proč jsme sakra nejeli někam do kopců, když je tam tak krásně??!! O víkendu se jedeme alespoň po páteční kalbě vyléčit na Domoradky a něco přehákovat, v pondělí pak zase do pracovního kolotoče…takhle to fakt dál nejde…u piva jsou plány na zimní lezení tak smělý, ale skutek utek! Ve středu se tradičně v práci kochám pohledy na zimní Alpy alespoň přes webkamery…hroznej způsob onanie „kopcůchtivých pracujících“…hele, je tam zase plech, ještě kouknu na synoptickou mapku…tlaková výše jak prase…takovejch hektopascalůůůů…dovču na pondělí mi přiklepli, tak hned volám Jardovi a Kubovi. Oba jedou, fantazie, třeba konečně něco přelezeme…
Vyrážíme v pátek v šest večer směr Grossglockner. Původní plán pokusit se podruhé o Pallaviciniho nám hatí závora a dvacet čísel sněhu na Glocknerstrasse, takže najíždíme plán B a jedeme pod Glockner od jihu s tím, že něco pokusíme od chaty Stüdlhütte. K Lucknerhausu dorážíme někdy v jednu v noci, je kosa jako blázen. Po parkovišti jsou poházení spící skopčáci v obrovských péřácích…já smutně vybaluji svýho pět let starýho thinzulejta a s vidinou brzkého svítání zalézám spát do auta. Jarda s Okubem jsou tvrdí hoši a uléhají vedle auta….brrr.
Noc není nakonec tak zlá, probouzím se tak v šest se zmrzlýma nohama, kluci se probouzí chvíli po mě, prý se vychrupli na pohodu.
Ráno je pěkná kosa…
Je nádherně, hektopascaly nezklamaly…pomalu se rozehříváme, balíme a asi v deset vyrážíme směr Stüdlhütte. Sněhu je tak akorát, jde se dobře a stopa je prošláplá. Otvírají se nám první panorámata…no to je paráda!
Počasí je jak na jaře
Asi po hodince jsme konečně na slunci, všechno svlékáme, hned je tak o 15° víc. Plážák Jarda jde dokonce do trenýrek, asi čeká na hütte zájezd volejbalistek…syčák. Cesta ubíhá rychle, slunce smaží, sněhu přibývá, panorámata jsou lepčí a lepčí…
Za chíli jsme u chaty
Po třech hodinách jsme u chajdy. Otevírá se nám pohled na západ a jih, jsou vidět Dolomity, Zillertálky, …snad až na kraj světa.
To jsou ale panorááámata
Celé odpoledne vegetíme na sluníčku, baštíme, vyhříváme se na slunci a plánujeme tůru na zítra.
Pohoda na sluníčku
Rozhodujeme se pro kombinovanou tůru – nejprve firnovým žlábkem do sedla mezi Glocknerwand a Glockner a potom trojkovým hřebínkem na vršek, sestup pak normálkou přes Adlersruhe.
Západ slunce je fantastickej, tak sytě modrou oblohu jsme nikdo dlouho neviděli.
Slunce zapadá…
Teplota však rychle klesá a my se jdeme ubytovat do winterraumíku, kde už bydlí partička Maďarů a mladý pár místních. Zimní útulna je fakt útulná…dole je vytápěná společenská místnost, nahoře noclehárna. K večeři máme zapečené jáhle ( nebo jak se to jmenuje ) od Kubíkovo Zůzy. Šéfkuchař Jarda řádně podlejvá, aby se nám to nepřipálilo…takže je z toho fajn kašička…jó Jarda, ať vaří, co vaří, vždycky je z toho kaše! Nic naplat, napápli jsme se parádnicky a v sedm zalehli. Budíka máme na půl čtvrtou, to abychom nebyli přespalí a malátní, jak by řekl Ušák…
Ráno nás bohužel nebudí budík, ale ostatní, kteří vstávají a jdou na tůru. Není totiž půl čtvrtý, ale půl šestý…zaspali jsme…budeme mít zkluz a k tomu ještě budeme přespalí a malátní…no tak to je v pytli!!! Rychle balíme, snídáme každý po svým, já špinavou vodu z kýblu a galusku…kluci čajdu a nějaký supr energický sušenko-perníčky, prý energie na celý den. Vyrážíme standartně jako poslední, děs běs. Je ještě tma tmoucí, my stoupáme hned od chaty do solidního hanku, o zahřátí není nouze. Za chvíli jsme na ledovci.
Konečně se rozednilo…
Pár lidí vidíme pod Stüdlgratem, ostatní jdou na normálku. My pokračujeme pod „náš“ žlábek kolem nástupu Stüdlgratu. Cesta ubíhá pomalu, sníh moc nenese. Pod nástupem stojíme asi v osm místo plánované půl sedmé. Trochu fouká a je zima. Bereme si sedáky, připravujeme vše ostatní. Okubovi je nějak bídně, bolí ho hlava, nožky mu prý neslouží. Rozhoduje se vrátit se na chatu. Je mi ho líto. Beru od něj lano a vařič, loučíme se a jdu dohnat Jardu, který má už za sebou první metry žlábku.
Za chvíli jsem u něj a pokračujeme společně. Chvílemi je firn naprosto dokonalý, jen na přední hroty, chvílemi na špičku boty. Jde to dobře.
Spodní partie žlábku
V průvodci udávaný sklon 35° je jako vždy čistě orientační, odhadujeme to na poctivých 50°. Rychle nabíráme expozici, řetízek stop, kterým jsme přišli pod nástup, se zmenšuje. Nálada je dobrá, počasí fantastický, co víc si přát. Po cca dvou hodinách jsme těsně pod sedlem. Tam se terén rapidně mění. Sklon je stejný, jen ten podklad... Lezeme po duté přemrzlé desce, pod kterou je prašan a volné kameny. Celé to parádnicky duní. Ani nedýcháme s představou, že to s námi celé ujede do údolí o tři sta metrů níž… Posledních 50m nám zabralo v tomhle terénu snad hodinu.
Jsme na sedle! Sluníčko pere, otevírá se nám úžasnej pohled na severovýchod. Dachstein, Totes, vše máme krásně na dlani…bez oparu…fantastickej zimní aussicht!
Výhledy nemají chybu
Něco málo pojíme, popijeme a pofotíme. Čeká nás ale ještě druhé dějství dnešní tůry. Náš SZ hřeben vypadá impozantně a hlavně odmítavě. Celý obalený sněhem a ledem trčí mezi severní a jižní stěnou Glockneru v obrovský expozici. Nějak mě z toho svírá v krku, jo a taky někde jinde…Navrhuji Jardovi post prvolezce, ten to klasicky přijímá s šibalským úsměvem a vděkem. Navazujeme se, bereme pár karabin, stoperů a friendů, co jsme vzali.
Nejprve nás čeká ostrý sněhový hřebínek. Jarda jde po jižní straně, kudy jsme přilezli. Ujde pár metrů a „křuch“…sveze se půl metru s deskou, která se mu utrhla pod nohama. Ještě že se to sním zastavilo…rychle docupitá zpět ke mně. Dělám štand na snad tutovým hrotu a volíme systém „jeden na severu-druhý na jihu“. Jarda traverzuje hřebínek po strmé severní straně. Když dojde lano, ruším se, Jarda přechází na jižní stranu hřebene a já zase traverzuji po té severní…chvíli na sever…chvíli na jih – jak v Cimrmanovi. Sněhový hřebínek končí tak patnácti metrovým strmým výšvihem, pak už je skála. Marně se snažím zaštandovat ve sněhové kotvě, ale na rovině to fakt moc nejde…Stavím se teda na jižní stranu a Jarda pokračuje výšvihem na severu…expozice jak prase. Konečně dává první kloudné jištění do vyledněné spáry a o kousek výš štanduje na vrcholu malé, tak čtyřmetrové věžičky. Dolézám k němu a hned pokračujeme.
Hřeben vypadá opravdu divoce. Začínáme pikantním slezem pod věžičku, pak následují traverzy v severní stěně nad propastí v labilním prašanu a chrši. Někde je hřeben v krátkém úseku široký tak půl metru a já s očima na vrch hlavy vrávorám mezi severem a jihem a bojuju s rovnováhou a ujíždějícím sněhem pod nohama, abych nejebnul. Dvakrát štandujeme v nýtu stříbrňáku, jinak ve smyčkách.
Pohled zpět na část hřebenu a S-stěnu Glocknerwandu
Lezeme délku za délkou, padesát metrů natahujeme jen jednou, jinak tak pětadvacet. Lano by jinak hrozně dřelo. Hřeben je opravdu vzdušný, někde metr široký, zasněžený a nezajistitelný. Snad v každé délce koumám, jestli spadnu na sever nebo na jih, až mi ten prašan pod nohama ujede…Lezu na druhým a bobky mám, jak na opačným konci lana, tady je to skoro jedno.
Na každým štandu pozoruju slunce, jak pomalu klesá. Lezeme pomalu, ale v tomhle terénu to snad ani rychleji nejde. Jestli nás chytne tma na hřebenu, strávíme noc ve stoje…musíme to prostě stihnout na vršek. Pak to snad sestoupíme, cestu znám z loňska. Jarda valí, co může. Slunce už zapadlo a začínám na štandu pěkně kosit….jó tak to je ten zimní alpinismus. Mám toho už dost, jak fyzicky, tak psychicky. Jarouš vymotává celou délku, nevidím na něj…co tam dělá tak dlouho…….“nemááám štááánd, musíme souběžněéé!!!“ slyším Jardu z hora….“no to si snad dělá prdel“, pomyslím si…a zruším se. Nohy mám ze štandu úplně dřevěný, čekám, až se trochu napne lano a nastupuju do nepříjemného traverzu. Pod nohama mi ujíždí prašan, zmrzlýma rukama tápu ve sněhu a hledám oporu…cepín do supr spárky, levou ruku po loket do prašanu a vzlínám koutkem nad traverzem…hlavně nejebnout. Hypnotizuju frienda dva metry nade mnou…uuuf, už jsem u něj, držím se ho a čekám, až Jarda popoleze a nebudu mít pod nohama ten dvoumetrovej pytel lana. Začíná se rychle šeřit…..lano se napíná, dokonce i červenej pramen, nojó, to má Jarouš štand!!! Super, valím, co mi zbytek sil stačí, funím jak lokomotiva. Ten pašák to natáhnul skoro až na vršek…dolézám posledních pár metrů a dobírám Jardu k vrcholovému kříži. Máme to za sebou, je skoro tma…podáváme si ruce, cítím obrovskou úlevu, že jsme nahoře. Děláme rychle fotku vrcholovku. Ani nedávám tradiční vrcholový cigárko, musíme rychle dolů z vrcholový hlavy, než se setmí úplně…
Už za tmy na vršku
Navazujeme se, mezi sebou necháváme pět metrů a mastíme dolů…no, mastíme…já spíš vrávorám, jak jsem vysílenej. Údolí pod námi se už dávno rozsvítila a my klopýtáme ve tmě v té obrovské expozici, kterou vrchol Glockneru nabízí. Naštěstí bylo dnes na vršku pár „normálkařů“, takže cesta je prošláplá a hlavně jsou vydupaný zmrzlý schody, po kterých se dá solidně sestupovat. Na Malém Glockneru se stmívá už úplně. Vytahujeme čelovky a hledáme železné tyče na slanění….támhle je jedna, jedu dolů jako první. Hrozně se motá lano. Trvá snad půl hodiny, než to rozuzluju, hrůza. Mám další tyč a Jarda jede za mnou. Hned pokračuje dál, tápeme, jestli teď jet rovně nebo doleva…všude to v tý tmě vypadá stejně. Jarda naštěstí nachází stopy a pokračuje nakonec doleva na další štand. Je mi strašná kosa… sjíždím k Jardovi. Vypadá to tak ještě na jedno slanění a jsme na ledovci. To už snad zmáknem. Stahujeme lano a ejhle…ani se nehne. Seklo se někde nahoře ve tmě. Dost dobře už nejsem schopen cokoliv dělat, jsem ouplně hotovej…snad to Jarda vycuká. Leze nahoru lano vysvobodit…za chvíli je zpátky u mě, stáhne dva metry a lano se zase rafne…takhle se to opakuje třikrát…Jarda pendluje dvacet metrů nahoru a dolů, já pomalu promrzám na štandu, snažím se trochu zahřát pohybem, ale už to není nic platný, chce se mi spát…Snad po hodině Jarda lano stahuje a připravujeme snad poslední slanění. Postupně sjíždíme na ledovec, motáme špagáty a sestupujeme na Adlersruhe…snad se tam dám nějak do kupy. U chaty jsme za chvilku. Jsem v notně zuboženém stavu, sotva motám nohama…mám dost! Jarouš je na tom líp, tak se o mě když tak postará…že jo! Schováváme se do závětří za chatu, pořádně se oblékáme a dopíjíme poslední zbytky čaje. Lehce přebalujeme bágly a valíme dolů na ledovec. Čeká nás ještě tak dvouhodinový pochod. Trochu jsem se zaplaťpánbůh srovnal, takže jsme na ledovci coby dup. Tam už se ale zase sotva vleču, odpočíváme snad každých sto metrů. Nemůžu popadnout dech, nohy už taky nechtějí sloužit…ještě tak kiláček a musíme být na chatě…je to nekonečný…sto metrů…zastavit, rozdejchat…zase sto metrů…už je tušit silueta chaty…ještě kousek a podáváme si s Jardou ruku podruhé...tak jsme to zmákli. Po čtrnácti hodinách jsme zpátky, byl to dlouhej den.
Ve winterraumíku se svítí….“ještě nespí!“…Okub vykukuje nevěřícně z okna a oslňuje nás čelovkou. Tváří se, jako by viděl dva přízraky. Sundavá mi mačky…do schodů snad vyjdu sám…evidentně rád nás vidí. Čekal prý, že přijdeme až zítra, když jsme se do tmy nevraceli. Kuba se o nás stará snad líp než naše maminy, lije do nás litry čaje, tangu a všeho možného. Uvařil nám na přívítanou delikátní polívku…dám si ale dvě lžíce a nemůžu…musím počkat. Teď bych jí vrátil zpátky. Klábosíme do noci. My vypravujeme o zážitcích z tůry, Kuba o všech možných scénářích, co se mu honily hlavou. Kolem půlnoci konečně usínáme, spokojení a s plnýma bachorama, nakonec jsem tu Kubovo dobrotu do sebe dostal.
Vstáváme zase za tmy, jsme už z toho nějaký zmagořelí. Dáváme si vydatnou snídani, vegetíme a pokračujeme v klábosení.
Ranní pohoda na winterraumu
Kolem deváté uklízíme naší útulnu, balíme a scházíme do údolí…poslední společná fotka v pozadí s vylezeným kopcem a hurá domů…konečně s nějakým „zimním úspěchem…“
My tři a kopec
RESUMÉ:
Termín akce: 10. – 13. 12. 2004
Účastníci: Okub, Jarda a Kleboň
Přelezená cesta: kombinace Gröger-Rinne ( 50°/320m ) + Oberer Nordwestgrat ( 3/140m )
Trasa výstupu