Tak dobře, tak třeba s tou žábou, ale trochu jinak. Prý tam kdesi ve spáře byla. Prý opravdová, živá (a že to s ní nedopadlo dobře, ale to jsem jen “slyšel”). Když mi to nevidomá lezkyně, která ji neviděla a vidět na vlastní oči nikdy nemohla, psala, myslel jsem si, že šlo o nedorozumění. Že prostě nešlo o zvíře (horožába v kolmé a relativně hladké spáře pár metrů nad zemí - to se mi moc nezdálo), ale o způsob lezení spáry. I jal jsem se jí mailem popisovat, jak se leze “na žábu”. Odpověď přišla záhy: “Tys fakt neslyšel jak řvu hrůzou?”, zeptala se mne v dobré víře na Skype. Ne, fakt neslyšel. Byl jsem sice taky někde poblíž, slyším sanitku.... když je metr ode mne, ale o moc víc už fakt ne. A jo. Tak jo. Tak dobře. Takže ta žába tedy byla živá a tahle Lezkyně se žáby bojí. Nepohladila by ji ani za nic, ale to lezení na žábu prý musíme zkusit jindy. Zato co si pohladila ráda, byl mech a tráva, které se občas objevily pod rukama v lezených cestách. Malé trsy trávy a ještě lépe kousek mechu, příjemná změna, když se citlivé ruce dlouho dotýkají studené a ostré skály. Zatímco běžný lezec trávu a mech v cestě zrovna nemusí, když člověk nevidí, má to přece jen jiný rozměr. Jen je pak třeba dávat pozor, protože lezky na trávě kloužou. Takže si pamatovat, kde ta tráva byla a nohy dát trochu jinam (jestli je kam)... A co teprve taková skalní kapsička, ve které je voda po včerejším dešti... (no, hrábl jsem do ní také, ale pak jsem litoval, mokrý ruce, studená skála a malý chyty, prostě mizerná kombinace).
Že je tohle psaní zmatený, Není. Zato zmatených tam bylo víc, těch,
co náhodou procházeli kolem. Kolem party lidí,
co někteří složitě lezli do úvazků a ještě jim další museli pomáhat,
co jiní šátrali kolem (“kde je ta zatracená osma”),
co nereagovali na pozdrav (sorry, měl jsem vás za zády a holt neslyším...), ale hlavně co lezli,
co traverzovali na laně mezi věžemi,
co zkoušeli prusíkovat,
co se chechtali sobě navzájem i sobě samým, a no jasně,
co taky řvali hrůzou, abych nezapomněl (ta žába...).
Kdy a
kde se tohle odehrálo? O víkendu 14.- 16. září 2012 na Rabštejně (Velkém Rabštejně v Jeseníkách),
kde se konal už VI. Handi Camp - přátelské setkání lezců a horolezců se zdravotním postižením, pod taktovkou Singing Rock, HO Matahari a Střediska Teiresiás MU. Nebylo to jen o vlastním lezení, i když o tom hlavně. Prostor byl také na teoretické přednášky, metodiku, bezpečnost. Poutavé bylo promítání Tondy Volka a Víti Nováka o skialpování v Grónsku a horách, skalách, ledu atd. (a pro mnohé bylo ještě poutavější sledovat tlumočníka znakového jazyka a “tlumočníka vizuálního” - tedy toho, kdo popisoval co se promítá těm, co nevidí). A nebylo by to správné setkání, kdyby nedošlo na společnou diskusi, vtipkování, popichování, vyprávění zážitků a nejen z lezení. Třeba těch, které se staly právě na tomto Handi Campu:
Očima Petry (nevidomá): “Obdivuji, jak vy neslyšící lezete s grácií ....”. Na to jeden z neslyšících: “Ale Petro, jak to můžeš vědět?” Petra: “No, že u toho neřvete”. Reakce: “No, ale vždyť my neslyšící jsme furt potichu... A při lezení na prvním, to máme staženou nejenom pusu, ale i obě půlky....”.
Honza (zdravý až moc, i po těch pádech): “Klepu na dveře chaty a ono nic. Klepu silněji a furt nic. Buším. Až pak mi došlo, že v tý chatě jsou samí neslyšící...”.
A ještě jednou Petra: “Dobrý, nikomu se nic nestalo, žádný úraz, žádný malér...” Ostatní přikyvují a koukají se na její neskutečně domlácené nohy.....” (ona sama si dle svých slov už lezení bez otloukání kolen nedovede představit...)
Ale bylo těch zážitků jistě více. O lanu, které nečekaně přistálo na hlavě (na přilbě), krkolomném přístupu ke skalám a důvěře v průvodce s tím spojeným, komplikovaném znakování a tlumočení v nepříliš rovnovážné pozici, ale třeba i o tom, že si mají lidé s různým zdravotním postižením co říct i navzájem a obohatit se tak.
A naposledy to
proč - prostě
proto, že lezení je fajn a je to i o tom okolo toho. O partě, o skalách, krásné přírodě, o dalekých výhledech, které není zrovna snadné popsat těm, co nevidí zhola nic, pro někoho o překonání sebe sama, pro jiného o pochopení, porozumění, pro dalšího o překonání problému násobeného ještě čímsi navíc a... Prostě
proto.
Proto, proč lezeme. A jestli někoho zajímají odpovědi na ta úvodní “
jak”, klidně přijeďte příště.
Díky Singáčům za materiální, personální i psychickou podporu (i za zajištěné ubytko a guláš pro všechny - obojí bylo skvělý). Díky HO Matahari za totéž. Díky Středisku Teiresiás.... za to stejné. Bylo to fajn. A za rok zas, pro změnu někde v Čechách (třeba někde na písku, kvůli těm žábám, už se ale děsím, jak budou vypadat Petřiny nohy... a ruce... Petra celá....). Závěrem snad jen tyto odkazy, kde najdete o něco víc:
●
http://www.singingrock.cz/singing-rock-podporuje-handicapovane-horolezce
●
http://www.homatahari.cz/
●
http://teiresias.muni.cz/sport
Registrace
Metodika
lezec.cz
Jak, co, kdy a kde. A proč? Handi Camp VI. Proto.
Ano