Masiv Aiguille Verte, Les Courtes, kuloár Nord-est, 1100m, 48°/400m, D
Mám co dělat, abych neusnul ještě na lanovce na Grands Montets, ale při pohledu na okolní kopce to prostě nejde. Po celonoční jízdě a dvou hodinách spánku stanovujeme cíl, kterým bude kuloár Nord-est z hřebene Les Courtes, 1100m převýšení s přibližně 48° sklonem. Nádherná široká záležitost, ke které se dostáváme velmi pohodlně asi hodinu chůze od konečné lanovky po ledovci.
Nástup je celkem pozvolný, dá se jít na pásech, mačky nasazujeme asi po 300 výškových metrech. Pak nastává čtyřhodinový nekonečný výšlap nahoru, kdy chvílemi s Markem počítáme všechny svaté, Robin nás mazácky opticky jistí zezadu. Podmínky jsou ideální. Jde se po firnové slupce, která je mírně odtátá, takže v ní budou dobře držet hrany, pouze místy mačky narážejí do ledu, který jak následně zjišťujeme pokrývá horní, nejexponovanější část žlabu. Na vrcholu kuloáru (3780m) jsme okolo čtvrté hodiny, tj. 22 hodin od výjezdu z Pražských Holešovic! Nutno říct, že se podle toho taky náležitě cítíme.
První oblouky jsou kvůli ledu dost opatrné, pak se oťukáváme a užíváme nádherný a dlouhý sjezd, kdy se dají točit celkem široké oblouky, přerušované pauzami na focení a vydýchání. Libor nás čeká dole na ledovci, odkud dost euforičtí sjíždíme další dva výškové kilometry na parkáč na zaslouženou kávičku a následnou kalbičku u Robinovi kamarádky v Chamonix.
Další den je ve znamení relaxu a zevlování po Mekce horských sportů a plánováním další akce, protože počasí zatím drží.
Ostruha Brenvy, Mont Blanc, V stěna, 40 - 45°/1000m, TD
Kluci odjeli domů kvůli pracovním povinnostem a tak druhý den sami dva s Markem přejíždíme tunelem do Courmayeru, odkud se necháváme vytáhnout lanovkou na Pt. Helbronner. Po mírných orientačních komplikacích se dostáváme k bivaku Fourche (3680m), kde nás vítá osm rozesmátých lokálních Regazziů. Stáváme v půl třetí, taliáni jsou už na nohou a všichni hurá na Brenvu.
Naše nadšení brzdí pád gigantického seraku na ledovec pod námi, který jasně určuje směr trasy. Hřeben obejdeme zleva, abychom eliminovali objektivní a subjektivní nebezpečí, protože fakt máme v kalhotách. Jdeme po stopách, takže orientace je bezproblémová, ale výstup je celkem vzdušný a exponovaný. Stoupáme sólo, každý sám za sebe, cesta je opět nekonečná, ale pro vzdušnost a okolní výhledy do neuvěřitelné jihovýchodní stěny celkem utíká. Úplně vytavení se dostáváme na konec hřebene do výšky 4340m, odkud následuje seraková ledová ukloněná pasáž, která vede do sedla Brenvy k hřebeni na vrchol Blanku. I tady je vršek z větší části pokryt vodním ledem a je nutné se držet přímo na hřebeni. První oblouky jsou impozantní, teprve teď chápu smysl TD klasifikace, vzhledem k tomu, že na jednu stranu hřebene máte kilometr a na druhou taky, můžete si vybrat.
Postupně nabíráme na jistotě, sjezd je nekonečně dlouhý, střídají se všechny možné profily, jaké si jen člověk může představit – hřebeny, prudké svahy, exponované traverzy a konečné 60m slanění závěrečného prahu v kuloáru. Následný sjezd po Brenevském ledovci do Courmayeru je vzhledem k zážitkům z vršku spíš povinností jak se dostat dolů. Je to s podivem, ale největší orientační problém nastal úplně dole, kdy jsme potřebovali dojít na parkoviště k lanovce a bránila nám v tom gigantická stavba obchvatu města, ale to už je jiný příběh. Za podporu děkujeme ČHS.