Čas plynul a pomalu jsem na Petrův návrh zapomněl. Petr ale pár dní před odjezdem volal: „Tak co, jedeš?“ Na chvilku se zamyslím, zda nemám něco v plánu, a potom kývnu. Hned začínám zjišťovat, co je v okolí Ženevy za lezení, sháním průvodce, koukám na počasí, dávám dohromady matroš a už se jen těším na lezení a trekování někde ve Švýcarsku či Francii.
Fasáda v Chamonix (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
V neděli 25. června ráno mě Petr vyzvedává v Brně, kde se skládáme do jeho žlutého třídveřového žihadla.
Já: „Tam se má vejít ještě další pasažér s kufrem??? No to jsem zvědav!”
Po chvíli přehazování věcí a vyházení nepotřebného vyrážíme. Oblast zatím není vybrána. Průvodců máme několik, ale nakonec jsme se rozhodli pro Chamonix… Mekka horolezectví a nikdo z nás tam ještě nebyl. To se musí napravit!
Po cca 13 hodinách jsme u Ženevy, kde nás už čeká Anička s pizzou. Sedneme si k Ženevskému jezeru a při západu slunce do sebe tlačíme pizzu a fotíme… Romantika, to vám povím. :D Když slunko zajde za kopce a my sníme poslední kousek italské placky, pokračujeme dál. Podle navigace ještě hodinu a půl. Není na co čekat. Cesta se celkem táhne. Kolem jedenácté večer rozbalujeme spaní na odpočívadle v serpentinách za Martigny.
Chamonix (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
Ráno přijíždíme do Chamonix a asi jako každý, kdo zde je poprvé, couráme po městě a obdivně pozorujeme velikány tyčící se nad městem. Ukazuji Petrovi: „Koukej támhle je Mont Blanc, tohle je Grand Jorrasses a támhle Dru.“ Více jsem toho taky neznal. Po pár hodinách courání městem se přesouváme pod lanovku na Index. Kde plánujeme se seznámit s místním lezením a trochu se rozkoukat. Den možná dva. Poslední lanovkou vyjíždíme nahoru, vaříme večeři a vybíráme cestu na zítra. Nepovím vám, jak se cesta jmenovala, protože si to nepamatuji. Byla tak za 6- a měla 5-6 délek. Po setmění zalézáme natěšení do spacáků.
Před první lanovkou vstáváme, snídáme a balíme věci na lezení. Cesta by měla být po nýtech. V tahání se s Petrem střídáme a kolem oběda jsme na vrcholu. Lezení zde nahoře je pěkné, ale shodli jsme se, že jedna cesta nám tu stačila. Balíme věci a lanovkou mizíme opět do údolí.
„Na a co teď?“
„Chce to využít hezkého počasí a vylézt na něco velkého. Má být do čtvrtka krásně.“
Listujeme průvodci, nákresy a vymýšlíme co dál.
„Co Petit Dru? Už dříve jsem chtěl vylézt Americkou diretku.“
Petrovi se návrh líbí. Anička z toho není moc nadšená. Pravda… Vyrazit do tak velké stěny bez přípravy je celkem odvážné rozhodnutí, které nám připravilo parádní dobrodružství, ale k tomu se ještě dostanu. Jediné informace, které jsme měli, byly dva tištěné nákresy a strohé informace z internetu. Balíme a opět se západem slunka uleháme.
Ve tři ráno budíček… Rychle snídáme, loučíme se s Aničkou a vyrážíme. Nástup pod stěnu měl trvat cca 3 hodiny z Montenverse, kam se většinou jezdí vláčkem. Vláčku nevyužíváme, protože první jede až v 8:00, a to už je pozdě, a tak šlapem pěšky. Zhruba za dvě hodiny jsme na Montenversu. Pomalu, ale jistě se blíží začátek dobrodružství jak trám. O přístupu pod stěnu nic moc nevíme. Přejdeme ledovec na druhou stranu.
Nástup (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
„Kudy teď nahoru?“ ptáme se jeden druhého.
Po pár neúspěšných pokusech hledání cesty to vzdáváme a rozhodujeme se vzít to přímo. Už jištěn lanem leze Petr a já za ním koutkem na polici. Po polici traverz do dalšího kouta s dosti pochybnou kvalitou skály a přes převis z vklíněných balvanů do dalšího kouta. Hle najednou nýt a na konci další délky se objevil i štand. Smůla… Nejsme tu první. :D Nakonec to byly tři délky ne moc pěkného lezení, ale jsme nahoře! Traverzujeme v travách, až konečně vidíme náš vytoužený cíl. Říkáme si jaký to je kousek, ale opak je pravdou. Ještě překonat pár ledových polí bez maček taky chvilku zabere. Po devíti hodinách jsme se unavení vyškrábali pod stěnu.
Nastupujeme asi 50m, možná 80m vpravo od klasického nástupu Americké direttisimy. To ale zjišťujeme až později. Po dvou délkách celkem výživného lezení v koutové spáře, která se po chvíli změní v sokolíka a nakonec nám nezbyde nic jiného, než se přehoupnout do další spáry, dolézáme konečně na druhý štand Americké direttisimy. Následuje pět délek krásného lehkého lezení spárami a sokolíky, ve kterých jsou i sem tam nýty. Dolézáme na polici, kde se rozhodujeme pro první bivak. Spíme na „kamenné palandě“. Každý máme pro sebe jednu malou poličku. Já spím dole a Petr nahoře. Tlačíme do sebe něco k jídlu. Ještě než unaveni ulehneme, naplníme lahve sněhem z police a šoupneme je do spacáku, ať je voda na zítra, protože nemáme vařič.
10. Délka, leze Lukáš Čáp (hi res)
foto by © Petr Lukeš
„Ten západ to je nádhera! Za tu dřinu to stálo!“
Uděláme několik fotek, pošleme pár zpráv a hurá do říše snů.
Druhý den se probouzíme kolem sedmé. Snídaně proběhne opět rychle. Po půl osmé se už připravujeme k lezení. Nadmořská výška a batohy na zádech dělají své a každý krok dá celkem zabrat. I přesto si myslím, že postupujeme vcelku rychle. Lezeme délku za délkou spárami, sokoly a kouty. Charakter lezení se mi dosti líbí, škoda toho batohu na zádech. Některé délky nás trochu trápí, ale kolem šesté jsme dosti unavení na Jammed Blocku. Před námi je onen věhlasný 90metrový zářez. Rozhodujeme se, zda pokračovat, zabivakovat nebo slanit dolů… Slaňovat nebudeme, když už jsme dolezli až sem! Kdyby to záleželo jen na mě, tak už rozbaluji spacák, ale Petr chtěl mít nejtěžší část za sebou. Nechám se uchlácholit, že to jsou jen dvě délky, nabereme sníh do lahví a pokračujeme. Spát budeme až za traverzem ze zářezu, kde je v nákresu psaný též bivak. Petr nastupuje do koutu. Chvíli na něj vidím, potom se zvedne mlha a nevidím ani prd.
Jen slyším: „Uf, Uf“… „dober“, „lezu“… „Uf”… „dober“… „trochu dolu“… „lezu“
a konečně „Zruš.“
. 90metrový zářez, leze Lukáš Čáp (hi res)
foto by © Petr Lukeš
Jupí je na štandu. Na nic nečekám a hned, jak na mne houkne „jistím!“, lezu za ním. No, lezu je dost silné slovo. Spíše se sápu, sem tam přiberu nějakou tu skobu a po čase jsem u něj. Druhá délka zářezu probíhala podobně. Před devátou máme zářez za sebou. Ještě slaníme podél cárů lan kamsi za roh na polici, kde je náš dnešní bivak. S překvapením zjišťujeme, že na polici je místo tak pro jednoho nocležníka. Se spoustou nadávek slaňuji níže a ulehám nohama zapřený o kámen na ukloněné polici. Spaní pohodlné moc nebylo, ale ten výhled! Ten výhled vám nenabídne nejluxusnější hotel. Opět mě to utvrdilo, že ta dřina stojí za to. Učarován Mont Blancem spokojeně usínám.
Ráno se budím ještě za šera a pohled na Blanc je stále stejně úchvatný. Po snídani balíme a začínáme lézt. Po první délce z police dolézám ke štandu z friendů, které tu někdo nechal i s lanem. V délce nade mnou vidím další čtyři jen pod převis. Nakonec z toho byla celá délka po friendech, které tu někdo nechal. Raději moc nepřemýšlíme, co se tu přihodilo, a pokračujeme. Následující délka vedla podle nákresu přes jeskyňku se vzácnou skálou. Délka vyšla na mě. Stále slepě následuji zanechané jištění a obtížně pomocí jemného sokolíku dolézám do jeskyňky.
„Ku…, to je ta vzácná skála?“... „takové sr.….!“
Vzácná skála byla slepená hlína. Zvláštní, že ještě drží pohromadě. Jištění žádné. Opatrně traverzuji doleva a potom šikmo nahoru pod převis, kde jsem dobral Petra. Jsme špatně. To je jasné. Další délka měla být za pět. Převis nad námi rozhodně za pět nebude. Petr se bravurně pomocí vklíněnců, friendů přehoupl přes převis a křičí na mě „tady to půjde“. Po chvíli zřizuje štand a já dolézám za ním. Zase jsme na správné cestě. Podle plánku už jen několik lehkých délek a jsme na vrchu. Bylo tomu tak, ale zdálo se to nekonečné. Kolem páté stojíme na vrcholu. Pár fotek a jedem dolů. Ženou se děsivá mračna. Rychle ke slaňáku, slaňujeme, potom traverzujeme doprava a ejhle jsme špatně. Drželi jsme se přesně nákresu, jen jsme slanili na špatnou stranu. „Co teď?“ Dostavil se pocit beznaděje a na chvilku i zoufalství. Sedíme na polici pod převisem a zvažujeme možnosti. Po chvíli svitne, mlha se rozestupuje a pod námi se zjeví police. „Slaníme na ní a uvidíme.“ Na dvě slanění jsme na polici. Rozhodujeme se pokračovat. Slaňujeme délku za délkou. Někdy za vklíněnec, Jindy za obhoz, někdy jen za uzel. Jde to pomalu. Jedem dolu kuloárem, kde je vše dost volné. Míst pro štand není mnoho. Vždy při stahování lan se na nás vysype kýbl kamení. Jedním takovým kýblem dostávám do ramene. Naštěstí nic vážného, jen to dost bolí. Po krátké sváče pokračujeme. Shodujeme se, že bivak v těchto místech by byl nebezpečný. Pár slanění a na dně kuloáru se objevuje sníh, který se za několik dalších slanění mění v ledopád, podél kterého pokračujeme. „Konečně voda. :)“ Ještě dvanáct slanění za vše možné i nemožné a kolem šesté ráno stojíme pod stěnou. Asi 100m vpravo než jsme nastupovali. Sbíháme ledové pole a uleháme na trávě, kde vyčerpáním usínáme.
. Lukáš Čáp na vrcholu Petit Dru (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
. Petr Lukeš na vrcholu Petit Dru (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
Po krátkém spánku vstáváme. Teď jen sejít na ledovec. Ale kudy? Chvilku jdeme doleva, potom doprava a nakonec to vezmeme podél potoka k úpatí útesu s plánem slanit dolů. K našemu údivu už tudy někdo slaňoval a nechal tu smyce. Na tři slanění jsme u vodopádu. Po krátké chůzi jsme na ledovci. Kolem čtvrté přicházíme k autu, kde už nás čeká Anička se spoustou jídla a pití. Odpočíváme, jíme, pijeme a radujeme se ze šťastného návratu.
. Konečně u auta (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
V podvečer přejíždíme k ženevskému jezeru. Uleháme v parku. Ráno nás mile překvapuje, jak je v parku živo. Snídáme a kolem oběda vyrážíme směr Česká republika.
Chtěl bych poděkovat Petrovi, za jeho vůli a odhodlání. Aničce za trpělivost, s kterou na nás dole čekala a připravenou hostinu. Dále patří dík týmu
Horoškoly NaVrchol za materiální a morální podporu.
Několik fotek závěrem:
. Nástupová ledová pole byly bez maček celkem sranda
(hi res)
foto by © Lukáš Čáp
.Pod západní stěnou Petit Dru (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
.Parádní lezení - dolézám za Petrem krásnou lehkou délku koutkem (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
. Krásné lezení v koutové spáře - Petit dru (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
. Petr si v této cestě velice oblíbil sokoly :D (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
. První bivak ve stěně (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
. Nádherný západ slunce (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
. Západ slunce (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
. V devadesátimetrovém zářezu (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
. Nejtěžší délky cesty (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
. 90metrový zářez, dolézá Lukáš Čáp (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
. Výhledy ze stěny (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
. Druhý bivak ve stěně (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
. S neuvěřitelným výhledem (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
. Před výlezem do jeskyňky (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
. Petr kousek pod vrcholem (hi res)
foto by © Lukáš Čáp
. Západ slunce (hi res)
foto by © Lukáš Čáp