Od listopadu se mi nepodařilo dostat se na nějaký ten kus šutru, tak už se nemůžu dočkat na prodloužené Vánoce. Nakonec 12.12.2013 večer konečně vše zbaleno včetně lezeckého matroše a hurá na letiště. Drobný pešek je, že dostávám rýmičko-kašlíček den před odletem. V rýmičkovém deliriu přestoupím v Istanbulu a nakonec po dalších 12h vystupuju v Hongkongu. Je večer a zrovna začíná pršet. Šťastné shledání se svou ženou nemohu vyjádřit slovy, takže dále. V zimě v Hongkongu prostě neprší. Teď se stala nějaká záhadná výjimka. Asi v severní Číně dělali pokusy s počasím. Nemoc + jetlag + temno a déšť a nekonečné mrakodrapy + náš byt velikosti toalety + to, že jsem poprvé mimo Evropu způsobují, že mám pocit, že jsem se dostal do nějakého sci-fi filmu a že se za chvíli může v postranní uličce odehrát souboj Nea s agentem Smithem. Po třech dnech přestává pršet a já se cítím dobře. Mimochodem Hongkong má tolik úrovní, že se dá i v dešti chodit po ulicích bez deštníku. Od teď až do konce výletu svítí slunce a je cca 20 °C. Hongkong není jen sedmimilionové megacity, ale i spousta krásné přírody těsně za posledním menším mrakodrápkem a na přilehlých ostrovech. Takže hurá na první výlet na žulu na ostrově Lamma.
plánování cesty
foto Eliška
18.12. vyrážíme na ostrov Lamma. Stačí použít MHD – metro a trajekt a jsme za hodinu z centra čtvrti Kowloon na ostrově, kde se (někteří) lidé stále ještě živí rybařením a žijí v malých vesnicích. Zkrátka krásná příroda a 3 komíny místní elektrárny, které trochu kazí dojem. Všude po ostrově jsou parádní žulové balvany, ke kterým se dá dojít po luxusních cestičkách vytvořených procházekmilovnými britskými osadníky.
pohled z Lammy (rybářská mola) na Hongkong Island
foto Eliška
Do HK bylo zavlečeno sportovní lezení i bouldering už před pár lety, takže není problém sehnat průvodce. Všechny lezecké průvodce po Hongkongu jsme stáhli ze stránek
hongkongclimbing.com
Pokračujeme po cestě okolo ostrova skrz banánovníkové háje a ospalé vesničky. Pak zatáčíme doprava do schodů a jdem asi kilometr až na vrchol kopce Ling Kok Shan. Jsou tady nádherné balvany, které nejsou vůbec zakresleny v průvodci. Asi se na ně občas leze, ale místní nechtějí, aby se tu rozjel velký bolderingový boom, tak je nezveřejňují. Starší směry jsou v průvodci zakreslené, a nakonec je zvládáme najít. Dotýkám se skály. Konečně pár boulderů po nemoci na rozlez. Doslova hojivý dotyk kvalitní žuly. Se zavřenýma očima si člověk skoro myslí, že je zase doma někde na Petráči, asi takový je charakter zdejších boulderů. Nejdéle jsme zůstali v sektoru Pagoda boulders (jméno podle pagodového altánu pro turisty - viz foto níže).
pagoda u cesty
foto Eliška
rajbák – Butt crack 6B+ (čínský nápis hlásá Nesni!)
foto Eliška
jiný rajbák – Mantle Piece 6B+
foto Eliška
Nakonec projdeme poslední vesničku odkud nám jede trajekt půl hodiny přímo do centra HK Islandu. K večeři dáme nějaké to suši, které večer slušně zlevňují v místních supermarketech a zítra hurá na další výlet na východ HK Islandu do vesničky Shek O.
(Mimochodem oba máme rádi čínskou kuchyni, ale ta honkongská nás zatím moc nenadchla. Sladké pečivo tu střídá smradlavá rybí koule nebo divně ochucená nudle. Jedinou slanou věc, kterou seženete je hranolek v Mekáči... Proto to Sushi.)
19.12. se dostáváme do Shek O. V létě přetéká lidmi, protože se tam nacházejí jedny z nejoblíbenějších a nejdostupnějších HK pláží. Teď tu ale skoro chcíp pes. Jen tři nevěsty s ženichy se asi hodinu fotí u oceánu pod nástupy boulderů, na které máme zálusk. Po chvíli se přesouváme ještě kus dál na takový poloostrůvek, kde potkáváme evropsky vypadajícího týpka s bouldermatkou. Je to učitel filozofie na Hong Kong University. Ochotně mi ukazuje střechovitý převis, v kterém vedou tři krásné bouldery s bazénovým výlezem přes hranu.
Jap Girls Don´t date Lepers V5 a zahradní pagoda místního boháče, boty fingují jako mimiaturní bouldermatka
foto Eliška
jeden z mnoha
foto Eliška
No nic, máme za sebou boulderový úvod, tak dál. Zítra nás čeká celodenní cesta do vnitrozemské Číny po železnici a hlavně fronta na vízovou kontrolu v Shenzhenu na hranici s Čínou, která doufám, nebude tak dlouhá, že by nám ujel vlak. Na tuhle cestu jsme se fakt těšili. Po příletu jsme (hlavně Eliška – protože umí čínsky) zoufale zařizovali moje vízum do Číny, když jsme zjistili, že to místní agentura nezvládne. Proč? - to by bylo na dlouhý povídání. Každopádně náš plán byl zařídit vízum tady v Hongkongu. Má to výhodu, že je to rychlejší (když máte týden navíc) a nemusíte Číňanům dokazovat, že máte na účtě 100 USD na den. Pro objasnění - do Hongkongu (bývalá Britská kolonie) vízum vůbec není potřeba (když tam jedete turistovat na max 90 dnů), ale do zbytku Číny ano. Je to až absurdní, že největší životní hraniční prudu zažíváme při přejezdu z Číny do Číny (Eliška dodává, že ještě daleko větší prudu zažila cesou domů v Paříži na CDG, kdo zažil, chápe, kdo nezažil ať je rád). Nakonec tedy vše vyšlo a vyrážíme nočním vlakem směr Guilin. Na doporučení sinologů (= Eliška) spíme na palandě úplně pod stropem. Je tam víc soukromí, protože běžnej Číňan se bojí výšek. O pravdivosti tohoto nás hned na začátku cesty přesvědčia vyděšená Číňanka, která se pištivě asi 10 minut snažila naštelovat na žebřík a z palandy slézt. Za chvíli zas jiná Číňanka neskutečně hlučně všechny přesvědčovala ať si od ní koupí zubní kartáček. Ale v Číně se také prý nedá umřít hlady, což dokázal neustále projíždějící vozík s jídlem. V 10h všichni Číňani ve vlaku svorně zalehli. Asi jsou v tréninku. Ráno jsme vystoupili a teda oproti HK znatelně přituhlo. Je nějak kolem nuly. Ale přes čínský smog pomalu vykukuje i slunce, tak to snad nebude tak hrozné. Odmítáme všechny, co nás chtěj odvézt a pěkně natáhnout a jdem na místní autobusák, díky průzkumné předvýpravě z podzima Eliška přesně ví, co a jak. Poslední část cesty zažíváme (= Martin, Eliška je úplně v pohodě, ta už toho zažila ;) první jízdu na čínské silnici, kdy sice řidič jede většinu času v protisměru, troubí jak blázen, aby se vědělo, že předjíždí, ale když se vejdou tři auta vedle sebe, tak co by řešil... Po třech hodinách (Eliška tvrdí hodina a půl, ale jí se nechtělo celou cestu na záchod) konečně Yangshuo!!!
Městečko žijící z turismu v srdci hor, které mají tak 100 až 300 m, ale vypadají všechny jak bochníky chleba postavené na výšku. A hlavně městečko, v jehož okolí je spousty sportovních lezeckých oblastí a vícedélkových cest. Cesty jsou tu ve všech stupních obtížnosti od 3 až po 9a. Eliška to tu už před pár měsíci omrkla, tak jsme chvíli udiveni, kde nás to bus vyhodil. Změna autobusového nádraží. Odmítáme pár místních (však si na nás ještě dost vydělají) a jdem po svých. Ubytování máme domluvené v hostelu Climber's Inn, který provozuje lezoucí Číňanka Lili.
Tohle místo rozhodně doporučujeme všem, kteří sem jedou hlavně lézt. Seznámili jsme se tu s několika lezci z celého světa. Spousta z nich přijela bez spolulezce, ale tady se vždy pro každého nějaký našel. Navíc Lili má skalní sektory dobře zmáklé a ráda poradí kudy, když průvodce není dost jasný, nebo vám i zařídí nějaký odvoz, nebo vyrazí lézt s vámi.
Po příjezdu si dáváme místní knedlíčky Jiaozi a trochu se jimi zahřejem. Nikde tu totiž nevlastní topení. Všichni mají klimatizaci a těch pár studenějších týdnů v prosinci se prý nějak přečká (hahaha). Je dopoledne, tak si půjčujem dvě růžový kola za dvacet čínskejch (30 Kč jedno) a vyrážíme k oblasti Wine bottle. Průvodce má Eliška už od průzkumné výpravy z podzimních prázdnin. Je na místní poměry dost dobrej a mají ho tu všude na krámech a neustále vylepšujou. Frčíme na kolech ve slušným provozu přes město a s každou projetou křižovatkou dostáváme víc řidičského sebevědomí. (Opravdu tu není jediné pravidlo, které by se na silnici striktně dodržovalo - snad jen obecná opatrnost.) Za chvíli jsme v kopcích. Celé je to tu rovina ze které vystupují rovnou kolmé stěny místních bizarních vápencových homolí, takže kolo je rozhodně parádní prostředek, který vás dopraví většinou až k nástupu po rovině. Míjíme skálu, kde pár Číňanů provozuje rybaření na skále pro turisty za úplatu. Jejich mentalita je podobná mentalitě šerpů na Everestu, takže těch pár cest se prostě jen rybaří a pokud jim do cest nalezete, budou se k vám chovat asi jako ti z Everestu k Uelimu Steckovi. Skal je tu naštěstí hafo, tak razíme dál na hledanou Wine bottle. Nemůžu to moc porovnat, protože jsem nikdy nelezl ve Špáňu ani v Řecku, ale skála je prostě nádherná. 30 m dlouhé lajny občas s krápníky. Skála je skvělá a začíná být i teplo. Na sluníčku něco mezi 15 a 20 stupni. Lezu pár cest do 6c+ na rozlez. Eliška po půlroce nelezení dává nějaké ty 5b-c. Vracíme se nadšení do města. Večer se zase dost ochlazuje a je skoro nula. Máme pěkný pokoj, ale je v něm také nula. Jediné teplo je v posteli, kterou Číňani rádi vylepšují elektrickými dečkami na zahřátí. Je to trochu zvláštní, ale celý týden tady strávíme v režimu jak někde na vandru v tatrách. Buď spíme, nebo jíme, nebo lezem. Lelkování se dá provozovat jen v péřovkách. Ideální na lezeckou návštěvu je tedy spíše konec podzimu a začátek jara. Ale my jsme si to užili i tak. Další dny bylo na skalách vždy příjemných 20 °C na jižních stěnách. Lezli jsme 6 dní v kuse a snažili se navštívit co nejvíc oblastí. Hlavně těch vyhlášených. S lezením se tu začalo někdy v 90. letech a zavlekli ho sem samozřejmě bledé tváře. Tod Skinner s parťáky udělal místní sportovní klasiky v obřím oblouku na Moon Hillu (tam jsme strávili Štědrý den). Přijde mi, že už moc plkám, a tak přidávám několik dalších fotek...
Yangshuo
foto Eliška
okolí Yangshuo
foto Eliška
Eliška pod Stěnou Swiss cheese, vzhůru z bambusu ven!
foto Martin
ementálová struktura hlavní stěny Swiss Cheesu, cesta Intestinal torpedo
foto Eliška
pohled od slaňáku na vesničku, z malé věžičky vlevo pod svahem (Jeremmy's Jiji) další foto
foto Martin
Dole u baráčku parkujem za 1 peníz kola a koukáme na sektor Swiss Cheese
foto Eliška
White Mountain vpravo a dva nejpoužívanější dopravní prostředky, zareznul mi zámek
foto Eliška
výhled ze sektoru Dragon City
foto Eliška
cesta Fashion Dragon 6a (6a+)
- v těch krápníkách se člověk zabydlí, ani neví jak
foto Eliška
Moon Hill od parkáče (to není opar, to je smog)
foto Eliška
pohled skrz Moon Hill
foto Eliška
průvodce - topo Moon Hillu
foto Eliška
cesta Proud Sky 7a+/b
foto Jadon Marianetti
Nor „Jorge“ studuje skálu na zkladě našeho průvodce, vpravo s lahví kvalitního zeleného čaje v kvalitním plastu Američano-Číňan Jadon
foto ?
Zkrátka po šesti dnech jsme oba totálně vylezený a v Čínské dopravě začínáme pociťovat, že jsme si svou cyklistickou dávku štěstí už vybrali. Takže balíme dřív, než nás přejede baba s kaštanama, nebo traktor s cukrovou třtinou.
Celkem je podle průvodce v okolí Yangshua asi 50 sektorů.
My jsme navštívili:
Wine Bottle – orientováno na jih. Je to blízko u cesty, takže je tam asi těžší být sám. Většinou kolmé (mírně převislé) lezení do od 15ti do 30ti metrů. Myslím, že většina cest je pěkných.
Cesty, které se nám líbily: The Miracle of Lankou 5c, Slack 6a (5c+), Tension 6c, The Great Wall 6c+
Swiss Cheese – orientováno na jih a západ. Dá se dojet až k rybníčku (viz foto) na kole. Tam se doporučuje nechat kola za drobák u na dvorku u místních.(viz foto) Pravá stěna nabízí lehčí cesty od 4 do 6b v zajímavé skále připomínající děravý sýr :-) Vlevo je několik cest do 7a-c.
Cesty, které se nám líbily: Captain Kirk Eats Brutcheta 6a, Intestinal Torpedo 6b+ (6a+) (viz foto), Mei Wen Ti (No problem) 6a (5c), French Conection 7a+, Peoples Commune 7b+.
Jeremy's Jiji (v překladu: Jeremyho péro) – věž, kterou nepřehlédnete při příjezdu na Swiss Cheese. Jsou na ní tři cesty v 30m údolce. Jinou podobnou věžičku jsme tu neviděli.
Lezli jsme: Raw Donkey 6a+, která vede až na vrchol. Z věže je super výhled.
Dragon City – orientováno na Jih. Hledá se trochu hůř. Je potřeba odbočit z hlavní doleva mezi jahodová políčka a objet tak zprava první masiv za řekou po polňačce, která se ztenčuje. Ale našli jsme to.
Cesty, které se nám líbily: Alors on danse 1st pich 5c+, Fashion dragon 6a (6a+), Angry Bird 7b
Moon Hill – většina cest je v severní stěně a v oblouku. Sem jsme jeli na Štědrej den s celou partičkou minibusíkem na kterého jsme se složili (takže to vyšlo levnějc než si půjčit kola). Je to trochu dál.
Cesty, které se nám líbily: Luna Nascente 1st pitch 6a (6a+), Proud Sky 7a+/b, Red Dragon 7b+ (prodloužení 8b), Moon Walker 7a/+ (prodloužení 7c)
White Mountain - orientováno na jih. Obří mírně převislý masiv (viz foto). Pokud si tu chcete zalézt, je dobré lézt alespoň 7a.
Pěkná cesta s bouldrem uprostřed: Lucky Zone 7b+. Jinak spousta krásných vytrvalostních 7c a těžších. Na to, jak je to tu nové, tak i ty 7c jsou dost ojetý, ale pořád v pohodě, leze se za chyty.
Určitě má cenu s sebou vzít minimálně 60m lano. Většina cest má ke 30 metrům a jsou sportovně zajištěny. Někdy i víc. Taky se hodí nějaká ta náhradní maillona. Místní je dost kradou ze slaňáků (které tvoří nýty).
Vynechali jsme vícedélky, kterých je tu hodně, také jsou v průvodci a jsou pro lezce všech výkonností. (Nejtěžší dokonce od našinců: Czech Line 7c+ v sektoru Bird Man od O. Beneše a T. Sobotky)
A jestli chcete mít možnost dělat prvovýstupy v krásné skále, tak se sem odstěhujte, protože těch stěn, kde ještě není ani skobička je tu téměř nevyčíslitelné množství. V průvodci dokonce doporučují těm, kdo chtějí vrtat, ať nedělají rozhodně varianty a nejlépe založí úplně nový sektor.
No a my balíme a vyrážíme busem do 20milionového Kantonu, kde strávíme den a večer frčíme zpět vlakem do Hongkongu. Je před námi víkend, tak chceme využít jedinečné možnosti lezení na ostrově Tung Lung Chau. Jedem tam, jak jinak, než místní super rychlou MHD. Přívoz sem jezdí jen o víkendu, takže tím vznikají jistá specifika. Představte si Rovišťský sektor Hafty na břehu oceánu. Tak přesně takové to tu je. Akorát lezců je tu snad ještě trochu víc, než na těch Haftech o víkendu. Parádní žula, a skvěle odjištěné sportovky. Většinou se dá s každým dohodnout a dostat se do všech cest. Eliška tu doráží pytel z minula a já vytvářím ten největší pytel, který jsem dosud vytvořil a to nádhernou cestu Oriental Pearl 7c, kterou snadno skroknu, ale je na mě dost silově vytrvalostní, tak do večera nedávám. Nakonec zjišťujem, že výjimečně sem pojede trajekt i na Nový rok. Tvrdím, že cestu určitě dám... ale ejhle. To se až do konce dne nestane.. ale chybělo už fakt málo. Je na čase se vrátit do šedivé Prahy nasbírat novou sílu.
Roviště pacifiku – Tung Lung Chau – Technical wall
foto Eliška
Technical wall podruhé
foto Eliška
hranice mezi městem a přírodou je tu tenká
foto Eliška
a rozhodně je tu spousta pěkných míst na procházku - Silvestr pod Sharp Peakem
foto Eliška
PS (by Eliška): A jak jsme v Jang-šuo (tak se česky správně píše Yangshuo) pořád lezli na tufu, vzpoměla jsem si na Tu Fu(a). Zakončeme tedy sinoromanticky:
Stoupal jsem na hory
(Tu Fu, překlad Bohumil Mathesius)
Vysoké nebe. Ostrý vítr skučí.
Opičák vřeští žalostně a sám.
Ostrůvek. Písek. Vlna na břeh tluče.
Létají bystře ptáci tam – sem – tam.
A bez rozdílu všude listí padá,
padá a šustí, krouží, třepetá.
Bez konce řeka klidná hrbí záda,
přitéká, teče, teče, odtéká.
Podzimek kalný rozpřáh náruč svoji.
Já býval všude vždycky jenom host.
Na terasu si vyjdu opuštěnou:
bolestí v žití bylo dost a dost.
Zkrušen jsem proto, ve vlasech že ráno
jsem poprvé nit bílou objevil? –
Dnes poprvé jsem mdlý a roztesknělý
černého vína číšku odstrčil.
Tak ať to leze. A kdybyste někdo před cestou do Jang-šua chtěl zapracovat na svojí čínštině, stále nabírám nové studenty ;-)