Tak dobře, nějaký ten sníh je taky třeba, ale kdyby to trvalo od Štědrého dne do Nového roku, vůbec by to nevadilo. A tak nezbývá než projíždět fotky z proběhlého roku a těšit se na další sezónu. Proto pár řádků o letošním výjezdu do Španělska - centra současného dění sportovního lezení.
foto by © Miro
Hlavní svolávač Předseda byl aktivní už někdy v létě a po všech peripetiích se složení výsledného týmu utřepalo na 6 účastníků, a to: Předsedu, Palouse, Bruna, Zuzku, Pospu a mě. Pro první půlku října se cílovou destinací stává sever Španělska, o čemž se dlouho nemuselo debatovat. Jak už je „zvykem“ letíme z Blavy do Girony a od tamtud ve dvou autech přímo do
Rodellaru. Kdo zná, zná...kdo nezná, popíšu.
foto by © Miro
foto by © Miro
foto by © Miro
Oblast by se dala charakterizovat jako kaňon, na jehož obou stranách se tyčí velké množství stěn a sektorů, s převážně převislými až 50 metrů dlouhými cestami. Žluto-šedé vápno je plné krápníků a snoplů, o stisky a španělské opice tu není nouze. V této krásné oblasti jsme šest dnů. Počáteční nejisté kroky v přírodním převislém profilu, jež ze slovenských oblastí zrovna moc neznáme, se podobají prvnímu rande. Nevíte co máte říkat a jen se debilně usmíváte. Tyto rozpačité začátky, kdy si v duchu promínáte každou sekundu ojebaného tréninku a přemýšlíte o tom, že zbytek výjezdu budete rači sbírat olivy, pomalu střídají první úspěchy. Po restu, věnovaném nákupu jídla a výletu do města duchů Otína, už to ale docela sázíme a tak je nálada opět nahoře. Válčíme hlavně v Caminu a Aquestu dvou velmi oblíbených sektorech. Nevyhýbáme se ale ani sektorům Surgencia, Bikini nebo třeba Prince sans rire. Každý si najde to svoje a bojuje. Samozřejmě nechybí večery strávené v Kalandrace, místním lezeckém refugiu, kde náhodou potkáváme i další dva krajany Myšáka s kolegou, pohodové týpky. Dáváme s nimi pivo a vyprávíme (nebo spíše jen posloucháme) historky.
foto by © Miro
foto by © Miro
Na sedmý den je naplánovaný druhý rest a před náma stojí otázka zda zůstat nebo se přesunout do jiné oblasti, kterých jsou tady na severu Španělska mraky. Všichni kupují nové průvodce jak na běžícím pásu (nevím kde na to berou) a tak je jasné, že změníme. Po večerech v nich nadšeně studujeme nám doposud skryté katalánské možnosti. Prst nakonec padl na
Tartareu, méně známou, ale podle fotek a seznamu cest velmi vděčnou oblast nedaleko městečka Balaguer. Startujem káry, po cestě se ještě stavujem v Huesce, a za šera dorážíme na místo, kde se měly tyčit skály. Nic moc nejde vidět a i GPS ukazuje uprostřed zeleného moře akorát červenou osamělou tečku. Nabízí se otázka, jestli jsme tu vůbec správně? Zatím to totiž vypadá (klasici se snad neurazí) jak někde na Goduli.
1. Nic, ráno moudřejší večera, jdem spát. Probouzíme se do mlhy, takže se výhled moc nezlepšil, ale po snídani už jsou v pásu skalních stěn nahoře na kopci rozpoznatelné jednotlivé sektory. S báglema vyrážíme nahoru na průzkum, pod samotnými cestami už je orientace snadná. S každým nalezeným metrem se zlepšuje nálada. Převážně mírně převislé linie disponují především lištama, dírkama a co víc, vše má krásné tření. Po týdnu ve Španělsku již řádně rozhýbaní, užíváme pěkné lezení a sem tam dokonce i něco přelezem. Večer na parkovišti za syčení vařičů vnímáme klid, ticho, jasně svítící hvězdy a takovou tu hezkou opuštěnost, která je po Rodellaru (pro ty co se nebojí nájezdu divočáků jako Zuzka) vítanou změnou. Jediný problém je voda, která se ale dá koupit v barelech v nejbližším městě. Všem, kdo se na Španělský sever chystají, můžu Tartareu jen doporučit. Poslední den sbíráme rozlezené skalpy a těšíme se na večer, kdy je na programu dojídání jídla, dopíjení pití a společné oslavení vydařené španělácké akce. Došlo dokonce i na noční návštěvu vesnice, šplhání k místní vlajce a noční lov mandlí.
foto by © Miro
foto by © Miro
Škoda, že to vždy tak rychle uteče, chtělo by se ještě zůstat. Datum na zpáteční letence ale nemilosrdně svítí, a tak balíme pět švestek a poroučíme se k letadlu. Člověk se v tamním kraji, kde život plyne opravdu jinak, ještě ani nestačí zasnít a už je zpět, v Bratislavě, konfrontován s tvrdou realitou. Tak hlavně že je zážitek v srdci a fotky v kompu, ať je v zimě z čeho žít.
foto by © Miro
foto by © Miro
Godula je skalní stěna nacházející se v bývalém kamenolomu na jihovýchodě úpatí hory Godula (738 m n. m.) v obci Komorní Lhotka v Moravskoslezských Beskydech. Jedná se snad o nejvýznamnější skalní oblast v ČR (viz foto: Godula)