Rosa – Osp, Slovinsko
Už dlouho jsme si, myslím oba dva, chtěli vylézt nějakou delší cestu. Ne moc těžkou, ne málo zajištěnou, prostě jen delší než je půlka lana. Zkusili jsme si to jednou na umělé stěně a jednou na krátké lehké cestě před pár dny v Nagu. Taky něco v knize se člověk doví, no a v televizi jsem viděl jak Joe Simpson váže v převisu prusík, a jak potom padá do trhliny. Takto teoreticky vyzbrojeni jsme se odpoledne já a Helenka rozhodli, že si vylezeme cestu Rosa v Ospu.
S Karlosem jsme zjistili, že při lezení v Ospu v obtížnosti cest žádné rekordy asi nezlomíme, a tak jsme se rozhodli, že ostatní předčíme délkou cesty. Na začátek nejištěná trojka, potom tři pětky, celkem 110 m, proč ne? Protože jsme ani jeden ještě nikdy vícedélkovou cestu nelezli? Tím se přece nenecháme odradit!
Od začátku jsme brali vše zodpovědně. Den předem si z průvodce překreslíme trasu, sbalíme kamelback, do něj vysílačku, abychom si mohli z vrcholu telefonovat se základním táborem, tejpovací pásku a další nezbytnosti (škoda že ve vysílačce došly baterie a páska se skutálela ze skály do nenávratna).
foto by © autor článku
Vysoká 120m, podle průvodce tři délky za 5b, 5c, 5c. Ideální pro nás. Začátek sice za tři, nezajištěných třicet metrů, ale to nás nemohlo odradit.
Co nás málem odradilo byl déšť, který mě v noci zahnal do předsíňky stanu a který před sedmou ráno když zazvonil Helence budík pořád vytrvale bušil na prosakující stanovou celtu.
Malinko se mi možná ulevilo, když jsem zavolal do stanu že se nikam nejde, že leje jako z konve a ať spí dál. Za hodinu už ovšem nebylo po dešti ani památky, ve stanu horko k zalknutí a jasná obloha a vítr dali tušit ze k odložení cesty by bylo zapotřebí sáhnout do silnějšího arzenálu výmluv.
No nic, řekl jsem si, a začal po dvacáté přepočítávat dvanáct expresek a pár HMSek. Už ani nevím co jsme si dali k snídani, ale určitě to byla bašta. Nejspíš instantní polévka a suchar. Helenka mi řekla že se s tím počítáním expresek trochu moc „seru“ a tak jsme hodili věci na záda a vyrazili jsme.
Nástup první délky nemůžeme najít, proto volíme postup přes pomníček (že se na naší cestě zabil jistý mladík zjistíme naštěstí až po návratu do kempu) do křoví, které by se hodilo spíš do Šípkové Růženky. Jen ta mačeta nám chybí. Rychlostí zhruba centimetr za minutu se dostáváme výš a výš, kde křoví řídne, ale kdo ví, jestli pod liánami nebylo bezpečněji.
Najít správnou cestu k nástupu se nám nejspíš nepodařilo. Pochybuji totiž že by vedla přes náhrobek padlého lezce skrz houští v drolivé skále. Skutečně, prodírání se neuvěřitelně hustým porostem tvořeným často pichlavými keři patří k silným zážitkům naší dovolené. Posléze jsme se propracovali do čistšího terénu, ovšem za cenu větší expozice. Trojka to sice asi byla, ale na římse na úrovni vrcholků stromů jsem se necítil vůbec dobře. Helenka v jednu chvíli uklouzla a prožila si první metr pádu a já pořádný okamžik strachu.
Kus skály mi zůstává v ruce a kus prstu pro změnu na skále, což mě diskvalifikuje z prvolezectví. Lhala bych, kdybych tvrdila že mi to nějak zvlášť vadilo poté, co jsem se podívala pod sebe. Sice jsem ještě jako lehčí člen výpravy absolvovala přechod k začátku jištění přes křoví na exponované římse, abych Karlose mohla zajistit, ale tím pro mě větší nebezpečí končilo.
Helenka šla dopředu, že se tam cítí líp a za dalších několik metrů jsem motal lano do koule, jeden konec si nechal a házel jsem jí ho, aby mě zajistila z nýtu na který narazila. Pravděpodobný začátek naší cesty. Nedokázal jsem se protáhnout mezi skálou a stromem co vyrůstal z pukliny u římsy, a obkročit jsem se ho neodvážil. Jak se tam jenom hergot dostala ta Helena?
Strom jsem překonal skutečně elegantním lezeckým počinem. Jako červ a píďalka v jednom jsem se plazil po břiše přes římsu, neodpustil si několik hlasitých nadávek a s tričkem a hrdostí na dranc jsem se dovlekl na první stanoviště.
Bříško bylo pěkně roztržené. Tedy na Helenčině prstu. Dnes potřetí jsem si pomyslel že z lezení nic nebude, ale Helenka ukázala obdivuhodnou morálku, že prý určitě vyrazíme.
Za 5b, jo? První délka byla do traverzu a jednodušší než nástup. Pravda že lano dodává odvahu po korbelích. Jištění bylo plno, proto jsem se rozhodl na římse rozdělit dvě expresky na jednotlivé karabiny a použít k postupovému jištění je. To byla chyba. Já si vždycky říkal k čemu je vlastně ona expresní smyčka mezi karabinami. Několik posledních metrů bylo jako táhnout za sebou na laně batoh s pískem. Ona expresní smyčka dovoluje vzájemné pootočení karabin, a tím lanu snadný průchod. Nikdy bych nevěřil jak moc to může být znát.
Zaštandoval jsem na plošince u nýtu a dobral Helenku. Nebyla moc nadšená ze stanoviště tvořené jedním nýtem, ale já už to lano vážně dál táhnout nedokázal. Boty jsme si oba nechali dole. Měl jsem radost že moje délka je za mnou a chystal se začít jistit Helenu, která mi ovšem sdělila ze se s rozbitým prstem na tahání necítí. Přiznám, že jsem neměl dvakrát radost, jenže na druhou stranu, ten prst jsem viděl.
Skutečné stanoviště následovalo po několika metrech traverzu. Nehráli jsme si na hrdiny a dobral jsem Helenku znovu. Dva nýty a podstatně lepší místo – jistit se dalo z parádního posedu na stromě, který vyrůstal z trhliny ve skále asi 40-50m nad úpatím.
foto by © autoři článku
Druhá délka mě vedla od stanoviště po několikametrovém traverzu přímo vzhůru. Jeden ne moc příjemný kout, a poté odštěpek, ze kterého se mi rozbušilo srdce. Nebyl obtížný, jen pro mě dost psychicky náročný. Jeden nýt pod ním a další asi po pěti metrech nad ním. Když jsem se vyvěsil do odštěpu, otevřela se pode mnou hloubka těch možná šedesáti sedmdesáti metrů a viděl jsem Helenku, jak jistí ze stromu a postupně, jak stoupám stěnou, mi mizí z dohledu. Po odštěpu byl už jen krátký lehký traverzík a opět stanoviště na plošince u stromu.
Jen jsem zírala, jak můj spolulezec mohl ty cesty vytáhnout. Já bych se například na odštěpku, který vypadal že se každou chvíli utrhne a zřítí se se mnou do stometrové díry pode mnou, asi počůrala strachy. Místo toho jsem si v klidu seděla při jištění na stromě a lezla si pěkně pověšená na laně.
foto by © autoři článku
Poslední délka byla opět za 5c. Začínala několika pro mě velice nepříjemnými plotnami, sice položenými, ale noha se mi trochu smekla hned na začátku a o pádu ve velice členitém terénu jsem nechtěl vůbec přemýšlet. Naštěstí bylo v blízké spáře několik starých skob, kterými jsem se vyhákoval o několik metrů výš a přes již poměrně sporadické jištění k závěrečné spáře.
Za normálních okolností nijak obtížné, jenže psychických ani fyzických sil se mi již mnoho nedostávalo. Poslední nýt – a poslední expreska. Jak daleko ještě cesta povede? Stěna se koupala v dopoledním slunci, a já se rochnil ve vlastní šťávě sto deset metrů nad údolím. Po několika pokusech se mi podařilo stoupnout si v provizorní stoupací smyčce, a vyhoupnout se přes hranu. Jakou radost jsem měl z pěkného štandu co se přede mnou vyhoupl?
Když jsme vylezli nahoru, trochu nervózně jsme se vyfotili, a už se sháněli jak zpátky, slaňák totiž nebyl nikde na dohled a to vás pohled na moře nijak nevytrhne, i když byl vcelku pěkný. Nakonec naštěstí najdeme kruh jako kolo od vozu, a říkáme si, že jsme v suchu.
foto by © autoři článku
Nahoře jsme si dali malou sváču a začali slaňovat. Další kruh byl přesně tam kde měl podle průvodce být, i další který se nacházel v polovině výšky stěny. Z něj vedla cesta dolů do zjevného převisu. No, co se dá dělat, říkáme si, prozatím byl průvodce poměrně přesný, tak snad nás dole žádné nepříjemné překvapení nečeká.
Čekalo mě brzy v podobě jednoho konce lana na kterém nebyl uzlík. Jak je to možné? Přísahal bych, že jsem oba uvázal. Ale, že by se sám od sebe rozvázal, to by mi asi nikdo neuvěřil. Horší ale je, říkám si, že po slaňáku co tu má být podle plánku není ani stopy. Opatrně jsem se houpl na laně do stran a očima projížděl stěnu, která pozvolna ustupovala pod mýma nohama. Byla v těchto místech hladká a přehledná, přesto jsem kruh neviděl. Pod sebou jsem měl asi čtyři až pět metrů lana. Pomalu jsem se spouštěl níž, když jsem si uvědomil že volně visím. Na stěnu už jsem nedosáhl.
Věřím že jsme v suchu ještě když čekám u druhého slaňáku a Karlos jede dolů. Kdo má seshora tušit, že on tam visí metr od skály, kruh tam není, a na konci lana není uzlík.
Chvíli jsem se pohupoval a pomalu klesal, až pak mi došlo hergot, jak já se k tý stěně vrátím? Zhoupnu se? No jasně, každý malý dítě se přece umí rozhoupat.
Chyba lávky. Když máte nad sebou třicet metrů volně visícího lana, každý váš pohyb je vykompenzován pohybem lana. Nehnete se ani o píď.
Snahou o zhoupnutí jsem se začal otáčet. Výhled do údolí mi vůbec žádnou radost nepřinesl a pocit křečovitě sevřené ruky pod kyblíkem, kterou po milimetrech projíždělo lano už vůbec ne. Zbývaly pode mnou asi dva až tři metry lana a pod nimi bylo vidět těch šedesát metrů volného prostoru. Několik vteřin jsem přemáhal nával paniky. Jasně jsem si uvědomoval, že jestli jí podlehnu, sjedu z lana.
Nalevo pod sebou jsem uviděl nýt, asi pět metrů daleko a kousek pode mnou výstupek, na který by se dalo nohou dosáhnout. Z nýtu visela slaňovací smyčka. Jenže zajistit se v nýtu by znamenalo spustit se až na konec lana bez uzlíku na konci, rozhoupat se, jednou rukou se chytit smyčky a druhou cvaknout sebejištění, což by ovšem znamenalo pustit lano pod kyblíkem. Riskovat smyčku, o které jsem nic nevěděl se mi ale vůbec nechtělo.
No jasně, jak to dělal Joe v Touching the void? Smyčky mám dvě, jednu jsem před výstupem dal Helence. Ani nevím jak, jednou rukou jsem uvázal prusík a cvakl se do něj. Přitáhl jsem si konec lana a udělal na konci uzlíky. A je klid. Teď už mě přinejhorším Alpenverein stáhne vrtulníkem dolů.
Smyčka byla dvojitá, správně uvázaná, ale zjevně stará. Když ke mně slanila Helenka, očividně ze stanoviště tvořeným jedním nýtem neměla radost. Stěna byla hodně svislá a bez chytů. Založili jsme vlastní smyčku. Starou bych přeřízl a zahodil, ale nůž jsme neměli. Vyhodil bych jí proto, že v nýtu nebylo dost místa pro dvě sebejištění a dvě smyčky. Helenka rychle slanila dolů k nástupu kde byl první štand naší cesty. Já jsem měl co dělat abych z malého nýtu dostal svoji karabinu přes zatíženou smyčku, a snažil jsem se při tom moc nýt nezatížit rázy.
Když jsem slanila ke stanovišti z jednoho nýtu, nalepila jsem se na skálu, křečovitě se jí chytla a řekla jsem, že si do toho za nic nesednu, že by takový kousek železa měl držet nás oba při životě? No, co se dá dělat, křidýlka mi nenarostou, musím z něj slanit, ale radši se před tím v duchu rozloučím s celým příbuzenstvem.
Nakonec jsme se oba šťastně dostali k prvnímu stanovišti a dlouho očekávaným botám. Pak už nás čekalo jen jednou třicet metrů a stáli jsme na pevné zemi.
Co dodat závěrem? Průvodce měl pravdu ve všem, mimo jednoho okamžiku (chybějící slaňovací kruh), který se ale mohl stát kritickým.
A poučení? Nikdy si nezapomeňte ručník!!!:-)))
Jelikož píšu tenhle příběh, asi tušíte, že všechno dobře dopadlo. Ale jak nás, vyjukané lezce – začátečníky, tyhle zážitky poznamenaly, můžete poznat z toho, že ač jsme dosud živořili o sucharech a plechovkách a nepustili ani EURO, došli jsme si po tomhle povedeném lezení na pořádného hamburgera a v bistru měli dokonce točený Staropramen!