám pádlovat a plazit se do ledově vlhkých hloubek širočiny.
“Říkal jsem si, že bych tady nechtěl spadnout” povídá Tomáš, když to valí trhlinou úzkého komínu, moje ruce, kolena a zadek jsou skrz naskrz promočené a moje nohy se smekávají na mechovatém svinstvu, které pokrývá zdi. “Říkal jsem si, že by to bylo docela blbý.”
Když jistím BAG, Chladný Tomáš, který si pořád něco mumlá, reorganizuje svoji cestu další širočinou, která vede na velkou polici pod “hlavou” věže a která je naštěstí snadnější a suchá, i když kompletně nejistitelná.
“Nemyslím, že by tohle bylo při lezení dobré” říká další Tomáš a ukazuje mně prsteníček na levé ruce, který zbělal a je bez krve. “Nemám rád, když mi tohle prst dělá.”
“Ou! Cítíš ten prst ještě?” ptám se.
“NE” říká Tomáš nevýrazně a bouchá svým levým prsteníčkem o skálu jako když žvýkač tabáku natlouká pikslu s tabákem. “U mě je to ale normální.”
foto by © Andy
Dickey, BAG a já jsme nad PIVOS diskutovali tuhle neuvěřitelnou netečnost Čechů vůči strádání a bolesti. Dělaj to, jak to jde a jen výjimečně si stěžují. Pokud je komín mokrý, nejištěný a extrémně těžký, pak to tak prostě je a nic se s tím nedá dělat. Když vám zmrtví díky špatnému oběhu prsty, pak to tak prostě je a nic se s tím nedá dělat.
Začíná sněžit. Chladný Tomáš, nejištěný, popochází v malých kruzích na polici pod vrcholovým boulderem. Tomáš neustále klepe se svým mrtvým prstem.
Sprintuji nahoru spárou k vrcholu (cvakám FIXNÍ uzel, který je v cestě – oúúúú, ten drží!) a tahám celou bandu nahoru, ohromný bolák roní krev z mé zmrzlé ruky. Chladný Tomáš nachází půlku plastikové tašky v krabici s vrcholovou knížkou a zkouší si ji obléct jako čepici, poté jako rukavici. Trávíme na vrcholu 60 sekund a pak slaňujeme do vichřice.
Slaňuji jako první. Při druhém slaňování se zhoupnu kolem Tomášova smrtícího komínu na druhou stranu věže a cvakám poslední slaňák 30 metrů nad zemí. Chladný Tomáš mě následuje a nese druhé lano k poslednímu slanění. Snažím se ho varovat, ale slaňuje přímo do komína. Vidím ho 9 metrů ode mě skrz úzkou boční štěrbinu, ale není možné, aby ke mně slanil. Je v prdeli.
Váže na laně uzel a snaží se vylézt zpátky komínem, ale uklouzne a padá tři metry do svého slaňovadla. Druhé lano na slanění, které má jen tak přehozené přes rameno jako ručník, skoro padá do propasti.
Bez další pauzy se Chladný Tomáš odcvakává ze slaňovadla a začíná lézt sólo horizontálně ke mně skrz úzkou boční štěrbinu. Navíc neleze sólo á la Peter Croft. Neustále klouže, padá a sesouvá se s 30 metry vzduchu pod sebou. Jsem si jistý, že tohohle týpka uvidíme umřít, právě tady, právě teď. Lano okolo jeho krku se zaklínilo do štěrbiny a skoro ho stáhlo zpátky. Je skoro tři metry ode mě, v klíčové škvíře.
“Já to lano neudržím” říká Chladný Tomáš, první anglická slova, která mi řekl.
Přitom si sundává lano a pokouší se mi ho hodit.
“Ne, ne, čekej!” řvu a zapomínám zas, že NO znamená v češtině “ano”.
“Já už nemám….sílu” říká a chabě mrští lanem. To padá do komína, kousek ode mne.
Lano padá, padá…
Chladný Tomáš lano zachytává nohou – přísahám, že nekecám – a pak se rozkmitává dolů k lanu. NAKOPÁVÁ lano poslední tři metry ke mně. Vrhám se dopředu a lano chytám.
Chladný Tomáš to s vypětím posledních magických sil šrotuje ke mně, nakláním se a cvakám ho ke kruhu. Něco mumlá v češtině a já nejsem sto říct, jestli mluví k sobě nebo ke mně. Týpek je zmrzlý a zničený na padrť.
Do 30 minut jsme všichni na zemi a valíme svoje zadky do jediného jakž takž bezpečného místa, které v Adršpachu známe: do hospody.
Jonathan Thesenga, BAG a Joh Dickey plánují v současnosti průstup cesty Supercrack v oblasti Indian Creek za použití české uzlové techniky jištění a bez použití magnézia.
Jonathan Thesenga, Rock and Ice 144/05, www.rockandice.com