Čištění skal v Solvayových lomech z pohledu nelezce.

Čištění skal, které měl manžel v plánu, doma prezentoval coby pohodový rodinný výlet do krásné přírodní lokality Solvayovy lomy s tím, že vlastně jen tak pro jistotu vezme nějaké to lezecké vybavení a košťátko. Když už třetí den nedělal nic jiného, než telefonoval a psal různým lezeckým kamarádům a na naší už tak úzké chodbě se začala vrstvit lana, kladky, závory, cepíny, závory.... pojala jsem lehké podezření, že procházka se ženou a dětmi nebude jeho hlavním cílem. Odpoledne před dnem D se spustil déšť, což u manžela pro mne z nepochopitelných důvodů vyvolalo vrásku na čele a inkriminovaného dne ještě nepochopitelnější telefonickou konferenci za ranního kuropění tj. v 6:30 s ostatními účastníky zájezdu.



Mé tajné naděje pohasly, muž mne něžným halekáním vyhoukal z postele s tím, že výlet se koná a podnikli jsme náročný přesun veškerenstva věcí do auta. Když z tajných skrýší muž vynášel další a další součástky výzbroje mé lehké podezření nabralo značnou tonáž a příjemná vidina rodinné procházky s dětmi mi zamávala z ujíždějícího šinkanzenu. Měli jsme s sebou: takhle dlouhé lano, tááááklhe dlouhé lano, tááááááákhle dlouhé lano a ještě tááááááááááákhle dlouhé lano, kýble na lana, aby se neumazala a ještě jiné kýble, koště velké, koště malé, košťátko nejmenší, helmy pro spousty lidí, lezačky pro další spousty lidí, sedáky, odsedáky, dosedáky, padáky a hopsáky, presky, expresky, vicepresky, osmičky, šestky a sedmičky, prusíky, svojsíky, tyrše a sokoly, majlonky, najlonky, silonky a medajlonky, dynamiku, statiku, elektriku a hektiku a to vše se mělo vejít do Passata spolu s mnohem důležitějšími věcmi jako byl terénní kočárek, plínky, vlhčené ubrousky, troje kompletní oblečení a obutí pro dvě dětí, svačinky, přesnídávky, pitíčka, pastelky, vrtulník, autíčka a celou zoo.



V osm k našemu roznakládanému autu přišla usměvavá a sympatická Sylvie, která se zřejmě, narozdíl ode mne, vůbec nebála věcí příštích a haldy a haldy ji nevyděsily. Daneček ji přivítal svým momentálně hitovým slovíčkem "babííí", naštěstí snad rychle pochopila, že jde o projev maximální sympatie a nikoliv zařazení do věkové kategorie. Všechno se nám vešlo, kupodivu i Sylvie, děti a já. Od jakéhosi Saši přišla esemeska, že u nich je mokro a že nám přeje hodně štěstí.

Sluníčko, nulový provoz na silnicích, navigace, která ví, kam se chceme dostat, co víc si přát. Zanedlouho jsme vystupovali v cíli, a všechny ty krámy, které jsme zcela nedávno rvali do auta, jsme teď věšeli na manžela a na kočárek - díky Bohu za něj. Představa, že by se mi to muž snažil naložit na záda, no.... Chlapečci zametaly parkovací místo a trávu a chodník a auto a cestu, kterou jsme vyrazili směr Solvayovy lomy. Kousek nad cílovou lokalitou nás můj muž s bagáží zanechal u naučné cedule pojednávající o geologických vrstvách a spolu se Sylvií odešli přivázat lana. Zamávali a byli pryč.

Přečetla jsem dětem ceduli o vrásnění. Prohlédli jsme si s dětmi vystavené balvany. Přečetla jsem dětem cedulky u vystavených balvanů. Rozložila jsem na zem celtu. Děti lezly na vystavené balvany. Kolem projela úzkokolejka - turistická atrakce z blízkého skanzenu. Děti chtěly na vláček. Vysvětlila jsem jim, že to teď nejde, musíme hlídat věci, ale až tatínek udělá, co potřebuje, tak snad. Samík to akceptoval, Daneček brečel a volal důrazně : "Tam!" Vyndala jsem pastelky a kreslili jsme. Začalo foukat, v očekávání deště a případného konce celé akce, jsem přikryla věci celtou. Mašinka projela zpátky. Děti chtěly na vláček. Vysvětlila jsem jim, že to teď nejde, musíme hlídat věci, ale až tatínek udělá, co potřebuje, tak snad. Samík to nerad akceptoval, Daneček brečel a volal ještě mnohem důrazněji : "Tááám!" Pršet nezačalo, sundavala jsem děti z vystavených balvanů a znovu si přečetla všechny cedulky. Opět projel ten zatracený vláček. Děti opět chtěly na tu mizernou mašinu, rychle jsem vybalila svačinu, Daneček protentokrát zapomněl brečet a já se v duchu ptala, kde ti dva sakra jsou, co tam sakra tak dlouho dělají a kolikrát sakra ta pitomá věc ještě pojede kolem.

Než přišli, projela tam a zpět ještě jednou a obě děti se zvládli zdárně najíst, napít, vyčůrat i vykakat.

Muž mi vysvětlil, že mne s dětmi přestěhuje dolů do lomu, kde je velmi krásný plácek s jezírky a bude se nám tam strááášně líbit a pak, že se vrátí nahoru a půjdou čistit skály. To jste jako ještě nezačali, dralo se mi na jazyk, ale pak jsem ocenila, že odejdeme od kolejí a na nic se neptala. Sylvie připomínala Davidovi, ať nezapomene kýbl.



V lomu byl krásný plácek s jezírky a strááášně se mi tam líbilo a nad ním se tyčila skalní stěna, na první pohled prakticky hladká, bez jakýchkoli větších výstupků, druhý pohled jsem se rozhodla nechat na jindy. David pod skálu umístil ceduli nevstupovat, něco tam ještě štrachal, pak mi dal do opatrování svůj mobil a odcházel. Volala jsem na něj jestli nechce ten kýbl, odvětil, že už ho našel. Nic jsem nechápala, zelený kýbl stál vedle kočárku. Oklopila jsem ho a sedla si na něj. Na plácku kolem ohýnku obědvala partička lezců naštěstí s kupou dětí. Na pozvání jednoho z nich jsme si k nim šli opéct housku, Samík se skamarádil a přestal mne a bráchu potřebovat. Vyhlížela jsem, kdy se na skále objeví manžel se Sylvou. Nic. Naobědvali jsme se. Stále nic. Obešli jsme s Danečkem plácek. Ještě pořád nic. Prohlédli jsme si jezírka. Nic. Od jakéhosi Jindry přišla esemeska, že se bojí opustit bezpečí domova a že snad příště. Konečně se objevili.





Několikrát jsem je vyfotila a pak si řekla, že je vezmu znova, až budou trochu níž. Uspala jsem v kočárku Danečka a užívala si klidu a krásy okolí. Manžel a Sylvie viseli stále ve stejně nedosažitelných výšinách. Obešla jsem plácek. Byli vysoko. Pomohla jsem dětem stavět z kamenů ZOO. Pořád vysoko. Namalovala jsem na kameny zvířátka. Furt vysoko. Daneček se probudil. Vysoko. Namotnovala jsem teleobjektiv a přiblížila si je. Vyfotila jsem je. Volal Viktor ze sklípku a ptal se, co chci přivézt, chtěla jsem víno, ale přemýšlela o pořádném panáku. Dala jsem dětem svačinu. Pořád vysoko. Začalo pršet. Pozice nezměněna. Schovala jsem, co se dalo do kočárku. Vysoko. Většina lezců i dětí odešla. Vysoko. Dala jsem dětem holiny a bundy a děti odešly do jednoho toho krásného jezírka a ráchaly se. David a Sylva se slanili dolů. Půjdeme se prý najíst do skanzenu a pak si stáhnou lana. Převlékla jsem totálně mokré, ale šťastné chlapečky a vyrazili jsme. Ve skanzenu jsem poprvé pohlédla na čas, bylo po čtvrté hodině. Jediný místní kiosek již téměř zavíral, ale klobásu a pivo si David se Sylvií ještě vyžmuntrali. Já se nechala ukolébat manželovým příslibem, že jen (!!!) stáhnou lana a půjdem se najíst do restaurace.



Představili mi Martina, který byl po celou dobu na skále s nimi, ale kterého jsem ani okem nezahlédla, neb visel za rohem pod který jsem se neodvážila vstoupit, jednak kvůli ceduli Zákaz vstupu, kterou umístil můj muž a jednak se tam neustále sypal nějaký čurbes. David se Sylvií odešli. Snědli jsme s dětmi zbytky svačiny. Ještě se nevraceli. Prohlédli jsme si skanzen. Stále se nevraceli. Martin poznamenal jestli ještě David nehledá ten kýbl, co mu spadnul dopoledne dolů. Odvětila jsem, že ten už prý našel a konečně mi došlo o jakém kýblu to celou dobu mluvili, takže jsem se neztrapnila. Povídala jsem si s Martinem, byla jsem ráda, že s kýblem nespadl i David a děti honily kočku. Už se lehce šeřilo, když dorazili. Naházeli jsme zbytek bagáže na kočárek a vyrazili k autu. Kočárek s nosností 25 kilo, jel z mírného kopečka se svými 40 skoro sám. Auto jsme parkovali v Bubovicích před Hospodou 2014 do které jsme hned zapadli.



Měli tam záchod a teplou vodu a dětský koutek a přebalovací pult a venkovní posezení a venkovní hřiště pro děti a kvalitní Earl Gray a taky tam úplně výborně vařili a tak jsem si postupně u dezertu uvědomila, že tohle byl moc prima rodinný výlet.