"Budík se snad zbláznil!!!" Naštvaně rozlepuji oči a zjišťuji, že je právě tolik kolik má být.
V tak nekřesťanskou hodinu mi ještě mozek nefunguje. Trvá to pár sekund, než se vzpamatuji a zjistím, že dnes já a moje drahá polovička, vyrážíme na přechod Nízkých Tater.
Nahazuji batoh na záda a říkám si jestli jsem to tentokrát s tou váhou nepřehnal.
Nedá se nic dělat, čas prchá a vlak nepočká. Na nádraží ve Frýdku-Místku se setkávám se Silvií, zvanou Bobíš a nasedáme na vlak směr Ružomberok. Tady přestupujeme na autobus ze, kterého v Donovalech vysedáme a dáváme se přes cestu k prvnímu rozcestníku. Počasí je zatím všelijaké. Slunce chvílemi prosvítá přes líně se valící mraky, ale teplota je víc než příjemná. Na přechod až do Telgartu jsme si vyhradili 5 dní. Prý se to dá zvládnout. "Nebude to zase až taková hrůza, když to někteří jedinci zvládají uběhnout během jednoho dne" říkám si.
Kozí_Chrbát_v_pozadí
Vyrážíme. Cesta nejprve kopíruje lyžařské sjezdovky a posléze zachází do lesa. Jdeme sami. Nikde ani živáčka a tak si to tichu hezky užíváme. Přecházíme kamenné moře a po odbočce se dostáváme na větší louky. Je to nádhera. Zase na chvíli dýchat čistý vzduch. Za pár minut přicházíme na louky pod vrcholem Kečka... Ha lidi. Jsou tři. Všichni upocení jak vrata od chlíva, válí se po zemi a tlačí řízky! Pěkně pozdravíme, prohodíme pár slov, ale raději jdeme dál. Cesta vrchol Kečka sice traverzuje, ale my jako správní horalové stoupáme na horu na horu. Odtud je hezký výhled do sedla Hadlanka a strmý stoupák na Kozí chrbát. Však za pár minut nám Chrbát prověřuje chrbát a hlavně nohy. Slunko svítí, ptáčci si prozpěvujů a mravenečci jak sa pilně procházajů.....dáváme si oraz. Stejně máme na triku mokré každé vlákno a navíc máme pekelnou žízeň! Během několika sekund v nás mizí tabulka čokolády. No ona je spíše v tekutém stavu. Z Kozího chrbátu cesta klesá do Hiadelského sedla a to jak strmě nahoru tak strměji dolů. Navíc v lese je pěkné bláto, tak si pochvalujeme hůlky. Přicházíme do sedla, kde u ohniště stojí stan. K našemu udivení zjišťujeme, že to jsou oni tři turisté, co jsme je potkali na loukách pod Kečkou. Tak jako tam Kečku, tak Kozí chrbát traverzovali. Když k tomu ještě připočteme náš piknik, tak se není čemu divit, že už se zase válejí.
Na hranici NP
Využijeme provizorní lavičky a na chvíli usedáme. "Musím si sundat boty, takže na chvíli zatajte dech". Naše povídání, ale přerušují podivné zvuky vycházející z blátivého svahu naproti. Všichni ztichneme a čekáme co nakonec z lesa vyleze, ale jsou to jen dva neškodní slováci. Holka a kluk zhruba v našem věku. Tak nás napadá jestli by třeba nešli s námi? Společně tedy vyrážíme do toho nejkrutějšího kopce celé hřebenovky, Prašivá. Po pár minutách stoupání zjišťujeme, že nejdou oni s námi, ale my s nimi. Oba nasazují vražedné tempo a nechávají nás daleko za sebou. "To se jim to jde s takovými batůžky.
Stoupáme stále prudčeji a už pomalu začínáme cítit váhu našich batohů. Bobíš už nemůže a tak jako gentleman pobírám pár zásob z jejího batohu. No to jsem si dal. Teď už nemůžu ani já. Vrchol snad nemá konce! Navrhuji posilnění a tak v nás v mžiku mizí plechovka Semtexu. V tom zahlédneme naše slovenské bratia. „Přece se nenecháme zahambit!“ Balíme piknik a přidáváme do kroku. Hurá jsme nahoře. Kocháme se výhledy na polovinu Nízkých Tater, Velkou i Malou Fatru, Chočské vrchy atd.. V kamenném moři si všichni čtyři dáváme odpočinek. Z Prašivé pokračujeme přes Malou a Velkou Chochulu. Tady se opět rozestupy mezi námi zvětšují. Prostě mají rychlejší tempo. Nebudeme se přece honit. Z Chochule sestupujeme po travnatém hřebeni a zanedlouho traverzujeme vrchol Skalka. Počasí se začíná kazit. Mraky se valí přes hřeben a místy je mlha tak hustá, že jde vidět pouze tři metry před sebe. Kličkujeme kosodřevinou, přecházíme rozlehlé louky a dostáváme se k rozcestníku v Sedle pod Skalkou. Začíná se pomalu stmívat a dochází nám, že to do útulny Ďurková za světla asi nestihneme. Navíc začíná trochu mrholit, což není dobré pro přítelkyni s botami bez membrány. Po pár metrech dělá voda své a boty se mění v akvárium. Jen ty rybičky tady chybí.
Cesta_na_Chopok
V tuhle chvíli už padla naprostá tma a tak vytahuji baterku. Zvedá se vítr a v kombinaci z mlhou, tmou a mrholením to nevěstí nic dobrého. Bobiš už pomalu sahá na dno svých sil, a tak mi nezbývá nic jiného než horentně povzbuzovat. „Vydrž, už je to jen kousek….“ Ale sám už začínám mít dost. Věděl jsem, že lež má krátké nohy, ale v tuhle chvíli mi nic jiného nezbývalo. Plouživým pohybem stylu krok sum krok traverzujeme Vel´kou hol´u, bez povšimnutí přecházíme rozcestník, což se nám stává osudným.
Stojíme na dalším rozcestí dvou pěšin. Bohužel bez rozcestníku. Pokládám si otázku: „jít či nejít“? Jindy můj téměř dokonalý smysl pro orientaci volí samozřejmě cestu špatnou. Nevědomky se pomalu, ale jistě odkláníme od plánované trasy. Prodíráme se vysokou kosodřevinou a při smyslech nás drží pouze myšlenka, že všichni medvědi jsou právě na druhé straně Tater. Po půlhodině už víme, že jdeme špatně a tak rozhodujeme co dále. Je půl desáté. „Tak co kdybychom rozdělali stan tře…………, hele co je to za světlo?“ Kouknu se pořádně a vidím nějaké stavení, a signály baterkou. „My jsme to dokázali!“ Běžíme jako o závod. Únava je ta tam, když pomyslím na teplý čaj, a orientální polívku. Ještě větší překvapení se ale konalo až když jsme zjistili, že na nás mávají naši přátelé. Tomu se říká shledání.
Před salaší
Na “verandě“ už hoří oheň, voní polívka….. V tuhle chvíli je z plechu a dřeva zbitá salaš přímo čtyřhvězdičkovým hotelem. A navíc 20 metrů vedle je pramen vody. Co víc si přát? Dáváme si boty k ohni a vaříme. „Co je to za smrad? Jako by se pálila guma“? „Do pr…. boty!“ A tak si Bobíš krásně upravila špičku dokulata. Necháváme bordel bordelem, to se uklidí ráno a uleháme na provizorní palandy.
Během okamžiku všichni spí. Jen já, jako vždy, pořád slyším nějaké šramocení, které mi nedává spát. Otáčím se na bok a snažím zabrat. Když v tom začíná venku něco šustit v igelitce. Je to hlasité. „A sakra já tam nechal jídlo“. To bude medvěd!!! Jde po nás! Napadají mě šílené myšlenky, že snad první sežere slováky, protože jsou hned na ráně a my stačíme uniknout. Šramocení je ale tak hlasité, že probudí všechny. „Čo je to? Idem se podívat?“ povídá Jano. Beru trekingovou hůl, baterku, hodně odvahy a šourám se spolu s Janem ke dveřím. Šramocení ustává. Bojíme se otevřít dveře, ale nakonec na raz, dva, tri vtrhneme na verandu a tam…………nic! Pro jistotu věšíme veškeré jídlo do stropu a zalézáme zpět. Opět všichni spí jen já ne! Zase to šramocení. Už to ho mám dost! Vyletím ven, a vidím malou myšku jak s chutí ukusuje z krevetí polévky. „Ty potvoro jedna! To se z tebe vyklubal pěkný méďa.“ Myš nás ještě otravovala celou noc. V pohodě se nám procházela po spacácích, hrabala se v batozích a vylizovala ešusy.
Probouzíme se do krásného rána. Znovu rozděláváme oheň abychom dosušili boty. Po jídle se se salaší loučíme a stoupáme zpět na hřeben. Ale ejhle, hlídka. Dostáváme pokutu za to, že jsme tady přespali. Snažíme se vysvětlit, že to byl bivak v nouzi, ale jsou neúprosní. Nakonec ale pokutu ukecáváme z 500,-- na 100,-- za osobu a spokojeně pokračujeme v chůzi. Po půl hodině stojíme na vrcholu Ďurkové odkud je opravdu krásný výhled na včerejší ušlou trasu. Nevěříme svým očím. Je to pěkná dálka.
Klesáme a míjíme útulnu Ďurková, kde jsme měli včera dorazit. No myslím, že by jsme sem v takovém stavu asi nedošli a pošli někde na půli cesty. Pokračujeme po červené směrem na Chabanec táhlým stoupáním po travnatém hřebeni. Na vrcholu je opět nádherný rozhled. Počasí je jako ze škatulky. Po pravé straně se díváme na žleby Lomnisté doliny, kde se v zimě směle prohánějí laviny. Dnes by jsme měli dorazit na chatu pod Chopokem. Snad budeme mít štěstí a zbude tam pro nás nějaké místo pro nocleh. Sestupujeme do sedla Pol´any a po chvíli si to už kráčíme po dlážděném chodníku přes vrchol Dereše až na rozcestí pod Chopok. Je tady kovová tabule s panoramatem Slovenského rudohoří.
Konečně dorážíme na chatu, kde už na nás čekají Jano a Jana. Jako včerejší den i dnes byli rychlejší a ještě stihli vyběhnout nahoru. Tady se ale naše cesty rozcházejí. Ač neradi, loučíme se. Na chatě zjišťujeme, že už není místo na palandách a tak budeme dneska spát v hospodě na zemi za 150,-- na osobu. Venku se začíná kazit počasí a v dálce jde zřetelně vidět jak přichází bouřkový mrak. Déšť, který z něj padá, vytváří spolu se slunkem krásnou scenérii, kterou si nemůžu dovolit nevyfotit. V hospodě panuje super nálada a my hrajeme člověče nezlob se s místními horaly.
Následující ráno je opět krásné počasí. Jen tak nalehko vybíháme nad chatu na vrchol. Jsou odsud krásně vidět Vysoké Tatry. Hlavně zde vévodí majestátný Kriváň, jehož zdolávání v dešti jsme si užívali minulý rok. U chaty nahazujeme batohy na hrby a jdeme směr Ďumbier. Sestupujeme do Ďemänovské sedla a po chvíli stoupání stojíme v Krúpově sedle. Tady necháváme batohy a vycházkovým tempem stoupáme na nejvyšší vrchol Nízkých Tater.
Ďumbier
Vrcholové foto, pár pohledů do údolí a zpět k batohům. Ze sedla pak už jen klesáme, až do sedla Čertovica. U pramenu kousek před chatou M.R.Štefánika doplňujeme zásoby vody a u chaty si dáváme dvacet. V další části hřebenovky už se mění vzhled krajiny. Skály střídá tráva a kleč. Cesta je hodně příjemná, až na závěrečný sestup do Sedla. Je kolem páté odpoledne a někteří lidé se ještě teď škrábou nahoru. Vůbec jim to nezávidíme. Ještě to mají dost daleko! I když jsme chtěli dojít až do Telgártu, rozhodli jsme se tady naše putování ukončit. Nemělo by cenu se honit, protože se nám ta cesta nějak natáhla. Rozděláváme stan kousek za penzionem na louce a s dalšími zážitky končíme putování po západní části hřebene Nízkých Tater.
V_sedle_Čertovica
Pozn.: Jméno našeho kamaráda jsem již zapoměl, tak jsem si ho vymyslel.
Papouš už leží v agónii a z koutku mu teče slina. Hlavně při představě jak rambo, kterej to psal, kárá myšku: „Ty potvoro jedna! To se z tebe vyklubal pěkný méďa.“ Ten text je asi celej vtípek, ale taky by mu slušel dylýt. A když už teda humor, tak nějakou vyšší voltáž - třeba u popisku pod první fotkou mohlo bejt: "Slepýš. Kozy. Chrbát. Pozadí."
...co blázníš! To se Papouš naštval, a jako odpověď sesmolil tento pseudodokument o fiktivním přechodu!:-) Zkrátka smekám, tleskám, Papoušovi patří špagát!
Doba jest uhranuta časem! "Mé sluneční hodiny odbíjely půlnoc a já přisypal další lopatu písku do žlutozlatě zbarvených hodin přesýpacích a po třicetišesti letech poprvé sundal batoh. To byla úleva!" Tak bude začínat mé vzpomínání na klimakterické stavy.
"Šmejd! Prodali mi šmejd! Prý že ukazují přesný čas a přitom ukazujou každou chvíli něco jinýho! Ještě že sebou na přechody nosím vždycky to kovářský kladivo. Namířil jsem na hodinky a udeřil. Jau!!! Asi jsem si je měl nejdřív sundat z ruky. Ale co, ruku na přechod nepotřebuji a přeci si nebudu kazit pěkný den..."
pozn. Dávám to théma jako Freeweare, můžete ho použít.
Mám obavy, že s genialitou to má společné jenom to, že mne čeká osud génia. Tedy opovržení, chudoba a masový hrob zasypaný vápnem.:o)))
Ale nemohu si pomoci, ještě ukázku z případného eposu: " ...Hle lidé! Skupinka turistů vesele švitoříce a hamburgry pojídajíce je tu u pramene. Krásné jsou hory! Kdo by se nechtěl jimi nechat okouzlit. Pomyslel jsem si a vyňal svoji M35 se sklopnou ramenní opěrkou a vyslal k nim několik dávek. Mířil jsem přesně a tak velebné ticho hor, po kterém má něžná duše tolik prahla se opět rozprostřelo vůkol..." pozn. také volná distribuce.
Nepose*te se... Čtení je to osvěžující. Osobně mi nevadí, že článek postrádá číslovky a písmena typu 8b OS, atd. A napíši i proč.
Tento typ článků přidává Lezci.cz na informační pestrosti a patří sem. Druhý čtvereček zprava na horní liště Lezce symbolizuje "hory". Dobrá, v článku se jedná jen o "pouhou VHT u sousedů", ale i ta k horám a lezení patří, včetně průserů, které se stát na hřebenech mohou.
Nevím, jak strážci čistoty Lezce tráví volný čas, zda jen na nějakém konci špagátu nebo i jinak. Já, kromě občasného mrcasení na písku do obtížnosti okolo VII (na deníček peču, moc by tam toho stejně nebylo), vezmu i batoh a vyšlápnu do kopců a hor. Dělám to už 20 let. A zrovna článek o Fatře nebo NT a pár fotek mě nakopává zase někam vyrazit.
Jsem potěšen, že správci Lezce sem takové články dávají a těším se na další.
Mám-li říct svůj názor, tak téma bylo pěkné a podání mi nepřišlo nijak katastofální... Nic třeskutě vtipného, ale příjemné počtení o krajině ve ktreré jsem taky pobyl pár hezkých dnů svého života.
Mám-li říct svůj názor, tak téma bylo pěkné a podání mi nepřišlo nijak katastofální... Nic třeskutě vtipného, ale příjemné počtení o krajině ve ktreré jsem taky pobyl pár hezkých dnů svého života.
dá se to udělat, za ideálních podmínek. Nejlíp, pokud jde člověk sám, potom se to dá v pohodě stíhat. Jedni kluci mi vyprávěli, že se to dá dělat v létě i za 3 dny. První den na Ďurkovou, druhý den na Ramžu a třetí den do Telgártu. Jinak teď nemá skoro cenu jít část Čertovica-sedlo Priehyba, protože tam je dost polomů. Snad to během roku pročistí.
Já to chodil v klidu za dva dny i s těžkým báglem, ale to bylo v době, kdy jsem chodil stovky, takže jsem byl možná nadupanej (kdeže ty doby jsou). Ale s manželkou jsme to šli za tři a půl dne. A to jsme toho hodně naseděli. První den Andrejska, druhý Ramža i s výletem na jeden boční hřeben (viděli jsme medvěda, hééč!), Další na Chochulu-kochačka západama slunce a tenhle balast. No a ráno tan hnusnej sestup kosovkou dolů. A pak Fatra, druhá Fatra a domů. Tím neříkám, že se to tak má dělat!!! Koneckonců jezdí se tan na "dovolenou na zo(h)tavenou".... :)))
Jo přesně tak. Jeli jsme tam proto, aby jsme zase na chvíli vypadli z města a né závodit. Na příště jsme říkali, že vezmeme jen spacáky, jídlo a od chaty k chatě. Protože moc takových těžkooděnců jako my tam vážne nebylo.
Vzpomínám si ,že tu byl článek, jak to šli dva kluci za 1 den. Hukot- to jo. Ale i tak bych si to radši dal znova za 5 dní a na pohodu. Je to bezva vejlet a odpočinek, tak proč si to kazit běháním?
Souhlas. Já ten svůj neklid, co mi nutil ujít alespoň 50 za den jsem vždycky chápal jako svůj nedostatek. Já těm co si seděli záviděl, ale prostě jsem to nedokázal. :))) Chudinkymé partnerky! Ty se za mnou něco napěhaly...:o))
Přiznám se, že celý jsem to nečet, ale zase tak hrozný mi to nepřišlo. Jsou k tomu slušný fotky...aktéři jsou taktéž pohlední...vyprávění neurazí nenadchne. Není to sice o lezení stylem: Chytil jsem škrabku...udělal dynamický krok....pak druhý dynamický krok...a cvakám kruh...a druhý kruh...a třetí kruh...Je to sice něco jiného než standardní lezco článek, ale podstatné informace o místopise atd. tam jsou. To mě teda hejbou žlučí více články na jeden či dva řádky s odkazem na nějaký pokud možno různojazyčný text. Pokud chce někdo inzerovat své nebo cizí úspěchy či zážitky, měl by si dát alespoň práci s překladem původních textů ze zahraničních webů....Jinak se zde objevůjí články inzertní či prostá sdělení: Franta omáčka přelez cestu Metro v Ucra, bez dalších informací...fotek...jako by každej návštěvník webu věděl o co jde a byla to cesta známá jak tatranská magistrála.....
- články na jeden či dva řádky s odkazem na různojazyčný text - a proč ne? Kdo vládne jazykem, přečte si hned, kdo nevládne, použije slovnik a aspoň se procvičí.
- ...inzerovat své nebo cizí úspěchy či zážitky, měl by si dát alespoň práci s překladem původních textů ze zahraničních webů - tady si dokážu představit rychlej konflikt s autorskym zákonem (např. najdu Hůbrův článek v cizáckym tisku, přeložim ho na Lezce, ale někdo z Montany nebo jinýho časáku si domluví exkluzivitu pro Česko - a bude problém)
Psanej autorskej text i když se někomu nemusí líbit obsahem či stylem mi přijde pořád lepší než anonce na cizí weby ať anglicky umím nebo neumím..... a pokud si někdo dá tu práci, že něco nafotí a napíše, tak bych se do něj nenavážel jenom proto, že jsou mé literárání představy jiné. Číst to nemusím a mám možnost blýsknout se a napsat něco uchvatného a dokonalého sám ( jako se to podařilo o článek níž Zobanovi ). Každopádně jak jsem psal - tenhle článek není ani obsahem a ani stylem a kvalitou fotografií rozhodně tím nejhorším co si zasluhuje Delete.
To nespadá do kategorie lepší x horší: to jsou dvě různý a nepostradatelný věci. A o nějaký navážení, i když to mi asi nikdo neuvěří, moc nejde. Je to jen vo tom text doladit, vymazat vatu a tak, ne do bloku a dylýt. Mí Herminátoři mi rozumějí.
www Lezec je populární. Čte ho a píše do něj čím dál víc lidí a tak se začíná rozšiřovat záběr. Ty články nejsou ani tak dobré nebo špatné, jako spíš pro dost odlišné lidi. Jinej článek chce pískař, jinej výkonostňák, jinej horolezec, jinej VHT a dál a dál. Asi by to chtělo rubriky.
Honzo, ono to třídit dle kategorie jde - viz. záložka nahoře. Funguje to vcelku spolehlivě - jen jde o to jaký příznak dají článkům správci webu. Ale buďme tolerantní a nemysleme si, že mi jediní jsme ti, co dokážou něco náramně vtipného a čtivého napsat.....
Ach jo. Petře, je jasné, že fotky nejsou zrovna na výstavu, ale jsou tam HORY. Fotky z článků o bouldrování jsou taky nudné, furt stejné figury a umaštěná překližka. Liší se pouze barvou chytů a oblečení.
Také by se mi líbila fotka pouze hřebene, ale holt autor přiložil pouze tyto.
Vážím si Tě jako vcelku rozumného autora a autora docela hezkých fotek, které vídám u článků od Tebe. Neodrazuj, každej nějak začíná.
Kromě toho jsou fotky v tomto článku podstatně ostřejší než Tvoje v Tvých začátcích na Lezci (viz...22:18 24.08.2002).
Tak zase něco napiš, ať to tu žije :-))) Ahoj.
Neodrazuju, kritizuju aby to příště bylo lepší. Srovnat barevnost mraků je otázka 15 vteřin práce ve Photohopu. Když už jsme u té ostrosti, trocha doostření by taky neškodila. Nicméně máš pravdu, že v tom mém starším článku jsou dva méně ostré obrázky. Jeden je hodně velký výřez s kinofilmu a druhý taky. Kde detaily nejsou ve zdroji, s tím moc neuděláš. S fotkami z tohohle článku by se dalo udělat dost a celkem snadno. Proto o tom píšu.
napsal jsi to pěkně. Mě se to líbí. Už jsem hřeben N.T. šel hodněkrát, většinou v zimě a vím, o čem mluvíš. O rekordy tady nejde, ale každý si může nastavit laťku podle své chuti (no, někdy mu ji nastaví počasí i trochu jinak).
Kája Vicherek
Isli sme NT v auguste opacnym smerom. Prvy den z Telgartu na Priehybu, dalo by sa aj dalej len nas chytil dazd (a prsalo az do rana) tak sme radsej postavili stan. Druhy den na Stefanicku, treti sedlo pod Skalkou a na stvrty Donovaly. Ist to za 3 dni asi tiez nebude extrem, ale optimum je 4-5 dni.
článok je to fakt pekný, aspoň sa mi oživili moje spomienky na prechod Nízkych Tatier. My sme boli partia:9 členov, z toho 4 holky a zvládli sme to za 5 dní. Bolo to v júli. Isli sme to v opačnom smere. Vyrážali sme z Telgartu na obed (cca 13.)a spali sme na Andrejcovej, potom na Ramži, chate M.R.Štefánika, Ďurkovej a posledný deň sme schadzali až do Liptovskej osady. No možno o tom dačo napišem aj ja :-)).