"Proč nevylezeš všechny vrcholy v Sasku? Slyšel jsem, že Pavouk je má už všechny . Vždyť ti jich už moc nemůže chybět " ptá se mě jednou při úspěšném návratu ze Schrammsteinu přítel Pájka.Nasadil mi brouka do hlavy . Do Saska jezdím již přes 30 let a kdysi jsem měl ambici zdolat všechny tamní vrcholy, ostatně pro Sasíky je to jakýsi národní sport - údajně je jich už přes 80, kteří to absolvovali. Elán mě však brzy opustil . Kromě kopců , na které vedou lezecky pěkné cesty, existuje řada ba
Počasí versus lezecký výlet je věčná alchymie.
V rozhodovacím procesu, zda jet na skály (hory) stále více dominují internetové portály zabývající se počasím.
"Proč nevylezeš všechny vrcholy v Sasku? Slyšel jsem, že Pavouk je má už všechny . Vždyť ti jich už moc nemůže chybět " ptá se mě jednou při úspěšném návratu ze Schrammsteinu přítel Pájka.Nasadil mi brouka do hlavy . Do Saska jezdím již přes 30 let a kdysi jsem měl ambici zdolat všechny tamní vrcholy, ostatně pro Sasíky je to jakýsi národní sport - údajně je jich už přes 80, kteří to absolvovali. Elán mě však brzy opustil . Kromě kopců , na které vedou lezecky pěkné cesty, existuje řada bazmeků , které skutečně nestojí za lezení. Protože mě zdolávání vrcholů časově odvádělo od normálního rozumného lezení, brzy jsem toho nechal. Teď jsem si doma vzal do ruky průvodce a začal jsem počítat. V Saském Švýcarsku je podle poslední evidence oficiálně 1.105 věží. Zjistil jsem, že jich mám na svém kontě kolem 900 , takže skutečně zbývalo "jen" 200 vrcholů. Umínil jsem si tedy, že je "dorazím". Výhodou bylo, že ty největší špeky , na které vedou nejlehčí cesty v obtížnosti 8, jsem měl již vylezené. Nešlo tedy o obtíže , ale spíše o to, že řada vrcholů je odlehlých a některé jdou vylézt jen v období mimořádného sucha. Napsal jsem si tedy seznam podle oblastí a začal plnit plán. Věže jsem rozdělil do dvou skupin - na ty, které jde vylézt sólo a na ty ostatní. Nechtěl jsem totiž zatěžovat své spolulezce oblézáním dvojkových komínů a jejich síly jsem tedy šetřil jen na věci, kde jsem potřeboval jističe. Štěstí mi přálo v tom, že letošní zima byla pro pískaře mimořádně příznivá. Řada zelenáčů byla v zimě tak suchá, jak v jiných letech nebývá ani v létě. Týden co týden jsem tedy celou letošní zimu plýtval benzín na cesty do Německa, většinou sám . Někdy věže odsýpaly v pohodě. Vzpomínám, že za pomoci horského kola se mně v Bielatallu podařilo za jeden den urazit 22 vrcholů . Jindy to bývaly 3 až 4 vrcholky. Často jsem měl pocit ,že nejde o lezení , ale o orientační závody. V takovém Velkém Zschandu najezdíte na kole značné vzdálenosti a zejména naběháte po stráních stovky výškových metrů. Najít některé věže stojí opravdu nadlidské úsilí. Stejně tak zdolávat je o samotě uprostřed opuštěných lesů je zvláštní existenciální zážitek. Jednu z věží v Thorwalderech jsem vždy podle knížky zahlédl z vrcholu hřebene , a když jsem nějakou roklí slezl dolů, nebyla k nalezení. Takto jsem 3x opakoval 150 výškových metrů různými slizkými zelenými roklemi , než jsem cíl identifikoval. Pak následoval další zážitek , když jsem 10 m nad zemí v zeleném mokrém rajbuňku přemýšlel , jestli mě najdou pod skálou až na jaře , nebo jestli nějaký idiot jako já, půjde ten samý kvak lézt v zimě. Někdy jsem se k příslušné věži musel vracet vícekráte , tak například , když jsem se dopotácel k asi nejvýše položené věži v Sasku - Grenzwandu a zkoumal možnosti výstupu , přišel špláchanec, který mě přinutil k ústupu do údolí. O dva měsíce později stojím opět pod věží a zkoumám, kudy nahoru. Nejprve zkouším starou cestu - čtyřková široká zelená spára. Když začínám hned ve vlezu do spáry prosmekávat, a dívám se po sebe , kam dopadnu, raději svůj úmysl vzdávám. Další možností je pětková spára z údolí. Asi 5 metrů nad zemí zjišťuji, že stav zeleniny po obou stěnách je takový, že asi smeknu, proto další ústup. Už mě začíná rozčilovat to, že se k téhle věži budu trmácet někdy v létě potřetí. Potom si všímám , že v průvodci popisují jakousi Tunelvariante. Sakra, jaký tunel , když do té spáry se nedá strčit ani hlava. Po chvíli zkoumání zjišťuji, že v jednou místě by se dalo skutečně proplazit kamsi do vnitřku skály , kde tuším vnitřní komín. Pořád se však dovnitř nemohu srovnat a nakonec, po několika marných pokusech, prolézám bez jakékoliv výzbroje s lanem uvázaným kolem kotníku dovnitř. Fuj ta klaustrofobie! Vnitřními komíny a plazivkou vylézám na vrchol, ale ouha , jsem na předvrcholu a na vlastní vrcholek zbývá ještě zelený vodou nacucaný rajbák. Přece se nezabiju. Jako zkušení kovboj nahazuji lanem vrcholovou knížku , abych se zajistil . Potom již příjemně zajištěn rajbákem přece jenom prosmekám k vrcholu. Podobným způsobem a s podobným úsilím jsem zdolal většinu vrcholů. Pokud Sasko trochu znáte, jsou mezi nimi opravdové perly. Třeba věž s výstižným názvem Seife ( mýdlo) je zřejmě nelezitelná neustále. Celá léta jsem kolem ní chodil směrem k Herinksteinu a vždy z jejího zeleného mechu vykapávala voda. Přitom stará cesta za 5 a nejištěná .
Konečně dne 12.6.2007 stojím vítězně na poslední špici - Starém kozlovi ve Schmilce. Naposledy jsem se o něj pokoušel někdy kolem Vánoc . Rukama jsem v podstatě držel vrchol, ale vrcholový rajbuňk byl tak mokrý, teplota těsně nad nulou a ledový vichr, tak jsem to tehdy raději vzdal a zcouval.
Pokud se chce někdo bavit stejně pošetilým způsobem, tak jej od toho odrazuji. Chcete-li trochu statistiky, pak asi nejtěžím vrcholem je Bärfangkegel - 8a, bez stavění 8c. Subjektivně se mi však zdál těžší Friensteinkegel - 8a , bez stavění 8b. Na oba tyto vrcholy a stejně tak na Teufelspitze - 8a , vedou sice cesty obtížnosti 7c , ale s vydatným stavěním. Shánějte však spolulezce s akrobatickými schopnostmi , kteří jsou schopni stavět pyramidu někde v otevřené stěně , nebo na úzkém hřebínku. Asi nejvzdálenější od civilizace je Gemeinschaftturn v oblasti Hinterhermsdorfu. Největšími "perlami" je zmiňovaná Seife, Grüner Stein a Grüner Wenzel. Pro zdolání nutno dlouhodobě sledovat stav počasí.
Na rozdíl od případných následovníků mám těch vrcholů v Sasku o cca 20 více , než je oficiálně uznáváno. Podařilo se mi totiž vylézt na Barbarinu už v roce 1974, tedy 2 roky předtím, než byla pro lezení uzavřena. Stejně tak jsem ještě před zákazem a vyřazením z lezecké činnosti zdolal X dalších vrcholů, zejména ve Velkém Zschandu . Dnes je zdolávat je docela rébus , protože Germáni při své příslovečné důslednosti ze všech vytloukli kruhy a slaňáky , takže dostávat se dolů je horor. Nehledě na riskování pokuty . Ovšem který hrdinný záchranář přírody by se poflakoval po těch opuštěných roklích v Zschandu. Ti tak dojet autem k hranicím a zase zpět k Zeughausu.
Závěrem patří můj nehynoucí dík Petrovi Polívkovi , který se mnou absolvoval většinou jako jistič nejméně třetinu chybějících věží a nachodil kvůli mně po těch kotárech desítky kilometrů .
Pavka