Nadšení pro trek
Baltoro Glacier
Jinými slovy „hamtat“ nahoru a dolů a tvářit se přitom, jak vás to vše baví. Samozřejmě nezapomenout občas prohodit s procházejícím trekařem z Brazílie, Ameriky, Japonska atd. pár obdivných vět o tom, jaké panorámata se před vašimi zraky nabízí, případně jaké štěstí vás potkalo, že jste právě zde. Na závěr nezapomenout zmáčknout spoušť foťáku pro publikum, které můžete svojí udatností po návratu domů ohromit.
Musím se ale vrátit o několik dní nazpět, kdy jsem psal (článek Poslední pomazání od rodičů), že naše parta já, Honza a Pavel vyrážíme na aklimatizační pochod ze Skardu na baltorský ledovec.
Začalo to tím, že brzo ráno Sirdár Anuah, kterého nám přidělil osud jakožto průvodce po pákistánské plsti, nelítostně vykopává naše zmučený a nevyspalý těla z pelechu. Nasedáme do jeepu spolu s Anuáhem, řidičem, kuchařem, pomocníkem kuchaře a pomocníkem pomocníka. Počet lidí přepravující se do kopců spolu s námi je značně klouzavý, někdo potřebuje jen sem a vyskočí, další dva vyhupnou na korbu, jelikož potřebují o kousek dál.
Místní socka
Po sedmi hodinách jízdy jsme u konce, každý přeživší je naklepaný, jak tatarský biftek. Askole se svým skanzenem středověkého života je ovšem reálný jako i jeho obyvatelé.
Středověk trvá
Ráno samozřejmě brzo vycházíme na první přibližovací úsek k ledovci. Další den pochodu trvá, než spatříme žulový katedrály Great Tranga, Bihaja, Paju a další tři dny, než dosoptíme k úpatí Gasherbrunů, Broad Peaku a K2.
Panoráma katedrál
Nadšení pod K2á
Přechod sedla Gondogoro La, který nás mohl pustit do údolí Hushe, odkud se dá sjet za den do Skardu, je letos neprůchodný. Otočka a vše nazpět. Stávají se z nás otroci vlastního osudu, neboli trekaři.
Kuchař a pomocník
Nosiči
Nikdy mi na mysl nepřišlo v předchozích letech, když jsem těmito místy procházel lézt na kopce, jak ta cesta pomalu ubíhá. Klapky na očích s jediným soustředěním vylézt na vršek a pak hned vypadnout mi stříklo anestetikum nevnímání. Nicméně nabídl se mi zcela neznámý a nový pohled. Na mě s Honzou, kteří jakožto protagonisté horolezecké výpravy tří prvovýstupů v asijských stěnách, jsme pro tuto chvíli degradovali na pochůzkáře. A druhý na našeho kamaráda Pavla (52) pomalu přesluhujícího horolezce, který s námi vyrazil na kukačku do Karakormu tentokrát v roli „šmajdala“. Vzniklo z toho zajímavé poznání, že jakmile jednou člověk ochutná lezení a drží ho to, nedokáže obcházet kopce, aniž by nevnímal, jak na něj pokřikují „pojď to zkusit nitěnko“. Já s Honzou máme jasno, co chceme lézt, a pro spokojenost Pavla se něco v okolí našeho Base Campu s jistotou najde.
Utrpení skončilo a sedíme zas ve Skadu a zítra ráno utíkáme za tím, co je nám blízký. Přirovnal bych to k běžkaři v létě trénujícího na trávě, který se konečně dočkal podzimu a může se sklouznout na prvním napadlém sněhu. Trening či pro nás aklimatizace skončila, jdeme „LÍZT“. Neslezená stěna Kapury na nás volá.......
Držte palec a za pár dní čau Marek Holeček
Dobrovolná masochistická sebe-likvidace fyzické schránky při absolutním vysazení rozumu. Tak by se dala definovat činnost, která nese označení TREKING.