Bylo nádherné sluncem provoněné únorové odpoledne a mě začaly svrbět prsty. Znáte to . . .Přijdete brzy z práce, na překližku se vám moc nechce když je venku tak krásně, ale v pět už zase zapadá slunce a tak mne napadlo udělat si výlet do Hlubočep. I když jsem z Prahy, ještě jsem tam nikdy nelezl. Autem jsme tam byli s Lucií za 15 minut. Zaparkovali jsme a hurá k plotnám. Díky průvodčíkovi z Lezce jsem se zorientoval a zamířil nejdříve k pravé plotně, první díl průvodčíka totiž nemůžu najít. Jako první padla Železniční za V. První rozpačité setkání s vápnem, trochu nejisté zimní kroky, sluníčko ale hřeje a všude panuje mír a klid. Krása . . . Dolézám ke třetímu kruhu, cvakám a při spouštění prohlížím cestu Při hraně. Má nádhernou expozici, nýty dost blízko na to, abych se po zimě moc nemusel bát. Spolulezkyně vyběhne Železniční a já už se třesu na první 7+ na skále. Trochu tréma, ale hladina adrenalinu roste a roste a nenechá mne v klidu ani chviličku. Alespoň si vyzkouším, jestli ta překližka několikrát týdně k něčemu byla. Trochu oklouzaný nástup, raz dva a mám díru, pak je to v pohodě až na hranu. Přemýšlím jak se to asi leze? Bez hrany mi to přijde nemožné. Nohy žádné, hladká plotna klouže jako únorové ledy, ale zapírám se a mastím dál. Nýt pár baletních kroků, další jištění a další nejisté kroky a najednou jsem nahoře. Nádhera, jásám radostí, vyšlo to. První prásk po zimě je na světě. Slaňuji, vycvakávám, projíždí vlak a zase ten boží klid velkoměsta. Jdeme ještě k pravé plotně, ale ztratila se mi půlka průvodce takže vybírám cesty zprava v malé plotně. Ta radost z pohybu venku předčí i fakt, že při nástupu se bořím pokotníky do suti i to, že cesta má jen pár metrů, ale je to nádhera. Padla Lucina za 6, pak Hádavá za 6- a poslední paprsky slunce ještě zahřívají cestu A Doj za 7. Je pět hodin, slunce se přehouplo za obzor a začíná mrznout. Balíme a rychle se klidíme do vařící vany v Nuslích. Je super, že 15minut od domu je taková minioblástka, kde mám ještě co lézt. Těším se příště. . .