Největší město je samotná Aosta, která je asi uprostřed celého údolí a dá se zde nakoupit nebo navštívit klasická italská pizzerie. Hned po příjezdu jsme navštívili v malém městečku Pollone Alberta, a to na jeho bouldrovce, která je podle něho menší tréninková stěnka.
Musím jen tak pro zajímavost podotknout, že takovou bouldrovku u nás v Česku nemáme, co se do velikosti i výšky a kvality profilu týče. Zde jsme si domluvili plán, které oblasti a sektory nám Albi ukáže a co stojí za to vidět nebo lézt.
Místní materiál je výhradně žula neboli granit, víceméně jemnější struktury krystalů s hnědo- červeno-zelenou barvou, které se mixují navzájem. Až na jedinou oblast, která je z Albiho dílny, ta poslední a právě tam se vrtají projekty, ta je z vápence té nejvyšší kvality.
První místo návštěvy bylo hned na začátku údolí se jménem Gressoney v nadmořské výšce 1700 metrů. Ve svahu nad vesnicí je nádherná vysoká žulová stěna, z které padá vodopád. Všechny cesty jsou zde naturální a to v obtížnostech od 6b až po 8c+, v délkách okolo 30 ale i 40 metrů.
Opravdu nádherná okolní příroda a zasněžené kopce v okolí dodávají zvláštní atmosféru. Stěna je otočena na severozápad, takže zde svítí až odpoledne. Ideální je návštěva v období červen až září. Opravdu krásné cesty sice s tvrdší klasou, za to, ale struktura granitu ze spoustou lišt a oblin. Další oblastí bylo zvláštní místo z názvem Cubo. Starší klasická oblast, kde jsou rozesety žulové kameny v lese a je zde očištěna a přelezena spousta převislých bouldrů všech klasifikací.
Byly zde nedávno italské závody, něco jako malé Mello blocco. Nad tímto lesíkem se nachází monstrózní obrovský kámen okolo 25 m výšky, z jedné strany docela dost převislý. Ze zadní méně převislý až položený s cestami nejlehčí klasy 4-5a.
Nikdy předtím jsem něco podobného neviděl. Většina cest sice není naturální a nezřídka jsou zde chyty sekané nebo použitá sika. Jenomže sportovní srdce zaplesá nad silově-vytrvalostními cestami po malých lištách, dírkách, v klasifikacích od 6c až po 8c, ty jsou na hlavní převislé straně.
Kámen je natočen hlavním sektorem na severozápad, takže slunce zde svítí až v pozdním odpoledni. Klasifikace je zde opravdu tvrdá, asi nejtvrdší jakou jsem za svůj život potkal. Cestu v klasifikaci 8a bych jinde klidně viděl okolo 8b, a 8b nebo 8b+ bych určitě upgradoval o stupeň výše.
Když se, ale přenesete mimo čísla, tak si ale zalezete na skále s perfektním třením a opravdu jiným charakterem než jak na vápenci.
Dále jsme navštívili dvě oblasti ležící nedaleko od sebe a to Sarre a Villneuve, obě starší oblasti z doby, kdy se moc neřešilo sekat či ne. Ale za to svou převislostí a příjemnější klasifikací, kde 7b je 7b a 8a je srovnatelné s 8a v Ospu nebo Arcu.
Sarre se převislá deska 25 m vysoká, je zde jedno 6c tři 7b a asi deset cest okolo 8a-8b, navíc pro siláky nádherné 8c+ a 9a i projekt 9a+.
Lezení je atletické v převisu po dírkách těžko uchopitelných a klasických lištách. Brzo ráno zde svítí, takže lepší je s lezením začít asi po druhé hodině v letním období, nebo se zde dá lézt skoro celý rok, desky nikdy nezatékají.
Druhá menší oblastička, nebo sektůrek je nedaleko od vesnice Villneau, je starší, ale za to cesty jsou zde zajímavé. Zdejší žula je opravdu jemná a skoro se zdá, že je to pískovec. Nalevo jsou lehčí cesty v klasifikacích 6a-7b a napravo se stěna naklání do břichovitého převisu. Zde jsou krásné cesty 7b+, 7c+ také 8a a jedno vytrvalostní 8b, dohromady asi patnáct těžších cest. Tady slunce svítí až v pozdním odpoledni, dají se tedy oblasti blízko sebe kombinovat.
Na závěr jsme navštívili už zmiňovanou oblast Val Sapain, která je vápenec lehce namixovaný žulou. Je opravdu vysoko položenou oblastí nad italským městem Courmayer.
Ve dvou tisících metrech nad mořem je nádherná stěna, takové malé Ceuse. Okolní nejvyšší vrcholy Alp, krásná příroda a opravdu klid od lidské civilizace a spousty lezců, které obvykle potkáte v Ospu nebo Arcu.
Zde je zatím přelezeno asi třicet cest v obtížnostech od 7a-8c. Albi ale pracuje jako vždy a jsou zde projekty, potenciál je obrovský, čas ukáže, co zde může vzniknout.
Návštěvou v okolí Aosta Valle jsem byl příjemně překvapen a lezení sportovních cest mě opravdu pobavilo.
Navíce podle průvodce, který jsem dostal od Albiho, je v Aosta Valle více jak 120 oblastí většinou s cestami v obtížnostech do 7c a spíše kolmější klasické lezení na žule v obtížnostech 4a - 6c, prostě ráj pro nevýkonnostního lezce.
Více fotek na:
www.tomasmrazek.cz