Lezec - Zpravodaj

Ruslan, kde jsme nakoupili za 60 RUR neskutečné množství jídla. Především vynikající uzené sýry. Chtěl jsem z profesního hlediska shlédnout v průvodci zmiňovanou zdviž pro vozidla na začátku údolí Adyrsu, což se také povedlo. Potkali jsme tam výpravu, se kterou jsme se již střetli u Osmana, která právě sestupovala z tohoto údolí. Celou cestu údolím nepopisovali jako příliš záživnou a my jsme se tam ani nehrnuli. Náš cíl pro zbývající dva dny bylo údolí Schelda a dle situace obhlídka nástupu do Ušbiského ledopádu.

K Osmanovi jsme se dopravili z obce Vierhny Baksan stopem. Je již asi známo, že za stopování se v těchto končinách platí. Leč částka je dobrovolná dali jsme za asi 20 km trasu 50 RUR.

U Osmana jsme se moc neohřáli doplnili jsme vodu a vydali se vstříc údolí Schelda, kde nástupní trasa začíná průchodem Alplágeru Schelda. Asi po dvou kilometrech jsme narazili na pohraničníky. S okopírovaným propuskem jsme pokračovali v děsném horku vstříc ledovci. Po dalších dvou kilometrech jsme museli projít již opuštěnou celní základnou s ostnatými dráty a polorozpadlými budovami.

Průchod kontrolním stanovištěm

Zde se terén začal měnit a nastala doba kamenná. Mezi obrovskými balvany se stezka ztrácí a jde se, chvílemi i leze, jen podle toho, kudy to trochu jde. Nedá se řídit ani podle kamenných mužíků. Tady naše nohy a vlastně celé tělo dostávají opravdu zabrat. Čelo ledovce je již téměř na dosah, snad to nad ním bude lepší. Míjíme jej a bohužel lepší to není. Pokračujeme stále po neuvěřitelně neschůdném, neznačeném terénu tušeným směrem k Nočevkám Aristova (2550m), kde hodláme strávit dvě volné noci. Cesta je to nekonečná a ozývají se puchýře, o kterých jsem doposud nevěděl. Kolem 16.hodiny jsme na malém, písečném plácku velkém tak pro maximálně 3-4 stany. Mám toho plné zuby, prý ledovec. Kamenovec je to. Při pohledu na trasu zítřejšího pochodu, byť na lehko, mě ovládá nechuť. Voda je asi 500m od tohoto stanoviště. Náladu mi trošku spravuje výborná obědovečeře a pozorování lavinek v Scheldské stěně.

Ráno mě překvapilo, na nebi se proháněly mraky a slunce se objevovalo jen sporadicky. Po zalepení mých puchýřů jsme se vydali hlouběji do údolí proti toku ledovce- kamenovce hledat Německý bivak. Asi po dvou hodinách lopocení jsme uviděli tři stany, ve kterých se ještě spalo. Německý bivak to však evidentně nebyl. Konečně kameny mizí (hurááá) a začínají trhliny a ledové mosty. Přejdeme již po zřejmých stopách na opravdový ledovec a hledáme již zmíněný Německý bivak Vidíme obrovský skalní výběžek tyčící se na levé straně údolí a na něm pohybující se postavy. Tam to musí být. Kudy však vzhůru? Zkoušíme to obejít zprava a to se ukazuje jako správná volba, i když i tudy je to docela krkolomný a odvážný výstup po drolící se skále. Jsme na Německém bivaku (3200m) a dáváme se do řeči jak jinak než s Čechy čekajícími na lepší počasí pro výstup. Je zde docela chladno a větrno. Nad údolím se prohání docela nebezpečná oblaka, vrcholy Pik Ščurovského ani Ušby není vidět. Ale Ušbinský ledopád, údajně nejobtížnější a nejnebezpečnější místo výstupu, je skutečně impozantní. Loučíme se a klesáme zpět. Ušbu si necháme na příště.

Ušbinský ledopád z vyhlídky Německého bivaku

Cestou dolů jsme potkali osazenstvo dvou stanů opět Čechů, kteří se hlemýždím tempem přesunovali k bivaku. Sestup ke stanu proběhl v poklidném tempu. Asi hodinku jsme vyplnili spouštěním balvanů do trhlin a ledovcových potoků. Večer docela dlouho prší. Následující den jsme sestoupili pod čelo ledovce z něhož neustále něco padá. Tady jsme vyprali stan od písku, postavili pár přehrad (zase jsem byl malým klukem) a sešli až do údolí na poslední noc k Osmanovi, kde jsme se výtečně zkulturnili.

Pik Ščurovského , Ušbinský ledopád

V nedalekém restaurantu, námi nazvaném U bábuški, jsme si dali výtečnou večeři. Skvělou polévku se zvláštně chutnajícími těstovinami (20RUR), opékané vepřové maso s opékaným bramborem (110RUR), pivo 1,5l (70RUR), 100% džus 1l (50 RUR). V noci u Osmana obrovská diskotéková párty, ovšem bez naší účasti. Jen nám pořád někdo zakopával o šňůry od stanu.

V 7:00 ráno máme plánovaný odjezd. V 8:00 jsem si říkal, že něco nehraje, autobus nikde. Člověka napadá ledacos, zvlášť, když se vám nabízí všelijací místní, že vás odvezou. Chvíli po deváté se objevuje místní linkový autobus poslední možná naděje. Nastoupit nenastoupit ? Ve dveřích se objevuje naše vedoucí a my se tudíž tlačíme dovnitř. Čeká nás ještě 160km a vlak jede ve 12:40. Řidič jede docela svižně. Ale na to, že nás tlačí čas stihne ještě zastávku v garážích a posléze zastávku k natankování. Jsem jako na trní, jestli nestihneme vlak, ani nechci domyslet. Ve 12:00 vjíždíme do Pjatigorsku, bohužel na autobusový vokzal. Řidič pochopí náš nesouhlas a jedeme dál. Najednou vidíme přeškrtnutou ceduli Pjatigorsk a to už je náš nesouhlas razantnější. Nevím, kam nás ten člověk vezl, ale zpět v centru města a na vlakovém nádraží jsme byli ve 12:30. Tak tak jsme stihli nakoupit nějaké jídlo a utratit pár posledních rublů. Až ve vlaku se dozvídáme, že autobus jsme zřejmě stáhli (přeplatili) z normálního provozu jen pro nás. Domluvený prostě nedorazil.

Ve vlaku nefungovala klimatizace a tak byl zase hic. Cesta domů proběhla téměř stejně jako tam, jen s trochu delším čekáním v rozpáleném autobuse na UK/SLO hranicích.

Docela rád jsem byl zase doma.

SUMA SUMÁRUM :
Cíl / délka pochodu / výškové metry nahoru/dolů
Džantugan 22 km 2091 n. / d.
Elbrus 25 km 2242 n. / 3442 d.
Tři sedla 43 km 3010 n. / 3170 d.
Schelda 30 km 1400 n./ d.
------------------------------------------------------------------------------
celkem 120 km 8743 n. / 10103 d.

Postřehy, doporučení :

Byly obrovské problémy rozměnit už jen 500 RUR . Při koupi chleba na tržišti (za 14 RUR) nám nemohla paní vrátit ani do 100 RUR. Peníze se dají v dobrém kurzu směnit už ve vlaku. Směnárny jsou ve větších městech, nebo v hotelích.

Oficiální ceníky čehokoli neexistují, kromě zmíněných kurzů. V restauraci u bábuški byl sice jakýsi jídelní lístek, ale většina věcí tam stejně nebyla uvedena.

Stejně tak neexistují nějaké účtenky. Všechny služby (lanovky, kempy, taxi) jsou na dohodu.

Krávy a jejich exkrementy jsou všude. Na cestách (auta mistrně kličkují v plné rychlosti), v kempech (u Osmana ne výjimka), v lese, v opuštěných horách. V horách totéž platí pro ovce, koně a syslíky

V Azau jsem zahlédl dokonce živého velblouda (u hotelu pochopitelně).

Potraviny lze koupit bez problému, voda z místních zdrojů v pohodě.

Výstup z Azau na stanici Mir nedoporučuji jít pěšky, dolní úsek je nudný a prašný každou chvíli projíždí stavební transportéry. Hrdinství vyjít to až odspodu myslím není na místě. Při cestě na Elbrus doporučuji nechodit ve větších skupinách. Hrozí platba za vstup do národního parku , jako se to povedlo pomalejší části našeho zájezdu (500 RUR/os.)

V pohraničních oblastech s Gruzií již zřejmě není tak tvrdý vojenský režim, v údolí Adyl-Su jsme pohraničníky zahlédli zdálky, v údolí Schelda jsme prošli na kopii povolení. Zpět již bez kontroly.

Ve vlaku se za povlečení standardně neplatí. Platili jsme jen jednou (20ukr. hřiven), dle mého názoru zbytečně, díky vedoucí.

Pozor, důležité, po příjezdu na místo je třeba se zaregistrovat a získat na celní bumážku razítko. Někteří z našeho zájezdu bez něj měli problémy při výjezdu z Ruska, které údajně vyřešil až tučný úplatek 50 euro.

Nádherná je cena za metro v Kyjevě. Kupují se žetony za neuvěřitelných 0,6 hřivny (2,70 Kč). Vagony jsou docela zdevastované, ale mají v nich LCD obrazovky promítající reklamní spoty ap.

Na úplný závěr přikládám ještě pár fotek.

Kdo se dobral až sem, tomu děkuji za pozornost a případný komentář.