Vydané povolení utáhlo šrouby zas o trochu více.Zelený Taliban nás tlačí z přírody. Nejprve menšiny, lezce, orientační běžce, pak cyklisty a turisty. ČHS se zabývá magnéziem a lezením na rybu v situaci kdy se vrátka zavírají.
Vidím hlavní úkol ČHS - spojit se s ostatními sporty v přírodě, turisty, snowbordisty a spol a bojovat společně.
Dál - v pravidlech vyčlenit závaznou část - ochrana skal /nesekat cesty, nepoškozovat skálu/
a sportovní - vše co neničí skálu ale jen snižuje sportovní hodnotu /lezení s magnéziem, s horním jištěním/. Tu sportovní rozhodně necpat ochranářům. Vymáhat sportovní část přes ochranáře je cesta do pekel.
Kolik nám zbývá do vylezení poslední legálně lezené cesty na písku - 10 let?
Na rozdíl od šáhla (:-) s tímhle taky docela souhlasím. Principiálně taky podle mě jde o dvojí problematiku - ačkoli samozřejmě platí, že v případě necitlivého rybování trpí skála, popř. že bílé fleky kazí vzhled skály. Ale to je až sekundární a ne nutný důsledek. (Jde jistě rybovat citlivě, ne davově a s horním jištěním prodlouženým až do stěny, a taky by šel jistě namíchat míň nápadný odstín mg., pokud by ta estetika byla uznána za natolik pohoršující.)
Skalní výtvory u nás se podle mne začali chránit jako významný estetický, krajinný prvek. Prostě jako něco pro člověka krásného. Cílem bylo ochránit to před zničením - rozebráním na kámen atd., tedy proto, aby mohli být i v budoucnu navštěvovány, člověk se mohl potěšit jejich tvary atd. Estetický, krajinný prvek má význam jen pro člověka. Zamezením vstupu k přírodním výtvorům dochází k popření původního účelu ochrany těchto výtvorů a naopak k zničení jejich estetické a krajinné hodnoty. Tyto hodnoty, jestliže nemohou být člověkem vnímány, jsou ztraceny a orgány ochrany přírody se tím dopouští podobného činu jako by byly prodány na kámen. Tísíce horolezců mohou lézt na mokrém a trhat chyty a poškodí skálu těžko tak, aby to nelezec byl schopen zaznamenat.Naprosto nemohou poškodit estetickou a krajinnou hodnotu skal. Jediným opatřením ochrany přírody - zrušením turistické cesty, zavřením oblasti jsou hodnoty, které byly původními důvody ochrany přírodních výtvorů, zničeny.
Dovolím si dopředu odmítnout dva protiargumenty.
1/Vy ne,příroda si odpočine a příští si to užijou. Odmítám považovat znepřístupnění skalních výtvorů a dalších částí přírody za ochranu pro další generace. Možnost otevření dnes nepřístupných částí přírody v budoucnu je krajně nepravděpodobná, naopak znepřístupňování přírody rychle pokračuje.
2/Ochrana vzácných druhů. Chápu potřebu ochrany některých druhů živočichů a rostlin. Tato ochrana je však realizována nepřiměřeným znepřístupňováním přírody. Sokol stěhovavý hnízdil v Broumoských skalách za normálního provozu a hnízdil tam až do loňského roku. Pokud se mu nepodařilo vyvést maldé, tak proto, že je něco sežralo. Nově se však nesmí na polovině skalních oblastí lézt do 1. 7. každého roku a i turistické trasy byly kvůli hnízdění uzavírány. Znepřístupnění skály do 1. 7., kde už hnízdil a každé nové, kde zahnízdí zase do 1.7. bych také pochopil. Přijatá opatření však připomínají feudální správu majetku.
Nevidím stanoven, žádný jasný cíl ochrany r+ž druhů v přírodě. Chceme chránit za jakoukoliv cenu každý mizející druh včetně těch, které mizí z na člověku nezávislých důvodů? Budeme jim stavět ledničky při oteplování klimatu? Máme právo určovat, které druhy do přírody patří? Kolik má mít jehlic borovice na vrcholu skal a kácet akáty v erozí ohrožených svazích Drábských světniček? Je vhodné trpět výkrm lovné zvěře roztodivného paroží v lese kam nepustím turisty?
Milý Véčo, moc se koukáš na televizi a čteš blbý noviny. Zelenej Taliban je pochopitelně stejná pitomost jako Lezecká republikánská armáda, i když při troše snahy a zlé vůle si odůvodním oboje. Taky návrh Outdoorové Národní fronty je velmi podnětný. Sdružování jen na základě společnýho nepřítele ohromně tmelí kolektiv.
Naproti tomu úvaha o oddělení pravidel závazných a sportovních je velmi rozumná. Hlásím se k tomu a myslím, že je potřeba se o tom začít urychleně bavit. Upozorňuju jenom na to, že hranice mezi „ochranářskými“ a „sportovními“ pravidly vůbec nemusí být tak přímá a ostrá, jak to na první pohled vypadá. Úředníka, který odpovídá za ochranu určitého území, by nemělo zajímat, jestli si někdo sáhnul na kruh, osadil jištění shora a možná ani to, jestli má ruce od borůvek nebo od maglajzu. Asi by ani neměl zkoumat, jestli má lezec průkazku ČHS nebo SSM. Rozhodující je, jestli dochází (nebo s vysokou pravděpodobností může dojít – princip předběžné opatrnosti) k poškození přírodního prostředí. A to není jen olamování skal, ďoubání mechů nebo výřez náletu, ale třeba taky devastace okolí skal sešlapem, ohně a odpadky nebo dokonce i to, že všeliká žoužel nemá čas si schrupnout nebo nakrmit mladý jenom proto, že v těch skalách pořád někdo je. A tady je to pudlí jádro. Bude-li se prasit, mágovat, rybařit, šáhlovat, dojišťovat klasický cesty…, s vysokou pravděpodobností se zvýší počet lidí ve skalách a intenzita jejich aktivity. Jinými slovy – poškozování přírody se zřejmě taky reálně zvýší. Takže ten zmíněný úředník si buď ponechá možnost kafrat i do takových výsostně „sportovních“ záležitostí jako je např.rybaření, nebo může jít cestou lokálních nebo časových omezení lezení (tedy zákazů, respektive nepovolení věcí zákonem nebo vyhláškou zakázaných). Nemaluju čerty po zdech, nevyhrožuju. Jenom, sedě na dvou seslích a vida to z obou stran, upozorňuju.
Ono tady totiž opravdu nejde o to, vystrkat lezce ze skal. Spíš je to tak, že zbývá omezená rozloha „přírody“. Lezci v ní historicky jsou, ale teď se do ní kromě „nových“ lezců hrnou třeba bajkeři, padáčkáři, skialpinisti, nordičtí walkeři a hejna dalších. Bojím se, že se tam všichni nevejdou a že tím tlakem začnou z přírody někteří vypadávat. Ještě víc se bojím, aby mezi prvními nebyli právě lezci.
Nechci dlouze polemizovat, nemaje na to mnoho času, ale aspoň pár poznámek. Teze o tom, že skály jsou chráněny výhradně jako estetický krajinný prvek neplatí. Nebo alespoň už dávno neplatí, pokud kdy platila. Ochrana přírody v moderním pojetí (a nejen ta problematizovaná česká) je ekosystémová. Kromě šutru a jeho estetického působení se zhusta chrání i jeho okolí, veškerá havěť a bejlí, souvislosti, vztahy, prostředí… Nejde jen o ty druhy chráněné zákonem, ačkoliv jejich hustota v chráněných územích (i těch skalních) je vysoká – třeba právě proto, že jsme je v minulosti na zbytku území úspěšně vybili nebo je vytěsnili právě do těch skal. Hlavním argumentem ochranářů by proto nemělo být ( a ani není) olamování chytů a snad ani bílý fleky na skále nebo červený kruhy jak volant.
Připouštím, že uzavření oblasti a následné otevření pro další generace, až si příroda odpočine, je iluze. Rozhodně to nebude fungovat tak, že se to po čase otevře za stejných podmínek jako druhdy. Je mezitím potřeba najít způsob takového „provozu“, který bude dlouhodobě (říká se „trvale“) udržitelný. Chráněné území není čistokrevná konzerva. Je přípustné jeho využití, a to i rekreační, za předpokladu, že se jeho stav nebude zhoršovat (optimálně by se měl zlepšovat).
Diskuse o časových omezeních lezení a jejich důvodech (viz sokol, 1.7.) je naprosto na místě a přikláním se k tomu, aby se omezovalo co nejmíň v čase i prostoru. Jenže, a teď si dovolím trochu idealismu, k tomu je potřeba partnerský přístup ochranářů a „uživatelů přírody“. Horolezec nemůže být trvale v pozici prosebníka žádajícího opakovaně o vrchnostenský souhlas, poníženě žmoulaje čepici před úředníkem K und K rakouského typu. Na druhou stranu tentýž horolezec se nemůže hulvátským řevem domáhat svých fiktivních práv na úkor ostatní společnosti (viz zákony) a neříkat přitom, že je ochoten se bavit o podmínkách, kompromisech a spoluúčasti. To všechno při prezentaci ochranářů jako osobních nepřátel a veřejných škůdců.
A protože nejde o život, ale o zábavu, přimlouvám se za to, abychom z toho nedělali druhou Palestinu.
Registrace
Metodika
lezec.cz
GPS a mapové aplikace