Uvědomil jsem si totiž, že i další dominanta Saska byla poněkud opomenuta, ač je lezecky , zvláště pro sedmo-osmíky, velice vděčná. Možná už tušíte, že se přebrodíme od Pfaffu přes Labe a ocitneme se pod další mohutnou stolovou horou –
Liliensteinem.
Lilienstein je jeden z mála masívů na který je za hřenskou hranicí povoleno vzlínat. Zřejmě i jinak velmi důkladným a zásadovým sasíkům bylo líto nevyužít tuto krásnou, více jak šedesát metrů vysokou kolmou jihozápadní stěnu zmíněného masívu k nějakému tomu lezeckému skotačení. A jářku že udělali dobře! Kompaktní stěna nabízí pevné, vzdušné a především dobře odjištěné lezení mezi sedmým a osmým stupněm saské klasifikace. Krásnými logickými cestami je doslova protkána a tak dnešní víkendový výběr bude těžké ukočírovat tak, aby se z něj nestal celotýdenní! Poprvé na masiv Liliensteinu lezecky vystoupali jeho severovýchodní částí Oscar Schuster a Friedrich Meurer v rámci svého silvestrovského skotačení v roce 1894. Ale nás ani tak dnes nezajímá celý masív, jako spíš jeho oficiálně lezecky povolená část, která se nazývá
Westecke
Lilienstein - Westecke
a je celkově velice nesaská. Jak jsem se již zmínil, cesty jsou poměrně hustě osety kruhy a navíc se dá každou chvilku něco tutového založit. Je to tak trochu cvičná stěna pískovcového lezení a tak kdo má rád Sasko právě pro jeho nezajištěné a nezajistitelné cesty, tak ať leze bez expresek a nebo jede raději šedivět na Meurerturm či Sommerwand. Historie jejího horozdolávání je poměrně krátká. Za první výstup na Westecke lze považovat průstup Hanse Heilmaiera strží mezi Liliensteinwächter a Mulatenkopf –
„Südschlucht“ IV (7.8.1943). Druhým výstupem, a prvním skutečně již stěnovým, byl až v roce 1960 prvovýstup cestou
„Westkante“ (viz nížeji). Následovala další pauza a vlastní „otevření“ této megastěny následovalo až v roce 1971, cestami
„Nordwestverschneidung“ a
„Influenzakante“. No a pak už to jelo jako po rajbasu a k dnešnímu dni se můžete dosytosti vyřádit na čtyřiceti cestách a variantách!
Tentokrát se blížeji podíváme do několika lehčích cest kolem sedmého stupně. Nejlehčí z nich vedou v pravé, vertikálně nejvíce rozrušené části stěny.
Na první očichání se se stěnou je jako stvořena
„Südkante“ VI (Alfred Barth s druhy a druhyněmi roku 1987), pohodová procházka podél zářezu v hraně s tunami smyček.
Südkante
Těsně pod vrškem na vás čeká i přidaný kroužek, kolem kterého se elegantně proplazíte vzdušným rajbáskem k zábradlí s čekajícími fotografy a aplaudujícími tůristy. Pokud je vám jeden kruh málo, tak asi v polovině cesty neodbočujte doprava do zářezu, ale mastěte to stále dál přímo hrano-rajbasovou nábližkou za VIIc, a výše se zase napojte na originálku.
Slaňuje se nadvakrát, běhen druhého sjetí můžeme nahlédnout do další cesty, která nás čeká. Jen o pár metrů vlevo od hrany se nastupuje
„Südhangel“ VIIa, RP VIIb z roku 1985.
Südhangel
„Emigrant“ Dietrich Hasse si při jedné ze svých lezeckých návštěv „najal“ domorodce Bernda Arnolda, spolu pak sledovali linii výrazných sokolíků, pod krátkou spárkou zabušili kruh a vznikla tak jedna z nejkrásnějších sedem v oblasti! Dnes je pár metrů nad zemí přidaný další kruh, který příjemně odjišťuje bouldrový nástup do vyhazovací trhliny. Cesta se dá ukončit na prostorné polici se slaňákem, na vršek se posléze dostaneme ještě několikrát, těžšími a hezčími dolezy.
„Südhangel“ – dolezová originální spárka nad 2.kruhem
Po seznámení s materiálem nadchází ta správná chvíle na snad nejdelší cestu v Sasku! Je to jedna z nejstarších cest na Westecke, kterou vytyčili v roce 1960 pánové Dieter Rauchmaul, F. Flötgen a R. Mann. „Kilometrová“
„Westkante“ VIIb nastupuje v místě nástupu obou předcházejících, ale nesměřuje jako ony vzhůru, ale dlouhatánským traversem (dobrých 40 metrů!) celou stěnou (občas smyce, ale lezení zatím tak za III) až na její levý okraj do výklenku ke kruhu. První délka je za námi a teď přijde to, kvůli čemu se sem stahují lezci z široširého okolí! Zhruba dvacetimetrová ustupující rajbasová hrana v absolutní expozici s jedním železem. Není těžká (letos jsem na ní nafotil šedivé kmety a kmetice, kteří si ji „nadělili“ k sedmdesátým!! narozeninám), ale chce to, zvláště pod kruhem, chladnou hlavu. Na velké plošině pod převislou stěnou je další štandovací kroužek, od kterého se dá pokračovat několika směry.
Travers „Westkante“
Exponovaná hrana „Westkante“ leze čerstvý sedmdesátník!
„Westkante“ – všudypřítomná štandovací police. Součet věků třech lezců a dvou stínu je hezkých 274 let!
Klasika vede doleva do podivného nevábného zářezu, často se leze i varianta pravá, kdy se napojíte na dvouhvězdičkový
„Nordwestverschneidung“. Nám se jednou podařilo omylem spojit asi tři cesty, když jsme odlezli ze štandovací police při pravé hraně, mírně odtraversovali do středu stěny a tuším že přes další tři kruhy (kdy každý patřil jiné cestě) valili přímo k vrcholu. Obtížnost této trojvarianty neopustila VIIc, takže nezbývá než doporučit!
A když už jsme ochutnali místní VIIc, tak v tomto stupni můžeme chvíli setrvat. Učiníme tak jednou ze šesti dvouhvězdičkových cest na tento masiv –
„Weisse Lilie“ VIIc.
Tam, kam hledí oči lezcovy, vede exponovaná „Weisse Lilie“
Tato „varianta“ Westkanty z roku 1989 (Michael Urban, M. a A. Bartko) nastupuje téměř v nejnižším místě stěny spolu s dalšími dvěma cestami, pár metrů od nástupu se od nich oddělí doleva a pokračuje již jako samostatná přes dva až tři kruhy na štandovací polici „Westkanty“, kde svou samostatnost opět pozbude a dolézá se „kudylibo“ na vršek. Možná se vám zdá nezvyklý popis „přes dva až tři kruhy“, ale je to tak. Nástupový rajbas se dá totiž řešit buď originálem přes dva kruhy, umístěné necelé dva metry nad sebou (jejichž oblez se mi nějak na VIIc nezdál) a nebo to prostě vošulit levým obloučkem přes jeden kruh cesty
„Influenzakante“ VIIb (ta kopíruje předcházející až ke štandu, kde rovněž končí). Po vyřešení nástupových dilemat kříží „Bílá lilie“ traverzovou polici „Westkanty“, nad níž nás konečně čeká vděčné lezení po kyzech až na zmiňovaný štand na hraně. Cesta zajímavá, ale asi bych jí jednu hvězdu ubral a přidal ji výstupu „Raissa“ VIIc, RP VIIIa, která je „hvězdyprostá“ a jednu malinkatou by si za „celkový dojem“ asi zasloužila.
Ale to jsme už v jiné obtížnosti a jelikož silně zastoupené osmy si necháme až na příští návštěvu, tak pro dnešek končíme. On totiž bohužel platí i na Liliensteinu přísný zákaz bivakování, tudíž zase někdy, někde…
…ještě mi to nedá! Vzpomněl jsem si na další nepřehlédnutelnou variantu již tolikrát zmiňované „Weskanty“. Z rovněž již mnohokráte popisované štandovací police další dlouhý traverz stěnou, tentokrát zleva doprava, vzdušně, technicky, přes přidaný kruh a stěnovou knížku ke druhému slaňáku –
„Kniefervariante“ VIIa (1970. Friedrich Spranger a spol.). Pokud se vydáme až na turistům přístupný vrchol, tak při spojení obou traversů nalezeme odhadem poctivých 120 metrů! To je na písek docela slušná darda!
Toť ale už skutečně a doopravdy stačí, rychle ještě skočit na jedno točený na vršku v místní nálevně, kde v pět zavírají.
Lilienstein – místní nálevna v roce 1908
A teď už tedy konečně: „zase někdy, někde…“
BHH