Čekáte, že se dozvíte o nějakém novém šíleném přelezu? Věřte, že se nedočkáte. Je to spíš o krásné oblasti, lezení a nás co jsme si naběhli.

Myslím, že bylo dost článků o šílených přelezech... co teď začít něco o lezení pro radost.
Začalo to docela nevinně. Krásná lezenice na Ráblu, kde jsme se s Ostravákama do sytosti vyřádili. V pátek i v sobotu bylo nádherně. V neděli se nám však počasí ukázalo nevlídnou tvář v podobě deště.
Guňa navrhl, že bychom se mohli podívat přes údolí na pěkné skalky.
Vyrazili jsme do Dobřečova, což je z Rabštejnu přes údolí zhruba 5km.
Nechali jsme auto v Dobřečově u kostelíku, který je nejvýše položenou budovou vesnice, a v příjemném deštíku jsme jen tak nalehko vyrazili asfaltkou mezi ohradníky. Asi po 300 metrech jsme přeskočili ohradník a  přeběhli do blízkého lesíku, kde se před námi po pár desítkách  metrů objevila pěkná stěnka z amfibolické břidlice. Cest tam není mnoho, ne víc než třicet, takže to není lezecky příliš vyhledávaná oblast. Přestože se nám skalky velmi líbily, obroušené prsty z předchozího lezení nemělo cenu dráždit. Tak jsme oblast alespoň obhlédli a předsevzali si, že se sem zkusíme podívat někdy jindy.


foto by Slunko

O týden později:
Dobřečovské skalky mne na tolik oslovily, že jsem dal do kupy sebranku lezců a jednoho nelezce, a společně jsme vyrazili směr Dobřečov. Dojeli jsme odpoledne, ale přesto ještě bylo dost času příjemně si zalézt. Začali jsme z kraje skály s tím, že když těch cest není tolik, tak to vezmeme postupně. První byla hranka. Pěkný materiál mi sedl, i když v jednom místě jsem tam musel lehce zabrat. Pak se u našich skal znenadání objevil místní lezec s kolem. Pro jistotu jsme ho vyzpovídali, jaké cesty tam jsou a jak jsou těžké, protože jsme se nikde nedopátrali nějakého průvodce ani zmínky o této skalce. Rozmáchlým gestem ruky nám vysvětlil, že odtud potud jsou čtyřky, od převisu doleva jsou nějaké těžší 8 a 9 a pak zase pěkné čtyřky. Pak se přesunul na kraj, kde si asi hodinku bouldroval, a poté zmizel jak dědeček hříbeček. Po náležitém výkladu místního znalce poměrů a s vědomím, že jsou to čtyřky,  jsme se s podstatně větším nadšením jali pokusovat další cestu. Rhuin do ní naběhl s pocitem převahy, ale nástup a gravitace měly lepší argumenty. Už jen nástup se nám zdál poněkud podezřelý. Malá oblinka a malý znamenitě vypečený krystal. Po několika pokusech dala, byla to znamenitá čtyřka se sedmičkovým nástupem a třemi zajímavými kroky byla moc pěkná.


foto by Slunko

Potom jsme si užili  pěkné čtyřky, končící zajímavou strukturou z krystalů.
U slaňáků nás vítal úsměv Radky, našeho lezce nelezce (tj. maskota), která  nás rozptylovala podprsenkou a tangama, neb se opalovala nahoře na skále v rouše Evině.
Po příjemném večeru s pečeným kapříkem a hvězdné noci s náběhem na deštík jsme se probudili do oroseného rána. Rovnou ze spacáku jsem nalezl do další avizované čtyřky za asistence Ruina a přihlížení Aldy. Po nástupu, který  byl technicky elegantní, se vše rapidně změnilo. Zbyla jen škrabka na pravičku, dobré nohy. Na levou při rozpětí dvoumetrového kondora malá jednoprstová dírka o metr dvacet výše. Přes ni jsem se  profixoval do další úrovně této cesty, která byla o poznání lehčí. Překvapilo mě, s jakou lehkostí jsem to přelezl, a tak jsem zvesela pozval kluky, aby se tady také realizovali. Když jsem pak viděl marné pokusy Aldy a Rhuina, kteří si na ní vylámali zuby, byl jsem z toho, co jsem to vlastně přelezl, hodně zděšený. Pro jistotu jsme se posilnili vydatnou snídaní a naběhli do další čtyřky. Byla technicky zajímavá, jen jeden přesah téměř v závěru ne a ne překlapnout. Došel další místní bouchač a koukal na nás, jak že to lezeme. Potom nám vysvětlil, že ta cesta se leze do zetka a ta těžká místa se oblézají. A na přímo to může být tak za 8.
Suma sumárum nám ta malá oblá hranka dala všem pěkně pokouřit. S odřenými a opuchlými prsty jsme nechali zavěšený pytel, pro který si určitě přijedeme


foto by Slunko


foto by Slunko