Nepamatuji si přesně, kdy jsem si uvědomil, že jsem pedant a byrokrat, ale určitě si dokáži vybavit okamžik, kdy se ze mě stal lezec.

Bylo nás pět a dohromady jsme se složili na dva sedáky, dvě karabiny s osmou a tři nejlevnější expresky. Lano koupil další kamarád, měl nejvíc peněz a byl také první, kdo si pořídil opravdové lezečky! My ostatní měli tepláky, vytahaná trika a na nohou kecky. Nejvíc jsme chodili do Týnský. Tahle stěna na mě vůbec tenkrát udělala dojem. Nejvíce asi tím, že když jsem si tam v patnácti poručil „něco fakt studenýho k pití”, obrýlená slečna za barem mi bez zaváhání podala půllitr piva. Takže poprvé jsem vzal do ruky chyt, odlepil nohy od země, položil je v plátěnkách za 150 Kč na hodně nejistý stup a bylo to. Byl jsem lezec.


„Ahoj mami, tak já jdu.”
„Počkej! Kam?”
„No na stěnu. Karlos s Mijem začali chodit lézt, tak se tam jdu dnes podívat.”
„A neni to nebezpečný?”
„Prosím tě mami, vždyť Mijo má umělou kyčel, myslíš, že by mohl dělat něco nebezpečnýho?”


Stát se lezcem znamená dotknout se samotné podstaty vaší osobnosti. Lezcem jste vždy a všude. Když se naučíte řídit, za volantem jste řidičem. Mimo automobil se ale většina z nás za řidiče nepovažuje a to dokonce ani, pokud nám to fakt jde. Za lezce se většinou považujeme i když nám to moc nejde. Být lezcem je tedy cosi vyššího.

Ta hromada matroše stála všechny peníze z poslední brigády. Severovýchodní věž v Černolicích nám však dávala jasně najevo, že bychom asi měli překonat náš odpor k práci a najít si další. Ještě, že někoho napadlo ty skály obejít a hodit lano shora. Něco nám ale už tenkrát našeptávalo, že to není úplně fér.

Lezec cítí sílu. Uvnitř sebe vnímá, že cestu je nutné zdolat tím sportovně nejčistějším způsobem. Za tímto účelem nás lezení obdařilo obrovskou odvahou, přímostí charakteru a pokorou k životu. Lezec touží po kontaktu s přírodou, proto ohmatává skály a nocuje pod hvězdami. Lezec je krásným člověkem, lezení lidi pozitivně formuje. Díky tomu všemu si mezi sebou nenadáváme, nekrademe, navzájem se podporujeme a když se na stěně nebo pod skálou potkáme, tak se pozdravíme.


„Normálně mě poslala do háje, že si nejsme souzený."
„Ale vždyť spolu furt bydlíte, ne?”
„Ty vole, kdyby jen to...”
„A co ještě?”
„Přivedla si novou přítelkyni a chce po mě, abych hrál, že jsem její brácha, no je tohle normální?”
„No to je hustý. Co Bůh?”
„Bůh? Co ten s tim má společnýho? A dávej bacha, lezu.”


Kamarád koupil pár vklíněnců a já rozřezal lano, co na něm měl mladší bráška pověšenou houpačku, na pár smyček. Nevím, jak dobře jsem je další víkend do skály založil, ale vypadaly stejně jako na obrázku v knížce a na rozdíl od těch vklíněnců nepřijely za chvíli dolů po laně k jistícímu Márovi. Naštěstí se výstup přes Jižní rys obešel bez pádu. Na něj poprvé došlo až další lezení venku. A na jaký! Mára díky zkušenostem z Černolic získal takovou důvěru v založený uzlík, že se do něj při pokusu o přelez neidentifikovatelné cesty na Kozích hřbetech posadil. Na to, že se jednalo o jediné jištění, měl celkem odvahu. Smyčka ve spárce v pohodě držela až do chvíle, než se vyklonil stranou, aby si skálu nad sebou lépe prohlédl. Jenže na tenhle směr zatížení smyčka zjevně nebyla připravena a na svůj post pevného bodu kapitulovala. Ještě, že ty skály mají jen pár metrů.


„Ty vole, jsi v pohodě?!”
„Nevim kámo, asi jo..."
„Já se strašně lek, máš odřený rameno.”
„Tohle nikdy nikomu nesmíme vyprávět, si bude myslet, že jsme úplný kokoti.”


Lezec se nevzdává. Když to nejde, začne ještě víc trénovat. V práci mačká v kapse gumové kolečko. V autobuse hltá veškerou dostupnou literaturu. Lezec se v duchu vždy vidí na vrcholu. Ví, že jinak ho nelze dosáhnout. Motivaci mu dodávají silnější jedinci okolo, radost z pohybu a čísla. Vždy existuje vyšší než to, které zrovna lezete. Na lezení je krásné právě ono překonávání vlastních limitů. Ať lezete čtyřky nebo osmičky, všichni máme stejný cíl. Dostat se nahoru vysněnou cestou. A všichni u toho musíme překonat ty samé překážky. Kroky na hranici našich možností. Udržet malou lištu, postavit se v plytké jamce? No problem, příště to dám, mávne rukou lezec.


„Nechápu, jak to můžeš vydržet, nežrat maso.”
„Normálně ho prostě nejim.”
„Ani kuřecí?”
„Kuřecí je taky maso, takže ani to.”
„Podívej se na tu nádhernou klobásku. Ta voní! Klidně ti kousek dám, nechápu, jak na něco takovýho nemůžeš mít chuť. A vůbec, budou ti chybět důležitý vitamíny.”
„Jo a jaký?”
„Třeba vitamín maso.”

 
Našetřili jsme ještě na pár expresek a dokonce i na vlak. Další výjezd za skalami byl až do Srbska. Tedy samozřejmě, že do toho u Berouna. To už jsem měl i lezečky! Krásně fialové a ty nejlevnější. Mysleli jsme si, že nás v cestě za drcením desítek nemůže nic zastavit. Škoda jen, že nám ten výlet vyšel na prosinec. Kamarád někde četl, že díky jižní orientaci bývá i v zimě v Alkazaru teplo. A tak jsme jeli. V pohorkách a outdoorových kalhotách jsem sice chodil i ve škole na tělocvik, ale péřovku jsem nevlastnil. Za hlasitého nadávání nikoliv na obtíže cesty, ale na autora onoho článku, jsme vylezli Hare Kršnu a běželi do hospody. Tam vznikl nápad jet lézt někam na jih. Škoda, že tenhle výlet vyšel pro změnu zase až v létě.


„Za rohem je ten slavnej Underground, nepudem se tam podívat?”
„A co bys tam chtěl jako vidět?”
„No jak vypadá devětáčko.”
„Vždyť vylezeš nejvíc sedmičku a to lezeš líp než já.”
„Bude tam stín. Jenom na chvíli, z toho včerejšího vína se mi ještě trochu motá šiška.”
„No tak jdeme.”


Lezec je hráč. Není však hazardér. Chce nahoru a hledá si cestu. Spáru mizející někde za převisem, brigádu na stěně, aby mohl častěji lézt, holku, co jí to bude bavit. Ví, že tudy to nebude lehké, ale taková je jen cesta do pekel. A lezec chce stoupat směrem k nebi. Bojovat s gravitací. Hladkou stěnou ke čtvrtému kruhu. Pravidla jsou jasná a lezec se jimi řídí. Ruce se začínají nervozitou pěkně potit. Přijde? Některé ženy a věže působí stejně nedostupně. A ne vždy můžeme sáhnout po pytlíku s magnéziem. Co by asi řekla její krása na bílým prachem zničené šaty? A přece by tak rád dosáhl vrcholu. Objal její boky. Lezec prostě musí bojovat.


„Co tam pořád spisuješ?”
„Nic, jen tak vzpomínám.”
„Když seženu na zítra hlídání, půjdeme lézt?”
„Moc rád lásko.”