Patří do české lezecké smetánky, tedy mezi hrstku těch, kteří posekali hranici 9a. Na skalách volí lano, na stěně boulder, ale závodí v obojím a když nezávodí, tak staví cesty ostatním. To je mladý liberecký lezec, český reprezentant a certifikovaný stavěč ČHS Vojta Trojan. Vezmeme to od začátku.. Ty a lezení, kdy, kde a jak to začalo? Jelikož jsem bydlel hned vedle Elišky Karešový, která má na zahradě velkou stěnu, tak jsem tam začal chodit lízt. Dost mi to šlo a bavilo mě to. Měl jsem štěstí, že Eliška je skvělá trenérka a taky má velmi kladný vztah k lezení na skalách. Takže jsem dostal skvělej základ, jak v tréninku, tak v motivaci závodit a hlavně celkově, jak mít rád lezení ve všech jeho podobách. Za to jsem Elišce hrozně vděčnej. Předpokládám, že jsi začínal na laně, ale teď tě na překližce vnímám spíš jako boulderistu. Kde nastal ten zlom? Prostě mě to víc baví a dává mi to větší smysl. Baví mě dělat co nejtěžší, nejhezčí a nejšílenější kroky. Což bouldering umožňuje mnohem víc než lezení s lanem. Taky mi to asi víc jde, protože jsem obecně spíše silové a dynamické povahy. Naopak na skalách bych tě zařadila spíš k obtížnostním lezcům než boulderistům. Je pro tebe ten bouldering uvnitř tréninkem na lano venku? To bych asi ani neřekl. Pokud trénuju na stěně na lezení venku, tak se to hodně liší od specifickýho tréninku na bouldering uvnitř. Když se připravuju na závody v boulderingu, tak je to hodně o koordinaci pohybu a lezení složitých boulderů, které často nejsou až tak silové. Naopak, pokud se připravuju na lezení venku, tak cvičím hodně silové, pohybově jednoduché bouldery, izolované cviky jako campus, hrubou sílu prstů a rukou na desce a samozřejmě silově vytrvalostní kolečka na spraywallu. V české repre jsi, tuším, od roku 2013 / 2014. Kromě intenzivního tréninku se ale k reprezentaci váže také spousta dalších povinností, které lezce - vesměs “punkáče” asi vždy úplně nebaví. Jak jsi na tom s jejich dodržováním ty? Punk's not dead - to je jasný. Ne vážně.. není to vždycky jednoduchý a často mi to nedává smysl, ale chápu, že k určitým pravomocem se vážou taky povinnosti. Po tak dlouhé době, kdy jsi prošel všemi mládežnickými kategoriemi až po dospěláky, můžeš zhodnotit vývoj sportovního lezení nejen tady u nás, ale i ve světě, na závodech... Tak jak to vnímáš? Neuvěřitelně rychle se to vyvíjí, uvidíme, kam až se to dostane. Když si vzpomenu, na čem jsem v U14 závodil já, tak ve srovnání se závodama, který dneska stavíme pro děti, to bylo až směšný - chyty, obtížnost, styl. Zajímavý je, že se takhle proměnný sport, dostal na Olympiádu, a uvidíme, jestli se dočkáme toho, že bude ustálený nějaký postup, jak se budou cesty a boudery striktně stavět, aby to širší veřejnost mohla lépe pochopit - například přesný počet kroků, skok vždy ve stejném místě a podobně. Jinak obecně můžeme říct, že se hodně rozšířila světová špička a všichni jsou dneska hrozně silný. Myslíš, že to by byla cesta? Že by se tím neztratila ta podstata lezení, kdy si každý hledá tu svojí variaci pohybů, která mu sedí, kdy stejný krok dělají jinak malí a vysocí.. Já osobně bych tomu asi úplně nefandil, ale myslím si, že pokud nám ten sport takhle roste, tak se na té závodní úrovni budeme muset smířit s nějakými kompromisy, které budou ten sport zjednodušovat i pro nezainteresované diváky. Když jsi to teď na té olympiádě viděl, co jsi na to říkal? Hrozně se mi to líbilo. Vlastně mě dost překvapilo, jak moc se lezení na olympiádu hodí. Předtím, než jsem to viděl, bych si to nemyslel. Můžeme se bavit o nesmyslném formátu a stavěčsky trochu nezdařených boulderech, ale i přesto si myslím, že se lezení ukázalo jako velmi atraktivní sport nejen pro lezecké diváky. Z tvojí kategorie jsi na závodní úrovni zůstal snad už jen ty a Kuba Konečný, kdo byl v těch mládežnických dobách největší soupeř? Když jsem byl, tuším, v Béčku, tak jsme se hodně přetahovali s Vojtou Vlkem, který měl vždycky trochu navrch. Potom začal závodit Kuba a tak po 2 letech nás začal s přehledem přelízat. Vojta si pak prošel spoustou zranění, ale dodnes spolu lezem na skalách a jsme super parťáci. Hodně se za posledních pár let změnil i charakter cest a bouldery dnes mnohdy připomínají spíš akrobacii. Sedí ti to? Joo, řekl bych, že mi to docela sedí. Hlavně mě to hodně baví, jelikož jsem i stavěč a baví mě hrát si s pohybem. Je krásný, jak se dají pořád vymýšlet nový, hezčí a složitější pohyby. S tim, jak stále vznikají nové tvary chytů a struktur, je tahle hra o hledání nových pohybů v podstatě nekonečná. Baví mě to jak lízt, tak vytvářet jako stavěč. a bavilo mě to." A co nějaké závodní ambice? Máš v hlavě nějakou metu v podobě konkrétního umístění na svěťáku nebo mezinárodním mistrovství? Prošel jsem si docela dlouhým obdobím, kdy jsem řešil, kdo vlastně jsem a co chci dělat jako lezec. Došel jsem k tomu, že chci, aby mi to hlavně dávalo smysl a bavilo mě to. Dneska to mám tak, že závody na laně mě příliš stresují a přináší tak málo radosti, že jsem od nich trochu upustil. Naopak bouldering mě hrozně baví, lízt nový pohyby, snažit se pochopit stavěčovu myšlenku a celkově hrát tu hru co nejlépe. Takže konkrétní ambice nemám, ale pokud mi to dává smysl, snažím se na závody co nejlépe připravit a odvést co nejlepší výkon. Hodně zvučné jméno máš především na scéně skalního lezení. Teď máš čerstvě vylezenou cestu Pornographie v Ceuse, tvoje čtvrté 9a! Jsou tedy skály pro tebe to hlavní? Určitě. Skály u mě vedou téměř ve všech aspektech. Nekonečné množství pohybů, cest, druhů skal a typů chytů. Celkově mi lezení na skalách přináší mnohem více zážitků a zkušeností. Ať už se jedná o lezení cest a nebo jen o to, že je člověk v přírodě a s lidmi, které má rád. Takový příklad.. když jsem na závodech a závody se nepovedou na 100 %, tak většinou nezažívám úplně nejlepší pocity a ještě jsem naštvanej, že jsem strávil celý den uvnitř. Pokud se mi nedaří na skalách, tak mám pořád skvělý den, protože jsem venku, se super lidma a mám pocit, že jsem dělal něco, co mělo smysl. Dařit se mi může třeba zítra, ty cesty totiž nikam neutečou. Jestli se nepletu, tak českých lezců, kteří by vylezli 9a, není ani desítka. To je teda velká paráda! Kam to ještě chceš posunout? Zkoušíš nějaké 9a+ nebo máš nějaké vyhlídlé? Jasně, že by bylo hezké vylízt 9a+ a určitě je to jeden z mých velkých cílů. Ale obecně se snažím lízt těžké cesty, které pro mě představují velké výzvy a snažím se neupínat k obtížnostem, které mi přijdou hrozně strohé a nevypovídající. Přijde mi, že největší smysl dává lézt cesty, ne čísla. Pokud mě cesta baví a je to dost velká výzva, tak se snažím, aby mě neovlivňovalo to, že to je "jen" 8c. Někdy je to hodně těžké, ale člověk se může ochudit o spoustu skvělých cest a zážitků, pokud lpí na tom, že chce lézt jen ty nejvyšší čísla. Abychom připomněli, která ta tvá 9áčka jsou: A Muerte 9a v Siuraně, Der Heilige Gral 9a ve Frankenjuře, Senzace 9a na Krkavce a Pornographie 9a v Ceüse. Jakého přelezu si ceníš nejvíc? Každá z těch cest je pro mě hodnotná trošku jinak. Ale pokud bych měl vypíchnout jednu, tak by to byl určitě Gral. Bylo to první 9a, které jsem začal zkoušet a v té době jsem ještě neměl ani 8c. Ta cesta mě prostě hrozně bavila, tak jsem jí začal lízt. S Gralem jsem toho zažil hodně, projektoval jsem ho hodně dlouho a musím říct, že jsem díky němu tak trochu lezecky dospěl. Nikdy bych nečekal, kolika zkouškama si budu muset projít, abych to nakonec vylezl. Bylo to hrozně náročný, ale moc mě to bavilo a jsem za to vážně rád, protože takovéhle cesty, které se přesně trefí do toho, že tě baví, učí a motivují po dlouhou dobu, člověk nepotká mockrát za život. Tipuju, že Gral ti doporučil Kuba.. v té době už sám několik 9a zářezů měl, proč tě poslal právě na tohle? To bylo právě naopak. Já jsem lezl Gral dávno předtím, než jsme na něj s Kubou jeli spolu. Kdybych to měl otočit, tak bych neřekl, že jsem do toho Kubu úplně poslal.. ale prostě jsem to lezl jako projekt a on to přijel zkoušet se mnou. Myslím, že to vylezl za nějakých 5 dní a říkal, že to je 9a, kterého si nejvíc cení. Sám moc nevím proč, určitě nebylo nejtěžší z těch, co už měl. Asi se mu ta cesta prostě líbila a možná mu taky moc nevoněly dírky, co si tak vzpomínám. v lezení na skalách je postavená na vybírání si cest, které mi sedí." Podle čeho cesty vybíráš? Asi to nebude stylem: “To je lehký 9a, to si dej”. Hodně záleží.. ale většinou podle charakteru cesty. Baví mě kratší silový cesty, kde není moc "omáčky" a každý krok je těžký a zajímavý. Souvisí to určitě i s tím, že mi tenhle styl sedí. Taky pokud je cesta vizuálně dokonalá nebo má třeba nějakou šílenou nebo hezkou sekvenci, tak to chci lízt. Ale je jasný, že pokud chce člověk lízt cesty na svojí hranici, je dobrý si vybírat cesty, které mu seděj. S oblibou trošku z recese říkám, že celá moje úspěšná kariéra v lezení na skalách je postavená na vybírání si cest, které mi sedí a jsou o co nejrychlejším lezení, protože obecně nemám problém s těžkými kroky, ale s tím, udělat jich hodně po sobě a čím leze člověk rychleji, tim jich stihne víc, než mu dojde (smích). Hodně se vracíš právě do Ceüse a sám jsi řekl, že je to takový druhý domov. Co tě tam tak táhne? Ceüse je geniální. Zaprvé je to asi to nejhezčí místo, kde jsem kdy byl, příroda je tam naprosto dokonalá. Samotné lezení v Ceüse považuju za to nejhezčí, co jsem kdy viděl. Když si dám 7a na rozlez, tak už mám dobrej den z toho, jak jsem si hezky zalez. Taky tu člověk vždycky potká spoustu nových lidí, který sdílej stejnou vášeň pro sport a nebojí se jít kvůli dobrýmu zážitku hodinu do kopce, což už je sama o sobě taková prověrka. Taky je to jedna z mála oblastí, kde se dá kvalitně lízt i v létě, protože tady zpravidla bývá dobrá podmínka. ale supermorálovky si nechávám na později." A co takhle nějaký morálek na písku? A tím nemyslím Labák, ale nějaké prásky pěkně po vlastním. Lezeš? Rád říkám, že nejlepší cesta, kterou jsem kdy lezl je 'Nejistá sezóna XIa' na Prachově. To už samo o sobě vypovídá o mém vztahu k lezení na písku. Člověk tam zažije mnohem víc než na čistokrevnejch sportovkách. Co se týče nějakejch super morálovek, tomu se zatím vyhýbám a schovávám si je na později. Rád na písku lezu cesty, které jsou sportovnějšího charakteru, ale baví mě, když jsou kruhy daleko a morál hraje velkou roli. Pořád se ale snažím držet toho, že nelezu cesty, kde by pád byl fatální a třeba bych dělal pod prvním kroky, ve kterých musím jít do většího rizika. Ale určitě se rád vracím na písek, rád se bojím a mám strašně rád tuhle celou, zase úplně jinou hru.
|