''Do pěti minut se mi vrací odpověď: ''Neblbni, doženeš to příští týden.'' Když člověk chce, všechno jde. V sobotu ráno už stojím před chatou jihovelšského jeskyňářského klubu a soukám se do kombinézy, gumáků a přilby. Přestože jsme na britských ostrovech, místní jazyk má s angličtinou pramálo společného. Take název dnešní jeskyně zní exoticky: Ogof Fynnon Ddu. Angličané se s tím poperou po svém. Jeskyni nazývají jednoduše OFD a nikoho netrápí ani to, co to ve skutečnosti z namená. Ogof je velšské slovo pro jeskyni a Fynnon Ddu znamená v překladu Černý pramen.
Je poměrně chladno, ale okolní příroda stojí za to. Dělíme se na dva týmy po pěti. Cílem naší skupiny je návštěva jednoho z konců šedesátikilometrové jeskyně: Smith Armoury (Smithova zbrojírna). S sebou si bereme pouze jedno lano, opasky a každý jednu karabinu. Nástup k jeskyni zabere asi jen 20 minut, ale i tak se oko stačí napást krásou místních hor a srdce zaplesá. Zapomenu na ruch velkoměsta, každodenní shon a připomenu si, kam vlastně patřím: Kamkoliv. Kamkoliv, jen ne do města. Do jeskyně vstupuji jako poslední, zavírám za sebou malá dvířka a první, co si uvědomím, je teplo. To snad ani není možné, jaké je tu teplo. Rychle ze sebe sundávám alespoň jednu vrstvu oblečení. Dnešní výprava je poměrně dlouhá, a tak není čas na nějaké klábosení a dlouhé pauzy na focení. Musím uznat, že jeskyně je až překvapivě krásná. Přicházejí místa, kde je potřeba trochu lezení. Zvídavě se ptám, jak se tudy dostaneme bez lana zpět. Odpovědí mi je to, že tudy zpět nepůjdeme. ''Asi.'' Jak se ukáže později…slovo ''asi'' bylo na místě. Trochu si oddychnu, protože tudy bych dolu slézat zrovna dvakrát nechtěl. Asi po hodině přicházíme k místu, kde musíme slanit na opascích. Pod lanem necháváme vybavení, pro které se později máme vrátit. Po několika náročnějších místech (u kterých už s jistotou vím, že se přes ně budu muset vracet, jen stále netuším jak) přichází snad moje nejhorší noční můra. Jeskyně ústí doprostřed vysoké pukliny ve skále, která může mít možná 40 metrů na výšku a asi 100 metrů na délku. Skála je rozestoupená asi metr od sebe, takže je možné roztáhnout nohy a pomalu se posunovat podél trhliny. Nad sebou 20 metrů, pod sebou 20 metrů.
Nic mi nevadí tak moc jako chybějící lano! Jsem rozhodnutý tady skončit a na ostatní několik hodin počkat ve tmě. Tohle je opravdu za hranou jakéhokoliv přijatelného rizika. Asi tomu chtěl osud, ale o pár minut později už stojím s nohama roztaženými od sebe přes díru, které ani nedohlédnu na dno. Posunuji se pomaleji než šnek, třesu se jako osika a po čele mi stékají krůpěje potu. Zezadu mě jistí Keith, ale je mi jasné, že jde spíše o psychickou podporu. Uvědomuji si, že jakákoliv chybička se… raději ani nedomýšlet. Po nekonečných minutách stojím na druhé straně. Obličej mám zabořený v zablácených rukavicích a ptám se sám sebe, co tady zase dělám? Proč? Adrenalin mi téměř teče z uší.
Z mého zpytování mě vytrhne hlas, že musíme pospíchat. Smithova zbrojírna je ještě hodně daleko. V těle mi už nezbyl ani mililitr adrenalinu, a tak mě ani nevzruší další divoký přelez po trubce od lešení nad podzemní řekou. Konec konců k řece se dostáváme asi o 15 minut později. Čeká nás asi hodinové brodění v ledové vodě, jejiž hloubka naštěstí nesahá výše než po pás. Bez famfár a aplausu dorážíme jeden po jednom do Smithovy zbrojírny. Místo nikterak zvláštní, sám se sebe ptám, co tady vlastně připomíná zbrojírnu. Každý sníme čokoladovou tyčinku, kter ou si neseme v náprsní kapse a téměř mlčky se vydáváme zpět. Můj mozek se nemůže vzdát pomyšlení na zpáteční cestu traverzem, a tak kráčím vodou ve velmi zvláštním rozpoložení. Můj tradiční humor mě opustil. Musím uznat, že zpáteční cesta byla opět utrpením, ale snesitelným. Tělo si zvykne. Během jedné pasáže se ozve cinkot a zvuk mizejícího kovu někde dole v hlubinách. Klíče. Ztratili jsme klíče od jeskyně! Beanovi vypadly z náprsní kapsy. Naštěstí za sebou zapomněl zamknout. Ani raději nedomýšlím, co by… Šplháme po laně zpět, v kritických místech si pomáháme a dostáváme se do jednodušších pasáží jeskyně. To se mi už na tváři objeví i záblesky úsměvu. Po sedmi hodinách jsme zase venku. Právě zachází slunce a nad horizontem se objevuje nádherná silueta měsíce. Jsem zase zpět…
Po dlouhé večerní jízdě na jih Anglie a klasické anglické jeskyňářské večeři okořeněné několika pintami místního cheddarového piva, se probouzím do sychravého rána. Věci mám z předešlého dne mokré, venku prší a je zima. Nikam se mi nechce. Šálek anglického čaje a míchaná vajíčka mě však dostanou na jinou notu. Dnes je nás deset a čeká nás výprava do jeskyně Swilsdon hole, místní legendy. Brzy porozumím, proč tomu tak je. Už od vstupu do jeskyně pronásledujeme řeku, a tak nechybí lezení či plazení ve vodě. Asi po dvou hodinách se dostáváme k místu, kde je prostor mezi vodní hladinou a stropem v rozmezí několika centimetrů. Lehám si na záda do vody, která rychle proniká k mému hrudníku a svírá jej víc, než svírací kazajka. Nemůžu dýchat, tohle prostě nepůjde. Nakonec nacházím řešení: Zakřičím na Stuarta, který je na druhé straně zúženiny, ať se natáhne dovnitř a podá mi ruku. Lehám si čelem k vodě, sundávám si přilbu a hluboce se nadechuji. Stuart prudce zatáhne za moji ruku a já se asi za dvě sekundy vynořuji na druhé straně. Ani mi nevadí, že jsem se bouchl do hlavy. Přicházejí tři další zúžení, různé pozice těla a tři různé techniky. V jednom momentě mi z vody vyčnívají jen ústa, kterými téměř olizuju strop jeskyně.
Je mi zima. To, že člověk na sobě nemá moc tuku, má v jeskyních bezesporu výhody, ale občas by se hodil. Zuby mi drtkotají, a tak neprotestuji, když se tempo našeho postupu zvýší. Přece jen je mi po pár minutách tepleji. Nicméně zase začíná pracovat hlava, protože vím, že to nejkritičtější místo má teprve přijít. Tam už nebude prostor mezi hladinou a stropem…musíme se potopit. Z vody vyčnívá jen lano, kterého se člověk má držet, a které jej dovede na druhou stranu. Jeden po druhém se ztrácí ve vodě. Na znamení úspěšného proplutí lano sebou 2x prudce trhne. Zbýváme už jen dva. Dívám se do vody a vím, že cesty zpět už není. Zhluboka se nadechuji, potopím hlavu pod vodu a třemi rychlými záběry projíždím podzemním sifonem. Ozývá se jásot ostatních, jsem na druhé straně! Jsem na kost promočený, ale šťastný. Téměř zapomenu 2x zatáhnout za lano…
Stojíme opět s čajem v ruce kolem stolu a já sám ani nevím, jestli tenhle víkend byl skutečností. Překonal jsem všechny nástrahy přírody, ale hlavně vnímám ty, které si nosím sám v sobě a občas dokážu překonat i je. Ale co mě hřeje v tuto chvíli nejvíc, je pocit našeho kolektivu. Naší spolupráce. Nezáleží, jestli je člověk bílý či černý, milionář či bezdomovec. Tam dole jsme si byli všichni rovni, každý druhému plně nápomocen a teď mám pocit, že nás spojuje jisté pouto. Ani to nedokážu popsat, jen tuším, že ostatní to cítí taky a že si tenhle pocit chceme každý hodně dlouho uchovat.