Nevěřím v ceny za alpinismus, ještě méně trofeje a tituly udělované veřejností nebo médii.
Již při ceremoniálu jsem mohl cítit soutěživý duch vytvořený a živený organizátory. Většina lezců mimoděk podlehla této náladě bez vědomí toho, že jsou vtlačeni do arény, kde figurují v dramatu, v němž jsou určováni vítězové a poražení.
Není možné objektivně posoudit lezecký výkon někoho druhého. Každý výkon je plný nevyřčených pravd, iluzí a očekávání vypěstovaných dlouho před tím, než se lezcova noha dotkla zlézané hory.
Proto jsou v alpinismu osobní soudy nesmírně subjektivní. Když se navrátíme z hor, pamatujeme si jednotlivé situace jinak. Jinak než se staly tam, kde jsme museli dělat rozhodnutí pod tíhou mnoha faktorů. Srovnávání rozdílných alpinistických podniků není možné bez toho, abychom se jich nějak osobně účastnili, a i tak je to velmi obtížné.
Minulý rok jsem lezl na Aljašce, v Patagonii a v Tibetu. Popravdě nedokážu rozhodnout, která z expedicí byla
nej a dokonce ani v čem
nej.
Abych tento postoj lidem vysvětlil, tak jsem se během první části ceremoniálu zeptal jednoho lezce, otce několika dětí, které z jeho dětí je nejlepší a které nejhorší. Nedokázal odpovědět.
Mohu rozhodnout, které víno, jídlo, píseň, kniha nebo film je nejlepší pro mě v danou chvíli, ale žádná komise nemůže rozhodnout, co bylo nejlepší pro všechny pro tento rok.
Jestliže porota určí jednoho vítěze, automaticky určuje, kdo je poražený, což je podstatou soutěže.
První místo znamená, že je tu druhé, třetí a poslední.
Je skutečně poslední místo to nejméně hodnotné, nebo nebyli spíše vítězové šikovnější v přehánění při presentování svých výkonů a neprodali se lépe před danou komisí?
Nápad takovýchto inspirujících setkání lezců je určitě pozitivní, ale nemohu podporovat absurdní myšlenku soutěžení v alpinismu.
Na
Piolet d'Or ceremoniálu jsem promluvil proti této soutěži.
Řekl jsem, že trofeje nejsou pro mě podstatné, i protože výběr vítěze je velmi subjektivní, jako je soutěž krásy či zpěvu, a komerční vliv podniku, jako je
Piolet d'Or, je více než zřejmý a definitivní.
Má ne příliš dobrá angličtina mi brání to vyjádřit úplně přesně, ale příběh
Piolet d'Or osvětluje, že srovnávání lezeckých výkonů a jejich protagonistů je nesmysl, zvláště výstup za jeden kalendářní rok.
Jestliže je srovnání možné, co pak média a sponzoři propagují a proč? Slávu? Větší prodej? Možná.
Ve Slovinsku máme ženské jméno
Slava a starší lidé ještě znají přísloví
Sláva je kurva. Jeden den spí s jedním, druhý den s jiným.
Sláva je levná past nastražená médii, která rychle schlamstne a stráví samolibé lezce, kteří si až pozdě uvědomí, že důvěra a čest nesdílí společně jeden dům se slávou. A veřejnost, hladová krvežíznivým zájmem, jen slepě konzumuje ocenění nebo kritiku, podle toho, jak jim ji média předloží a příliš se nezajímá o lezce samotné.
Piolet d'Or ceremoniál ukazuje krutý fakt, že organizátoři vždy najdou dostatek zoufalých a dychtivých gladiátorů a klaunů pro role v jejich hře na slávu.
Otázka zní, zda je to jen reality šou nebo mýdlová opera. Jestliže má do budoucna přežít vznešená idea
Piolet d'Or, musí se ceremoniál přerodit v setkání lezců, kteří si na něm budou vyměňovat svoje zážitky a sdílet svoje ideje. Možná i spolu pak vyrazí do hor bez toho, aby jeden z nich byl označován za vítěze a druhý za poraženého.
Jestliže toto není možné, tak bych chtěl požádat média a organizátory, aby přestali cpát soutěživý duch do alpinismu a začali respektovat alpinisty samotné, jejich přirozenou odlišnost a nevšední ideje, které dělají alpinismus tím náročným, ale nádherným dobrodružstvím.
Omlouvám se, pokud jsem někoho urazil, někoho, kdo je oddaný slečně Slávě, jen si dejte pozor na sexuálně přenosné nemoci.
A na závěr alpinisté jsou podle mého kulkou a média jsou zbraní, kde se však nachází cíl?
Marko Prezelj
Kamnik, Slovenia
Second week in February 2007
Se svolením autora volně přeložil JirkaS
Originál se objevil na planetmountain.com