Článek v Blesku 26.11.2001:

Dva šílenci utrhli lavinu

První pořádný lyžařský víkend zažili návštěvníci nejen Krkonoš, ale vleky se rozjely i v Orlických horách. Bohužel se již vyskytly i první těžké úrazy. Dva skialpinisté dokonce utrhli lavinu.

"Ano, dva muži se skialpinistickými lyžemi skočili do Kotelních jam. Utrhla se pod nimi lavina a jeden z nich skončil v nemocnici se zlomenou pánví," potvrdil nám včera člen Horské služby Jiří Šedivý.

Podle něj Horská služba nemůže zakazovat přístup, pouze nedoporučit vstup do nebezpečných částí hor, ke kterým Kotelní jámy patří. Bylo tam prý nafoukáno příliš čerstvého sněhu, který na ledovém podkladě neudržel váhu mužů. Jeden z riskujících lyžařů se naštěstí dostal z laviny nezraněn a mohl tak přivolat pomoc. Členové Horské služby museli však vyprostit z laviny druhého, těžce zraněného muže. …


Kdo by nechtěl, aby se o něm psalo v novinách …

Tohle píšu snad asi proto, abych si sám v sobě konečně utřídil vzpomínky, zážitky, pocity. Spíš víc pro sebe, ale možná to něco může říct i někomu jinému.

Odmala mě s bráchou tatínek učil nejen lyžovat, ale i chodit po horách, žít a spát v přírodě, umět se o sebe kdekoliv postarat. Několik let závodního lyžování mi dalo slušnou technickou průpravu v pohybu na zasněžených stráních. K tomu jsem se díky kamarádům na gymplu dostal k lezení, což v kraji Sušek, Skaláku, Jizerek není nic neobvyklého. Pak trochu větší kopce: letní Tatry, zimní Tatry, Kavkaz, Alpy. Žádné velké výkony. Lezení a chození pro radost a pro zážitky („Zážitky nemusej bejt kladný,  hlavně když sou silný“- kamarád Milan). Každý má tu hranici jinou … Lyže jsme s sebou brali hodně často na Elbrus, do Tater, do Totes Gebirge a samozřejmě i do Krkonoš, mých zamilovaných. Jako děti jme trávili mnoto dnů a týdnů na chalupě v Horní Rokytnici. Můžu říct, že tuhle část Krkonoš kolem Lysé hory, Kotle a Labáku znám jako své boty (a přesto …).

Tento rok jsme byli s kamarády opravdu hodně natěšení na první sníh. A přišel opravdu brzy, Už kolem 15. listopadu jsme vyrazili s Milanem, Sandrou a Kimem (dobrman) na lyžích na procházku z Míseček na Zlaťák a ke Kotli. Krásné počasí a krásný sníh. Sněhu je ještě málo, ale v půlce listopadu, co by člověk chtěl, že. Od  Zlaťáku je vidět do Kotelních jam, že už i tam je docela vysněženo. „Už tomu moc nechybí“. U Růženčiny zahrádky se obracíme zpět, Kim si o ledovou krustu poranil nohu a Sandřiny šrouby v noze ji taky nějak tlačí. Následující týden sněží. S vidinou pěkného lyžařského víkendu se sníh u domu odhazuje líp. V pátek (23.11.) si voláme s Pavlem, že vezmu auto a pojedeme do Harrachova, dál se uvidí podle podmínek, prostě jako obvykle. Auto necháváme u  Zátiší,  stoupáme na pasech, bruslit se nám nechce. Sněží a dost fouká. „Dojdeme na Ručičky a uvidíme“. Nevidíme, ale jdeme na Dvoračky a „uvidíme“. U hospody potkáváme místní Horské služebníky, se kterými se Pavel zná. Říkáme, že se půjdem podívat  do Kotle. Odpovídají, že možná přijdou za námi. Jak to asi mysleli ? Nahoru do sedla není skoro nic vidět a pořád chumelí. Obvyklé krásně hnusné počasí. Už stojíme na hraně, kterou spíš tušíme, než že bychom ji viděli a těšíme se na prví oblouky v čerstvém ufoukaném prašanu. Rozume, kde jsi byl ? Prví oblouk, druhý, třetí, … Parááda. Dole chvíli rozvažujeme, jestli pojedeme spodem na Dvoračky, nebo to dáme ještě jednou. Lyže na batoh a stoupáme po malém hřebínku, který dělí Malou Kotelní rokli. Sníh pod nohama duní, možná jsme opavdu v transu. Rozume, kde jsi ?

Nahoře si ještě dotahuji vázání („na krev“). Při první jízdě mi v hlubokém sněhu zůstala lyže.

Teď pojedeme vpravo od malého hřebínku, který v horní části  rozděluje  rokli. Stojím nahoře a sleduji  Pavla. Prví oblouk, druhý, třetí, … Paráá… Rup!! Na ten zvuk už nikdy nezapomenu. Najednou je celá stráň pokrytá  pavučinou trhlin, která se rychle rozšiřují. Stačím ještě zařvat na Pavla. Ale už mě pavučiny dohonily, podtrhávají mi nohy a vezu se. Takhle jsem to ale nechtěl,takhle přeci ne … Asi 40ti centimetrové desky ufoukaného prašanu se vezou  po vrstvě sněhu z minulého týdne. A mě balí s sebou. Ujet do strany, plavat, držet se na povrchu .. blbost, dělá si se mnou co chce. Po nějaké chvíli se pohyb zastaví. Jsem pod sněhem jako zalitý v betonu. Je tma. Kde je nahoře? Nevím. Nevím ani jak dlouho to trvá, ale lavina (Tou dobou už jsem si už skoro jistý, ze to je  lavina) se dává znovu do pohybu. Chvíli letím vzduchem (Aha, při levé straně je malý práh), tvrdý dopad, a jede se dál. Nakonec se vše zastavuje a utišuje. Sedím ve sněhu asi po pás dívám se kolem a asi se i směju  (sobě?). Pavel je asi 50 metrů  pode mnou.

Jsme asi 100 m nad cestou, která vede z Míseček  dnem Kotelních jám na Dvoračky. Zkouším se vyhrabat, ale bolí mě zadek. Jako by mě někdo nakopal (potřeboval jsem to !). Říkám si, to bude dobrý, za chvíli to přejde. Zjišťuju, že jsem se asi počůral, jestli ne něco horšího. Dost mě to vylekalo, ale nohama hýbat můžu, takže páteř bude v pořádku. Bolest nepřestává, spíš naopak, Při každém pokusu o pohyb jako by mě někdo trhal na dvě půlky. Říkám Pavlovi, který už přišel ke mně, že asi to asi po svých nepůjde. Pokouším se znovu i s Pavlovoou pomocí vysoukat ze sněhové díry,kterou jsem si kolem sebe odhrabal, ale nejde to. Řvu na sebe, na něj. Mám pocit, že jsem opravdu přetržený vejpůl. Pavel volá mobilem na Dvoračky. Něčím mě podkládá (za mého nadávání na bloest). Dává mi svoji bundu. Není moc zima, ale třesu se, jako drahej pes. Kždý záchvat třesu vyvolává bolest v oblasti pánve. Snažím se co nejvíc uvolnit, abych se netřásl. Moc se to nedaří, ale aspoň se mám čím zabývat. Přestalo sněžit a roztrhla se mlha, aspoň na chvíli. Dorazil k nám ze Dvoraček Pavlův známý Horský služebník se sáňkami, a myslím že měl s sebou psa. Bernardýn s rumem to ale nebyl. Zjistil, že na sáňkách to asi nepůjde. Vysílačkou volá na horskou na Mísečky. Za jak dlouho přijeli, nevím,  ztratil jsem přehled o čase.  Pavel v laviništi zatím hledá moje lyže a hůlky. Kupodivu se mu to daří. V této chvíli mě moje nové Solomony moc nezajímají. Z doliny už se blíží Horská služba se skůtrem a s kanadami. Moc se to nedaří nového sněhu je opravdu dost, Posledních 100 mettrů se k nám brodí pěšky a na lyžích. Cpou do měTramal, a  čeho se nejvíc bojím, tahají mě z „mé“ díry. Asi křičím , ale mám to povoleno. Balí mě do vakuového pytle. Jsem tam utaženej a po prášcích je mi docela dobře. Pavel s mýma lyžema odchází  do Harrachova. Neznám jeho pocity v té chvíli. Verze události pro manželku prozatím je, že mám zlomenou nohu, i když oba víme, že to tak není. Kluci z Horské se mnou mají docela těžkou práci. Nejsem peříčko a sníh se boří. Tady dole není ufoukáno. Ma Mísečky přijíždíme za tmy. Čeká tady už sanita a jede se do Jilemnice. Diagnóza po rentgenu: roztržená stydká spona, zlomenina raménka stydké kosti a až na záda roztržené kalhoty. Prognóza : 1.operace, 3 měsíce na vozíku, 2.operace, 3 měsíce o berlích. Neznám větší machry, než jsou doktoři na chirurgii v Jilemnické nemocnici. Díky !!

Nechci tady nic hodnotit. To si může každý sám říct, že jemu by se to přeci nemohlo stát.

Po fyzické stránce jsem dávno v pořádku. Jen tu zimu si zatím nedokážu tak vychutnat, jako dřív. V Kotli jsem už sice zas lyžoval (za jarního firnu), ale vím, že jsou místa a chvíle které mě na horách s lyžemi neuvidí. Prostě jsem některé plány opustil (zatím).

K napsání tohoto článku mě bezprostředně vedly pocity, které jsem měl, když jsem včera (21. listopadu ) seděl obkročmo na zasněžené střešenaseho domu, montoval anténu a odspodu se mi připomnělo mokro a zima.