Ráno je zakalené, jak v hlavě, tak na obloze. Těžké mraky olizují okolní hřebeny a nevěstí nic dobrého. Lehká kocovinka po včerejší malé oslavě snad přejde po brufenu, ale déšť, který se spustil akorát při snídani patrně ne. Zalézáme do dodávky, kde dojíme a sjíždíme 15 km do Verony. Moc pěkné město, nenechte si ujít procházku za kulturou. Juliet´s balcon, Danteho pomník, radnice s vysokou věží, starověký amfiteátr, kostely a příjemná atmosféra zdejších uliček dělají z Verony přitažlivý cíl pro turisty. Nejstarší most přes řeku Adige a starověké divadlo jsme vynechali, přece jenom z toho postávání a vočumování bolí nohy. Na předměstí malá zastávka v supermarketu pro nějaké to vínko, gorgonzolu a tak a zpátky moknout na louku.
Nálada pod psa. Sedíme v autě, usrkujeme víno a čumíme skrz zamlžený okna.
„Koukal jsem do novin na předpověď, nic moc, spíš úplně v prdeli, 3 dny má pršet,“ povídá Honza.
„Ještě, že je to tady převislý, třeba zůstane něco suchý,“ snaží se Pepa zmírnit náš pesimismus.
„To bych byl docela rád. Nezkusíme někam přejet?“ navozuje nové téma Roman.
„Počkáme a uvidíme, jsme v suchu a v teple, víno je, skoro jako v hospodě…“
Příjemný večer to byl, vyprávění stokrát omletých příhod, kdo kde s kým, kolik spadnul, co vytrhl, kam vtrhl, co pak vypil a co ztropil… Víno tu mají dobré, snadno dokáže přebít špatnou náladu z fucking shit weather a prý po něm ráno nebolí hlava.
Nebolí, je to pravda, a to v autě nebyl zrovna čerstvý vzduch. V noci přestalo pršet, obloha je však stále olověná. Po snídani jedeme do skal. Dost cest zateklo po hadech i přes velký převis. Rozlézáme se na 7a, nějaká Diretta del něco, dost si věříme, Roman OS, já Flash, pěkná cesta. Zanecháváme přátele na nějakém suchém 6c a jdeme hledat nějaký kvak za 7b+. Volba padla na Last dance a byla to volba správná. Na OS nebo Flash to sice nešlo, ale vypadalo to nadějně. Po mírném ladění na hadech no hand rest pod převisem, z něj dlouhý nátah a pak už rudlovačka po madlech do madel ve vodorovné poruše, pak ještě jeden nepříjemnej krok do vyčnívajícího madla a už by to mělo jít. Začíná opět pršet, ale v sektoru Ostramanda vše díky velkému sklonu zůstává vše suché až na pár hadů.
„Se okosilo, co?“
„Dost, Romane, dost, takhle jsem si ten slunný jih nepředstavoval, zítra vezmeme termosku s čajem nebo vařič rovnou sem.“
„A rum do něj…, jdu na pokus.“
Roman neponechává nic náhodě a cestu na pohodu dává. To znamená druhý sud! Roman se moc neraduje.
„Je to nějaký lehký, mě to přijde skoro lehčí než ta Il Samana, žádnej těžší bouldr, samý madla, jen vytrvalost:“
„Myslíš? No uvidíme, až to vylezu.“
Neuviděli jsme nic. Jsem asi idiot, nebo co jsem si to nadával, spadnul jsem až nad tou poruchou. No co, odpočinu a pak už si dám pozor. Roman se pouští do sousedního No fear a dolézá OS až do vodorovné poruchy nad velkým převisem. Pak těsně pod řetězem schrastí.
„To je škoda, co tam je za chyty?“
„Malý jebky, špatný nohy, všechno voklouzaný, do hajzlu, ten spodek je ale pěknej.“
Ještě pětkrát spadne, než skočí po řetězu.
„Železný kamarád!“ komentuje Roman chycení řetězu.
„Se mi zdá, jako by byla prohozená klasifikace s tou cestou předtím. Polezeš to?“
„Když jsem tě viděl, tak ne. Nevykašlem se na to? Je nějaká kosa a zítra je taky den.“
„Klidně, ale máš ještě presa vedle,vole.“
„Aha, tak je holt vyndám.“
Ne že bych se tím Last dancem zrovna protančil, ale Roman bude asi mít s tou prohozenou klasifikací pravdu. Naše obavy se potvrzuje jiný průvodce než máme my, co jsme si půjčili od nějakých Italů. Ovšem to mi nemůže radost z druhého 7b zkazit. Ten rum snad odčiním jinde. Vždyť je to paráda, ještě nedávno bych tu vylezl sotva 6b.
„Co řekneme klukům? Přiznáme, že to plus asi není, nebo budem dělat Mirky Dušíny?“ ptám se Romana.
„Vzhledem k tomu, že máme ještě moře času, se klidně přiznáme. Tak co? Házíme na to dneska bobek?“
„Jo, uděláme si svařák v autě.“
A kde jsou naši kamarádi? Furt u tý Diretty něco, kterou Pepa vylezl na druhý pokus. Honza akorát dolézá jiné 6c než ráno. I přes vylezené cesty počasí nepřidalo na náladě ani jim a taky prej to balí.
„Dnes moc nezáříte, žádný hodnoty?“
„Jo, oba dva jsme dali 7b+.“
„Hovno?!?“
„Ale je to asi jen 7b, takže zatím nic.“
„Tak to nic je stejně dost dobrý,“ pokyvuje hlavou Pepa.
„Jsem teda zvědavej, jak vám to letos poleze na písku,“ nadhazuje Honza.
To mě taky, napadlo mě, nějak jsem si na to mágo a jinej styl začal hodně zvykat.
Scházíme všichni k autu a jedeme na louku. Po chvíli už hučí vařič a zanedlouho se objevila na hladině růžová pěna. Jojo, je to dobrota a zahřeje. Sedíme a v klidu popíjíme výtečný mok. Ještě že Honza myslí na všechno a vzal sebou i koření. Pepa se jde někam projít a najednou se z louky ozve:
„Hele, tady jsou nějaký divný houbičky!“
Fuj tajfl zeleznyho kamarada pocapnout, to se hosi teda moc nepredvedli. I kdyz na druhe strane, cvakani retezu s lezecky pozice, jde bouhuzel trochu z mody.