Lezec - Zpravodaj

Pjontek bývá vesměs dobou balení a všeobecného bzukotu, kdy projíždím empiricky nabitý - lety prověřený - dlouhosáhlý seznam věcí, které tentokrát nezapomenu. Je to nějak takhle: čelovka, stan (jedeš stanovat, jedeš stanovat ... a už jedeš chatkovat), karimatky, zichrhajcka, ..., bederák k batohu (bacha: někdy bývá odnímatelný a dá se schovat pod postel), baterky, vak na vodu=kanystr, nabíječka na telefon, olej, prkýnko na krájení zelenin, kari (všemocné to koření), a cca dalších 30 kousků. Aby zmatek byl dokonalý a vše se mohlo vzepřít rutině, tentokrát není pátek, ale čtvrtek...neb v pátek večer se už vyjíždí. Cesta má trvat dle gůglmeps cca 6h. Jedem z Vršovic, což je jakási čtvrť někde v Praze celkem kousek od toho jejich potoka. Dany nastupuje jako správně vychovaný jedinec přímo u našeho vchodu. Petra nastupuje jako správně vychovaná jedinec přímo v našem bytě, a Petr hned za zatáčkou v Havlíčkově Brodě. A konečně závěrem nazítří náš slovinský kámoš Luka, který se měl na čas stát naším průvodcem i ubytovací kapacitou. Vzhledem k objížďkám, které momentálně panují na naší oblíbené komunikaci D1 (dnnn..d..dnnn..d..dnnn) jsme schopni v jeden a ten samý okamžik jet jak ve směru na Brno, tak ve směru na Prahu. Cajkycajk...nevadí, my i vše se v dobré obrátí.

Destinace, které jsme si tentokrát a ani nikdy předtím nevybrali jsou Osp, Misja Pec, Crni Kal, a stovky dalších nenavštívených oblastí. Volíme světově {ne}známý Kotečnik kotě!! Ne že by byl horší/lepší než ty dříve jmenované, ale protože souhra okolností, které z důvodu stručnosti vynechám, tomu silně nahrávaly. Kotečnik je o něco (cca 1h) blíž než svatá trojice Osp, M.P. a C.K. Příjezd byl určen přibližne na půlnoc z pátku na sobotu a ve 3 hodiny ráno vše taky tak dopadlo. Jelikož jsme se rozhodli pro noční příjezd do námi neznámého kraje, usoudili jsme, že kempování ve stylu divokého západu tentokrát nahradíme kempováním ve stylu západu komerčního. Adresu kempu+farmy jsme znali přesnou ... naše navigace už méně ... jen „malá“ náhoda tomu chtěla, že paní domácí na farmě, kde jsme měli být ubytováni, cca ve 3h ráno peče chléb a tak vystoupila na dvůr, pokynula chléb, vykynula nám, a my mohli ulehnout spánkem spravedlivým/spravedlivých. Jo a jinak od Grazu chčije a chčije.

Noticka: Pes, kterého mají na farmě je moc pěkný a v noci pěkně řve. Dan, kterého jsme si přivezli je taky moc pěkný a v noci taky pěkně řve. Tím se hned vyjasnily značky, na kterých jsme každý večer rozhazovali své spacáky. U některých zvířat to pomohlo.

Noční křiklouni spí v dáli
foto by ©

Ráno po kávě a jiných proteinech přijíždí Luka. Mocné stisky rukou střídají mocné nefrancouzské polibky úst a přes deštivé počasí se v nás začíná usazovat pozitivní, snad až optimistická nálada = Luka říká, že se dneska poleze. Že i přes celoletní chcanec, který ve Slovinsku letos zažili budou některé cesty suché. „Ach néé, to je ďáběl. Prý se dneska poleze. Prý bude něco suché“: špitá se kolem vařiče poštou tichou. A já teď již mohu říci, že Luka nelhal. V sektoru Nos byly skutečně jedna a půl cesty suché. Famóznost. Konkrétně cesty Džihád a ta spára vlevo od hlavního převisu. Dále se přesouváme do monstrózního sektoru Oboki (česky něco jako „Oblouky“). Do této jeskyňky se vejde určitě více než jenom dva prstíčky a Smolíček. Dá se říci, že je to výstavní kotečnikovský sektor s těžkými cestami. I něco lehčího se však najde. Luka povídal, že Adam O. tady kdysi onsightoval nějaké 8c a já mu to věřím a Adamovi jakbysmet (cesta Iluzija, 2012). Přestože vše je převislé více než hodně převislé, tak voda se dostává do skulin i skulinek a my nenacházíme suchého zhola nic. Čvachtáme se tedy v cestách, kde jsou chyty, které i vlhké se dají udržet, prsty okoupat, oláznit, náladu nahoře podržet. Vše se daří. A pak večer se přiblížil a my farmě.

„Ta skála je suchá...ona je suchá...“ ... všeobecné veselí nás opanovává
foto by ©

Jeskyňka v jeskyni Oboki
foto by ©

Den po dni předchozím vyrážíme do lichoběžníkovitého sektoru Trapez. A skutečně, krky tady dostanou zabrat, protože výše cest je kolem 30m a záklon je jednou z hlavních radostí jističů. Sektor je navíc jako jeden z mála nechráněn stromy a v případě svitu slunce sem svítí slunce. Cesty vysychají jedna přes druhou. Nejsme sami, kdo o tomto jevu ví a podskalí se v průběhu neděle plní svátečními lidmi. Tento sektor má dvě těžiště...jedno leží na úrovni stupně 6a a to druhé na úrovni 7a. Existují samozřejmě výjimky z pravidel, z těžišť. Vše je kolmé, vše je dlouhé, vše je technické. Večer Luka odjíždí, protože musí. Hrachových slz však netřeba, ještě se potkáme.

Lukovým koníčkem je tabák
foto by ©

Danny balancuje na hranici těžiště v jednom z místních 7a (sektor Trapez, Kotečnik)
foto by ©

Petr a jeho snídaňový protein.
foto by ©

Den po dni předchozím se ráno již stává tradičním, protože už tu včera jednou bylo. Cukrkávalimonádačajrumbum a už jsme zase pod skalama. Doporučenku dostal tentokrát sektor Kača, neb svítí slunko a v Trapezu by to bylo psycho (vedro, chápeš). „Kača“ zde znamená „had“. Několik se jich plazí přímo po skále. Mají vápencovou kůži a nehnutě vyčkávají přílezivších. Bohužel jsou však tak slizcí z minulého deště, že je nutno uchýlit se jinde. Kača je sektor se zhruba sto cestami. Ne každá však skýtá hada. V dolní části jsou cesty bez hadů, zato však bez slizu. Využíváme toho a užíváme si to. Mokro dominuje lehčím cestám a z toho důvodu se později vypravujeme také do sektoru Pisani Svet ... v překladu něco jako „Malovaný svět“. A taky že ano ... štětec stvořitelův se zde vyřádil dosytosti. Cesty jsou mezi 20 – 35 metry dlouhé. Charakter převážně pokloněný, případně kolmý. „Břečťan“ se líně povaluje mezi linkami. Dbá však na to, co se sluší a patří a nesere se tam, kam nemá.

Sir Petr v cestě Super Sir (Kača, Kotečnik)
foto by ©

Spodní součástka sektoru Kača
foto by ©

Biolit, značka vítězů.
foto by ©

Vodní lázeň šikovného pavouka, aneb síť je hustější než voda a fyzika je na krovkách.
foto by ©

Muskulonimbus ... a nezaprší a nezaprší.
foto by ©

Malovaný svět
foto by ©

Země se točí stále dokola a den po dni, po dni, následuje den další. Kolem sektoru Luska jsme zatím více méně pouze procházeli, protože byl tak mokrý, až to bylo moc. Tento den již však část cest vyschla, že už to bylo dost. Vrhli jsme se na ně až hrůza. Byly tu rozlezy, ale byly zde i cesty určené pro střední část dne, ideální na dopoodpolední dobu mezi 11-14h. Sklonek dne jsme zakončili opět v sektoru Nos, kam jsme se podívali onehdá hned první den. Tentokrát však již bylo suchých cest nepoměrně více. Radost až na kost.

Pata ruku mine pochodem v chod. (Zlata strecha, Nos, Kotečnik)
foto by ©

A je konec ... je konec první části výletu. Ruce padají až na zem. Prsty se rozmnožily na kousky. Je třeba se zacelit a využít takto k tomuto účelu plánovaný restday. Večer dáme poslední sprchu v kempu (v životě snad ne) a navonění až do dálky razíme za Lukou do městečka Kamnik. Stíháme to s prvními paprsky deště, které začínají probodávat vzduch. U Luky je báječně. Rodinná atmosféra, večerní pifko v místních malých Rígráčích (venkovní zahrádka) a vydařený spánek přelévající den do dne dalšího. Restday se nese v duchu klidů, mírů a plánování. Žene se nebeská průtrž a je nutno tomu ujet. Slovinsko bude pod vodou a přestože oblasti Misja Pec a Osp by asi byly jistým východiskem, z důvodů výkonnostních míříme tak trochu jinam. Tak trochu do Rakouska. Tak trochu k Vídni. Tak trochu do Adlitzgräbenu. Někteří jsme tam poprvé a někteří jsme tam potřetí. Nikdo tam není podruhé a to je s podivem. Norové sice hlásí, že spadne za den padesátimilimetrová deska bazénové vody, ale Danny zase hlásí, že cesty „budou a pudou“. A kdo je víc, nějací Skandinávci, nebo krajan největší? Pouze řečnická. Dannyho převisy skýtají dost suchého vzduchu a obecně suchého prostoru a cesty rostou jako houby po dešti ... suchohřiby zejména. Lehčí i těžší klouzci se najdou a tím pádem každý houbař se baví a raduje z na/vylezených úlovků. Večerní smaženice nemá chybu. Život je krásný...och, ach.

Čekání na autobus. (sektor Strassenwand, Adlitzgräben)
foto by ©

Vada na kráse se objevuje až v den předposlední, kdy si Petra zdánlivě nezávadným pohybem přivodí nezdánlivě závadnou bolest v zádech. My jinoši ohleduplní, kteří vůbec nemyslíme na to, že bychom další den už stejně houno vylezli, tak navrhujeme odjet už samotný tento den a nečekat dne dalšího. Cesta zpět probíhá standardně v opačném směru než cesta tam, nicméně řeč a čas se valí stále kupředu. Paradoxy nezastavíš. Je o čem se bavit a je taky čím se bavit ... zas na nějakou dobu.

Závěrem, a to především:

... keep smiling ...

Přínos pro lidstvo:
Bydlo + parkoviště:
Souřadnicový systém -> 46.197794, 15.170668

Název: Tratnik (kemp + farma v jedné osobě)
Možnosti: dá se spát ve stanu a nebo v „lagerraumu“ nedostavěné budovy (neber si jen alumatku, je to na betonu)
Přístup: 15-40 minut v závislosti na vzdálenosti sektoru, únavě, náladě a odporu vzduchu.
Lezení za deště: Je to možné? Ano, je to možné!!! ... ale spíš paběrky (sektory Nos, Oboki, eventuelně sektor Hospoda)
Rychleschnoucí růty: sektor Trapez.
Nákupy a jiná zvěrstva: Celje.
Průvodce: Slovenia – Športnoplezalni vodnik (Vodniki-Sidarta), 2012.

...šutru zdar...

Kotečnik, aneb Slovinsko není jen Černý Zákal,Míša v pi*i a Vosp

...obyčejný kyd

Závěrem, a to především:

Komentáře