Na více kusů, ale naštěstí bez nutnosti šroubů či operace. Ale i tak to znamenalo sádru a dva měsíce o berlích. První bez došlapu a druhý s lehkým zatěžováním. Takže o nelezeckou zábavu postaráno. Nejdříve jsem si myslel, jak „konečně“ začnu shybovat a natrénuji aspoň vanarmr (kvíz pro fanoušky ÚJČ (zkratka je pak druhý kvíz pro ostatní)). První měsíc ale ani pomyšlení, resp. tělo bylo v módu recovery a navíc pomyšlení vylézt s jednou nohou po žebříku (kombinace gymnastické polovlajky a Meresjeva) na půdu a tam poskakovat na jedné k hrazdě mě moc nemotivovalo. Střih. 1. 7. volám Maťovi Krasňanskému, že bych rád vyrazil lézt. Tedy od úrazu jsem byl jednou vo Višňovom (ne, nemám chybu ani v předložce ani ve skloňování; to je terminus technikus, v tomto případě i silus vyrtvalostus), jelikož je to blízko od auta a tak jsem tam mohl i já dokulhat a taky jsem si myslel, že padat do vzduchu je bezpečné. Předpoklad to byl dobrý, ale problém je v nástupech a dolezech cest. Pata a kotník ale ještě byly dost citlivé a ani dobře odjištěný pád do stěny nepřicházel v úvahu. Takže jsem si vzpomněl na Maťa, který s Jožom nastupoval do Tater e/bikem. A v horách se přece nepadá, takže by to mohl být dobrý nápad na druhé rekonvalescentní skály. Maťo mě jen trochu překvapil, že místo pohodového příjezdu na popradské nebo do bielovodské pojedeme na Brnčálu.
Tatranský Eiger
Je to už dokonce značeno jako cyklotrasa, ale potkali jsme i nějaké „chodecké cyklisty“, kteří si tuto informaci dopředu neověřovali… Pecka. Takže 6. 7. nastupujeme do severní stěny Kežmaráku do cesty Superdiretissima. Lezu s malým batohem na druhém. A jsem rád. Za prvé ty volné šutry, dunivé bloky, rezavé skoby a vlastní jištění v místech, kde stejně nechceš spadnout a za druhé dlouhé lezení v lezečce mému kotníku nedělá dobře. Desátou nejtěžší délku Maťo odjistí a spouštím ho. Prolezu to na druhém. Maťo dává pokus, ale pokus nedává. Já to zkusím na prvním (je to do převisu a délka se mi líbí, což mě přesvědčuje) a vylezu to. Maťo byl předchozí den na výškovkách a už nemá power na další lezení, ale nabízí odjištění zbylých délek. S díky odmítám, jelikož nechci tahat čerta za chvost. Střih. 14. 8. se vracím z rodinné DWS (tam se pro změnu padá „jen“ do vody) dovolené na Mallorce a 15. 8. odjíždím do Tater na THT. 16. 8. se nám podaří s Maťom vylézt Superku v ideálním stylu. V tahání se střídáme a nejtěžší délku vylezeme oba na prvním. Krása. V tomto případě dokonce dvojitá, jelikož Martin se jmenuje Krasňanský...
Nicméně mám už nějakou dobu zaseté semínko, resp. les pomalu vysazuji už delší dobu. Kromě x testovacího lezení v minulosti jsem první vážnější strom zasadil v roce 2021 pod Kostoleckým dómem s názvem Zvon (viz
www.singingrock.cz/ ctyri-prelezy-na-dvou-cestach- aneb-myslet-globalne- lezt-lokalne), druhý Titanic a třetí Katarzia (viz
www.singingrock.cz/solo-trilogie-lumira-fajkose). Vzhledem k horšímu jištění (a nutnosti lézt/tahat sebou i friendy a vklíněnce), dunivé skále (v případě pádu/nehody mi spolulezec nepomůže) a délce celé cesty (13 délek) to není úplně vhodná cesta na jištěné sólo. Tedy ne pro mě. Jak s dlouhodobého pohledu - s lezením jsem začal pozdě, na skalách a jsem stále de facto sportovní lezec (nemám nalezené nejištěné úseky v horách, myšleno morálně navyklou hlavu na toto lezení). Tak z krátkodobého – 4,5 měsíce od zlomeniny paty mi té hlavě taky moc nepřidává. Na druhou stranu je jištěné sólo za/spolu s DWS pro mě jednou z nejzajímavějších lezeckých disciplín. Oproti free solu, se totiž dá v obou pušovat nejen mentální, ale i fyzický výkon dost daleko. Jelikož DWS se nedá (kromě Chrise a pododných) provozovat často, tak jištěné sólo tohle geografické (pár míst na světě)/období v roce/minimální délka výjezdu a jiné omezení nemá. Byť LRS (dnes používaná zkratka pro Lead Rope Solo) se dá uplatnit téměř na jakékoliv cestě, tak samozřejmě (samozřejmě je to subjektivní) dává smysl jen u nějakých.
Střih. 28. 8. ráno nastupuju do Superdiretissimy sám, tedy úplně sám nejsem. Je se mnou svině a pěkně těžká – 4 litry vody, 2 lana (singl a půlka), friendy, vklíněnce, expresky, karabiny, blokanty, teplé oblečení, spacák, karimatka, vaření a jídlo. Cesta je na tatranské poměry dlouhá, má 13 délek plus dolez na vrchol Pavúkove veže. Při jištěném sólu je navíc potřeba každou délku vylézt, zafixovat lano na štandu, při slaňování vybírat některé jištění a některé nechat a refixovat na nich loďákem lano, aby při následném žumarování se neprodřel oplet, resp. refixování je nutné také pro diagonální a traverzové délky. Po slanění na původní štand se zruší a žumaruje s tahačákem zpátky nahoru.
Žumaring se zátěžovou vestou
A pruda je pak u každého refixovaného jištění, kde je potřeba do něj odsednout a uvolnit loďák. Takže každou délku překonám (ať už nahoru nebo dolů) celkem 3x. Ale to vše je za předpokladu, že délku vylezu na první pokus. Pokud ne, tak se počítadlo metrů dost roztáčí… Ostatně to se mi stalo hned v první délce. Podcenil jsem délku lana, se kterou musím lézt. Přilezl jsem ke štandu a na 3 metry se na něj díval. Terén byl lehký, takže za normálních okolností (při krátkém laně) by jistič začal lézt a ty 3 metry bychom odlezli simultánně. Svini dole by se to ale vysvětlovalo dost komplikovaně. Takže mi nezbývalo nic jiného, než zlézt celou délku dolů a vzít si více lana sebou.
Na štandech je 2x tolik místa
Další délky docela šly, resp. lépe, než jsem čekal. Na druhou stranu podmínky byly zase horší, než jsem čekal. Mělo foukat 6-22 m/s, což je samozřejmě dost, ale od JZ. Buzolu jsem neměl, abych ověřil, zda jsem opravdu v severní stěně. No nic. Šel jsem stejně do cesty spíše otestovat, zda by šla sólo volně a zda bivak je v pohodě.
Tříchodový Michelin
Takže pokračuji ve svém větrném tunelu. Pod sedmou délkou, kde je šikmá police, dorazím brzo, takže nechávám svini napást na kousku tatranské trávy a lezu dál. Vylezu a zafixuji si další dvě délky. Pak romantika na nafukovací skluzavce v noci, jelikož police je sice dobrá, ale ubíhá ve dvou směrech. Kromě jištěného spaní v sedáku si proto dělám i smyčku na nohy.
Nejsem náměsíčný, ale nohy si radši přivážu...
Bed and no breakfast
Always coffee
Druhý den opět vítr ve vlasech, ale aspoň se žumarováním dvou délek rozehřeji. Dávám devátou a pak klíčová. Prolezu, založím friendy a počkám na štandu na větrné okno. Podaří se mi prvním ostrým.
Žlutá svině
V luftu
Klíčová délka
Vítězný oblouk
Ok, takže je potřeba zabojovat. Chybí pár délek, ale kumulovaná únava začíná dost působit. A to nemluvím o tom, že už nevydržím, resp. pata/kotník v lezečce. Nůž na nařezání lezčky nebo brufen ale nechávám zatím na horší situaci. Mám totiž ještě sebou nějaký kofein… Vrchol. K tomu není třeba nic psát…
Me, myself and I (Andy Kirkpatrick)
Vrchol
Sestup po Nemeckom rebríku. Super večeře a pivo na Brnčále. Děkuji Tomášovi, Sise a celé partě na Chatě pri Zelenom plese za perfektní servis. A samozřejmě Maťovi za to dobré, kterým mě ne/vědomě inspiroval a odpověděl na úvodní otázku, jestli zlé je k něčemu…
Tatra(nské) brýle
Tímto bych chtěl povzbudit všechny zraněné a nejen ty. Před delší dobou jsem si totiž přidal pod finger board heslo Pavla Pavúka Pochylého: Nemožné je len jedna z možností. A náhodou (?) jsou právě P. Pochylý, J. Unger-Zrust autory prvovýstupu Superdiretissimy z roku 1967.
Pavúk
PS: Klasifikace se diskutovala na webu. V původním topu volného přelezu Coubalovců je 8(-?). Pak se něco ulámalo. Miro Peťo udělal první přelez a „díky“ komentářům na webu navrhnul opatrné 9-/9. První opakování udělal Michał Czech a hodnotil 9. Druhé opakování jsme udělali s Maťom a ten navrhoval taky 9. Nicméně ta cesta není jen o této délce, resp. je velmi komplexní, kdy pouze devítková výkonnost (pro nás sportovní lezce) nestačí…
Topo
Staré topo volného přelezu