V nedávné záplavě článků o Patrikovi E. jsem narazil na jeden zajímavý mně neznámý dokument.

Překlad z francouzské wikipedie:
Manifest devatenácti je text odmítající lezecké závody, který by napsán v roce 1985. Podepsáni jsou Patrick Berhault, Patrick Bestagno, Eddy Boucher, Jean-Pierre Bouvier, David Chambre, Catherine Destivelle, Jean-Claude Droyer, Christine Gambert, Denis Garnier, Alain Ghersen, Fabrice Guillot, Christian Guyomar, Laurent Jacob, Antoine Le Menestrel, Marc Le Menestrel, Dominique Marchal, Jo Montchaussé, Françoise Quintin a Jean-Baptiste Tribout. Patrick Edlinger je jeden z mála známých lezců z té doby, jehož podpis chybí. Patrick Berhault se jako jediný ze signatářů v budoucnosti nezúčastnil závodů v lezení.

Překlad dokumentu:

"Manifest devatenácti"

1985. Už deset let se ve Francii rozvíjí volné lezení. Ze začátku cíl posměšků, dnes udává pravidla hry pro většinu lezců.

1985. Ve Francii se chystají různé závody, některé organizované kluby, jiné firmami, ale všechny sponzorizované. Někomu se takový vývoj líbí, někomu ne. My patříme do druhé kategorie. My, tedy lezci, kteří přečetli, odsouhlasili a podepsali tento dokument. My, kteří jsme mnoho let věnovali čas, energii a peníze tréninku a lezení. Cílem tohoto textu není analýza příčin, které vedly k vzniku závodů (to by nebylo příliš demokratické), ani očerňování zodpovědných, ale zamyšlení nad možnými a pravděpodobnými důsledky budoucího vývoje.

Věříme, že většina lezců, považovaných za elitu, je nakloněna účasti v budoucích lezeckých závodech. Tento manifest ukazuje opačný pohled. Některé sporty jako fotbal nebo tenis existují jen díky soutěži, je to jediný důvod jejich existence. Ale podstata lezení je jiná. Jeho účelem je a musí zůstat hledání technické obtížnosti a stále ambicióznějších cílů. To je v příkrém rozporu se závody. Buďme realističtí. Lze si představit závody založené na čisté obtížnosti, ale překážky jsou příliš složité. Lezecké závody musí mít kvůli divákům snadno pochopitelný systém hodnocení. Na druhou stranu, problém mnoha sportů, jako je šerm nebo judo, je jejich vizuální složitost. Jediné jednoduché kritérium je rychlost a verdikt stopek. Lezení se tak mění na něco podobného sjezdovému lyžování: profesionální série, které znepokojivě okupuje místa na lyžování v přírodě.

Pokud jde o čisté závody, co nám přinášejí? Ukazují, kdo je lepší lezec? Nikoliv, protože moderní lezení je příliš pestré (volné lezení, OS, flash, solo) na to, aby bylo možno dát definitivní závěr.

Ve skutečnosti již existuje v lezení implicitní soutěž (hlavní argument zastánců závodů) a také touha po uznání od specializovaných časopisů. A? Díky tomu došlo v poslední době k fantastickému pokroku. Bylo by lepší mluvit o soutěživosti. Je zřejmé, že mezi lezci může existovat napětí. To je nevyhnutelné, ovšem tento manifest, podepsaný lezci ze Severu i Jihu, ukazuje, že se lze shodnout na základních argumentech. Možná je tato vize poněkud individualistická. Ale je to vize lezení, která odmítá určité jevy v naší společnosti a která je proti sportu měřenému, rozhodcovanému, oficielnímu a příliš institucionalizovanému.

Lezení na plný úvazek znamená jisté oběti a život tak trochu na okraji společnosti. Ale znamená také dobrodružství, objevování, hru, kde si každý tvoří svá vlastní pravidla.

Nechceme trenéry a výběry, protože lezení je především osobní hledání. Pokud nikdo nezareaguje, mohou se závody, myšlené a organizované pro menšinu, stát rychle a snadno absolutním měřítkem. Zítra budou možná závody se závodníky s čísly na zádech, přenášené televizí. Ale budou i tací, co se budou dál věnovat opravdovému lezení: strážci určité podstaty a určité etiky lezení.

Podepsaní:
Patrick Berhault, Patrick Bestagno, Eddy Boucher, Jean-Pierre Bouvier, David Chambre, Catherine Destivelle, Jean-Claude Droyer, Christine Gambert, Denis Garnier, Alain Ghersen, Fabrice Guillot, Christian Guyomar, Laurent Jacob, Antoine a Marc Le Menestrel, Dominique Marchal, Jo Montchaussé, Françoise Quintin, Jean-Baptiste Tribout