Začátkem jara jsme vyhlásili další pisatelskou soutěž o lano s uzávěrkou měsíc před prázdninami.
Zpoždění vyhodnocení, za které se zejména přispěvatelům omlouváme, bylo způsobeno, tím, že počátek léta lezce zastihl převážně někde v kopcích nebo na skalách než před klávesnicema počítačů a tudíž nebylo příliš co vyhodnocovat.
Po dlouhém zvažování, který článek vybrat, což se nakonec z řady důvodů protáhlo skoro přes celé léto, jsme se shodli, že články byly pěkné, ale žádný z nich nevybočoval tak, aby to byl zrovna on.
Ano máte pravdu, v padesátém díle autor Jarda Maršík ani nepopisoval novou oblast, ani se jinak nepokoušel o nějaký příběh ze skal či hor, ale bilancoval svou práci. Ale i tak je to text, za který by se nemusel stydět ani renomovaný básník, takové osobní vyznání, vzpomínky a zamyšlení. A tak mezi námi adminy nakonec jednoznačně uzrál názor, že vítězem je a lano si tentokrát odnese Jarda Maršík.
Jardo, ale i všichni další připěvatelé díky a těšíme se na další vaši tvorbu.
Vyherci gratuluji, Jardovy clanky o Sasku moc rad ctu a urcite si za ne lano zaslouzi. Jako uz mnozi bych se primlouval za jejich hromadne vydani treba v jednom pdf a nebo jako knizku.
---------------------
Neodpustim si vsak dve fakticke pripominky. Vyhlasit soutez o lano s vyhodnocenim "zacatkem" cervna" a vyhodnotit ji o 3 mesice pozdeji je z meho pohledu neseriozni. No a vybrat clanek vydany 19. cervna, cili dle meho nazoru davno po planovane uzaverce taky.
Pro uplnost uvadim, ze jsem byl spoluautorem jednoho clanku v "souteznim" obdobi a proto jsem soutez a jeji vyhodnoceni sledoval.
Vyhrál článek, který by se dal pojmenovat "Proč miluji skanzen". Sasko bylo dříve plné Čechů, protože za totáče až na pár výjimek nikam jinam nemohli. Tenkrát jediné dostupné lepší skály s levnými hospodami, nyní relativně neatraktivní, podivně odjištěné lezení svázané prastarými pravidly a drahé hospody. Dnes není totáč, tak nač jezdit do nějakého diktátu. Navíc se tento "poslední pomník čistoty" v poslední době zašpinil pár kostlivci ze skříně a průsaky, že vše nebylo zase tak čisté, jak se traduje. A zde je jádro pudla - napsat čtivý článek o oblasti, které se většina dnešních lezců vyhne, to je opravdové umění. Proto asi Jarda zvítězil. "Sladká 80. léta" se nikdy nevrátí. Jarda je vlastně šťastný člověk, našel si svůj lezecký ráj, do kterého lidi nechtějí jezdit. Krásná příroda, romantika, bivaky, žádné fronty na cesty... Je to nesobecké, chtít se o to podělit, ale co riziko, že se lidi fakt chytí a s davem se vyskytne i pár pitomců, co dělaj bordel. Tak od toho jsou rangers... Je to RAJ!
Při svých občasných návštěvách v Sasku jsem si všiml docela velké lezecké návštěvnosti :-) Myslím, že naprostá většina lezců je spokojena s tamními pravidly a striktně je dodržuje.
Tuhle mi jeden němec tvrdil, že se v Sasku smi lezt s tekutym magneziem, ze ho tam pry normalne pouziva, protoze nezanechava stopy.
No byl dokonce mistni Drazdanskej. Tak bych to striktni, az jakoby dobrovolne, dodrzovani pravidel nevidel jednoznacne.
Mladi nemecti lezci jezdi do sveta a tam se vsude leze z magem, na umelych stenach taky, rekl bych ze je ten zakaz docela toci.
Striktně - skvělé slovo, zařadím si ho do slovníku. Jo, uznávám, že jsem třeba na Teichsteinu viděl dost lezců, starých i docela hodně starých, měli strašně smyček, skoro připománali nějaký westernový mexikány ověšené nábojovými pásy. Stáli fronty na nějaká VIIb a VIIc. O kus vedle byla i na můj vkus pěkná stěna s chlupatými kruhy a spoustou pavučin. V muzeích bývá taky hodně důchodců, i spokojených:-)) Na dalších věžích ani noha.
Zažil jsem situaci na Domwächterovi: přišla partička možná patnácti lidí, Sasíků - v tom bylo i pár mladých maminek a ratolístek. Lezci si rozebrali tamní cesty: během pár hodin odspodu nacvakali minimálně 3 desetbéčka (RP 10c - nevím, jestli to ale dali RP) a podoplňovali to do počtu nějakými devítkami. Žádné zásadní problémy, zcela samozřejmě. Ovšem žádné zapisování do knížek, nadlízt poslední kruh a dolů... Nevím, o koho šlo, ale nepůsobili jako tamní reprezentace, prostě partička. Jsou tam taky a lezou.
Pokud jde o Teichstein, to asi není zrovna optimální místo pro posuzování tradičnosti - na Suškách je taky pár kotlů, ale většinou se tam lezou sedmy, kvůli kterým se tam sjíždějí davy. Teichstein je skála, kam se jezdí právě na ty klasické sedmy. Arnoldovy IXc a X za rohem působí i trochu neodjištěně pod druhými kruhy... Nevím, nelezl jsem, právě z obavy, abych si nenaběhl pod druhým.
Nazdar Bído, mám dojem, že jsi vedle jak ta jedle:-) A nejen ta ze Saska. Náš oddíl, rozuměj HOSOHOPO, tam jezdí několikrát do roka a moooc si ty zájezdy pochvalujeme. A že to nejsou nijak malé zájezdy:-) Nijak nás neprudí dodržovat tamní pravidla, neb bez mága všichni lezeme i v Čechách.
Ostatně pokud si vzpomínám na Jardům "Máj v Sasku", tak účast je rok od roku vyšší a nadšení nezměrné. Tož zkus zajet někdy s námi, třeba změníš názor...
Člověče, Bído, něco bych poopravil.
On to zas takový skanzen klasiky není (tzn. obecně neodjištěnost, silně tradiční přístup - a s tím by někdo mohl spojovat třeba i málo těžkých cest, stagnující rozvoj, jak naznačoval třeba Ríša Litochleb v rozhovoru v CAO-News...)
Spousta lidí tak Sasko vnímá, asi dost proto, že ho zas tak nezná, a taky protože ho tak vnímat chce - je to zkrátka už takové zažité schéma, které leckomu vyhovuje. Taky nám takový pohled možná trochu lichotí - my jsme pak třeba ti "progresivní".
Je tu, pravda, ta maglajzová překážka. Ale vnímat jenom maglajz jako dělítko progresivnosti a tradicionality by bylo zjednodušující. A jinej "diktát", kterej bych nenašel u nás, snad ani nevidím. Pokud jde o nelezení na masivy: možná se to časem změní, ale myslím, že je to oboustranně snesitelná dohoda mezi saskými lezci a tamní ochranou přírody - vzhledem k množství saských vrcholů to tam tak bolavě vnímat nemusejí. (Z Labáku by samozřejmě zbyla desetina.)
V Sasku je už fakt dost těžkých cest a nové pořád vznikají. (Poslední díl průvodce: Wehlen/Rathen/Brand uvádí už řadu dvanáctek; dejme tomu, že ty mohou být ještě diskutabilní, ale potvrzené jedenáctky tam každopádně najdeš a nestačí ti na jejich spočítání prsty; v desítkách jsou tam stovky cest. Umím si představit, že po návštěvách OB a TS by byly možná trochu deklasované, ale pořád by tam sportovně hodnotná čísla zbyla, to bych se nebál.) Troufám si říct, že řada z těch těžkých cest je odjištěná srovnatelně s Labákem (především ty novější; akorát tam nejsou borháky, ale zhruba ve stejné vzdálenosti kruhy - třeba po 4 metrech). Jsou tam kupodivu i nějací lezci, kteří je občas lezou (taky je někdo musel udělat) - i když procentuelně by jich snad nebylo tolik, trošku se v té obrovské "klasické saské lezecké základně" na pohled ztrácejí... Ale jsou tam a nikdo jim tam nebere právo na život. Rozšiřují se tam mezi mladými i takové ryze progresivní manýry jako házet si cesty shora, rybařit, dolézat jen k posledním kruhům... (:-)
Takže skanzen snad na první pohled, a hlavně pro toho, kdo si nemá zájem poopravit názor. Pro někoho jiného je to třeba oblast s obrovským potenciálem. Klasických cest je tam samozřejmě hromada, ale pokud máš zájem o moderní problémy, neboj se, že bys je nenašel. Myslím, že Jarda se snaží ve svých článcích, ale i v tom, jak sám k lezení přistupuje, ustát hranici mezi oběma póly. Možná je to trochu nevděčné: lyrické pasáže jeho článků snad mohou vést některé sportovní lezce k názoru, že lezení v Sasku je spíš tramping, a klasifikace cest, o kterých se ve článcích často píše, zase některé klasiky k tomu, že Sasko není pro lidi. Píše často o desítkách, které už se nějak zapsaly a mají i svůj historický význam, "zklasičtěly". Určitě je i rád leze, ale nevyhýbá se kvůli nim těm úplně moderním a novým. Je to úplně logický výběr tématu - má smysl spíš psát o legendě než o čtrnáct dnů starém problému, který obzvlášť v Čechách ale ještě nikdo moc nezná.
A pokud jde o kostlivce ve skříni - zase mám pocit, že je to spíš problém těch, kteří Sasko vnímali nějak podivně nerealisticky - ať už jako ideální oblast, kde se na písku nemaglajzuje, a tak je to vlastně ráj (protože máčo je přece ve skalách tím absolutním zlem, které může asi i za většino toho ostatního), a nebo z týchž důvodů jako peklo. Kostlivci jsou myslím všude. A historky o tom, co se tam kde ošidilo (stejně jako v Ádru, Labáku...) se trousily odedávna. Určitě na nich bude pořádný kus pravdy. Je to oblast, ve které lezou a cesty dělají taky jenom lidi, asi nebudou o moc jiní než my, když bydlí jen o pár kiláků vedle.
Píšu to celé proto, že mi totiž tvůj komentář zní, jako bys lezení v Sasku považoval za jakýsi únik z (lezecké) reality. Jako by skoro nemělo tamní lezení se skutečným (sportovním) lezením nic moc společného - to je asi to slovo skanzen. Tak to není. Jardův přístup k lezení je sportovní dost. Akorát se na něj neomezuje ve svých článcích.