Jak to bylo na Brnčálce

Vzhledem k poměrně značnému a velmi zkreslenému mediálnímu ohlasu, který

vzbudil náš výcvik na Chatě při Zelenom plese, se k celé záležitosti chci vrátit.
Nejprve pár faktů: na Brnčálce jsme v týdnu od 15. do 19. března dokončovali zimním výcvikem běh naší horoškoly 2002 - 2004. Zúčastnit se ho mohli ti, kteří před tím absolvovali povinnou teoretickou část spojenou se zkouškou, praktickou část na skalách a týdenní lezení v horách. To se konalo shodou okolností rovněž v Tatrách a rovněž na chatě Brnčálce loni v létě.
Zimní výcvik začal v neděli a v pondělí chůzí na mačkách, bržděním cepínem, chytáním pádů do štandu z cepínu, lezením v ledu a nácvikem všech dalších nezbytných znalostí nutných pro zimní lezení. Ostatně, naše horoškola vychází při výuce horoškoláků striktně z metodických pokynů ČHS. Snad jen na okraj: ti, o kterých je řeč, mají průkaz ČHS a jde o lidi seriózní, mající značné zkušenosti z VHT, lidi lezecky zdatné, kteří ve stejných místech slézali v létě cesty IV. i V. stupně obtížnosti.
Po úvodním nácviku jsme šli třetí den lézt: 3 samostatné dvojky vyrazili na Karbunkulový hřeben, čtvrtá dvojka byli instruktoři. Všichni cestu nahlásili, zapsali a konzultovali, znali nástup a sestup, věděli, ze jde o technicky lehkou (II. až III.), ale dlouhou cestu. Všichni znali postupy při nepředvídaných okolnostech, byli dobře materiálově vybaveni.


Trasa


Dvojka instruktorů sledovala dění na hřebeni. Vhledem k pomalosti poslední dvojky a jejich velké vzdálenosti spolu však nekomunikovali. Prostě předpokládali, že se včas rozhodnou pro návrat. Instruktoři se nad sestup pod Belasou vežou dostali před setměním, za nimi v rozumnou dobu došla další dvojka, třetí v pořadí byla cca 4 délky pozadu. Protože dlouho nešla, usoudili instruktoři, ze se třetí dvojka rozhodla kvůli setmění bivakovat na hřebeni.
Ještě, než se úplně setmělo, viděli poslední dvojku jak začíná slaňovat. Protože se po setmění začalo výrazně zhoršovat počasí (jinak bylo celý den nádherně, slunečno se skvělou viditelností), rozhodli se nenechat třetí dvojku na hřebeni, vrátili se ty 4 délky pro ně a přivedli je k sestupu pod Belasou vežu. Celá akce (vytažení třetí dvojky z místa, kde ve žďáráku bivakovali) trvala za tmy poměrně dlouho. Mezi tím jsme z chaty vyrazili se spacáky, lezeckým materiálem, suchým ošacením, potravinami a termoskami čaje k Červenému plesu.
Ve tmě a husté mlze se nám však bohužel nepodařilo najít cestu od plesa pod sestup, bloudili jsme tam několik hodin a nakonec jsme se na sestupující instruktory a tři dvojky rozhodli počkat v nejužším místě doliny na začátku plesa. Protože byla téměř půlnoc a neměli jsme s poslední dvojkou kontakt (shodou okolností nechali oba své mobily na chatě), informovali jsme o situaci HS. Nepředpokládali jsme, že by v noci HS vyrazila, moc se toho na místě dělat nedalo, jen jsme jim chtěli dát dostatek času na případnou přípravu.
Když k nám na pleso někdy po půl druhé v noci dorazili ti čtyři a instruktoři, dozvěděli jsme se, že při sestupu od Belasé navázali s poslední dvojkou hlasový kontakt. Čtvrtá dvojka jim sdělila, že jsou oba v pořádku, že bivakují, protože se bojí dál sestupovat.
Pak už sílící vítr nedovolil další komunikaci.
Označili jsme pomocí mužiků cestu sestupu těch šesti pod stěnu, protože kolem plesa byl zmatek stop. Pak jsme sestoupili na chatu (dva zůstali u zásob s tím, ze budou vystřídáni, s dalším průzkumem jsme počítali ihned po rozednění). Když jsme sešli dolů, přijela HS a naši střídající kluci šli nahoru s ní.
HS nahoře ještě ve tmě střílela světlice, ale dvojka se neozvala. Oni se totiž dostali na sníh za malé žebro, kde si vytvořili záhrab proti větru, přes který ale neviděli, neslyšeli. HS posléze sešla dolů na chatu, volala pro posily a všichni jsme čekali na rozednění.
Po ránu se zlepšilo počasí, nicméně se ty dva nedařilo najít. Až později, když slyšeli vrtulník, zareagovali a mávali. Vrtulník ale nakonec nezasahoval, nemohl se k nim dostat a  mezi tím k nim dorazila HS.
Ta konstatovala, že oba jsou prokřehlí, ale bez zjevných zranění nebo omrzlin, a že jsou schopni samostatného sestupu. Dole je znova prohlédl náš doktor, neshledal žádné  problémy, takže HS podepsali oba zachránění revers (jinak by museli na vyšetření dolů a pak po svých zpátky nahoru, což by jim nepřidalo, přece jen byli dost vyčerpaní).
Myslím, že ti dva udělali jedinou chybu. Že se v polovině doby mezi začátkem lezení a setměním nezačali vracet zpět po výstupové trase (tím spíš, že přesně nevěděli, kolik jim zbývá). Jinak se chovali velmi racionálně a žádné další chyby neudělali, pomohlo jim dobré vybavení (goráčové oblečení a duplexové boty), měli termosku s čajem a nějaké sladkosti, měli fólie proti chladu, lékárničky, dobré čelovky a celou noc se udržovali v bdělém stavu.
Zůstali na místě, když měli pocit, že pod sebe dobře nevidí, a že by další slaňování bylo příliš riskantní. Ze sněhu vybudovali částečnou zábranu proti větru. Diky ní ji ale HS hledala tak dlouho, protože oni neviděli světla čelovek, ani světlice a neslyšeli pískání a křik. Reagovali až na vrtulník.
To je k celému „případu" asi vše. Pochopitelně není pravda, že by byli posláni na výstup bez lana a bez dalšího vybavení (tomu snad nikdo se zdravým rozumem nemohl věřit), jak o tom psali ti různí pisálci. Mimochodem nikdo z nich se nenamáhal ověřit si fakta. Potěšila mě snad jen redaktorka z ČT, která jako jediná zavolala na chatu a ptala se taky nás, účastníků. Sice ustřihla část mého vystoupení, dle mého důležitou (že oba jsou v pořádku atd.), ale aspoň se zeptala.
Všechno dobře dopadlo. Paradoxem je, že kdyby ona dvojka slanila ještě jednu délku, dostali by se na sněhové pole, které vedlo dolů do doliny. To ale nemohli vědět.

Součástí naší výuky v horoškole je i chování v nepředvídaných situacích, při setmění ve stěně, bivakování, záchranné postupy atd. Ačkoliv to nemáme přímo ve svých osnovách, tentokrát jsme si to vyzkoušeli v praxi. Myslím, že nikdo z nás si nepřeje, aby se podobná, byť ne extrémně nebezpečná, situace opakovala. Ale ti dva a s nimi celá letošní horoškola vědí, co všechno zimní lezení může obnášet.

A ještě jedna věc. Noční bivak těch dvou, jejich chování, naše záchranná akce, to vše vlastně ukázalo, že naše metodika je správná. Všichni věděli, jak se mají chovat, co mají dělat, ti dva nezazmatkovali. Jen měli dřív myslet na návrat.


Honza Dědek Prokeš, metodik HO Alpin IV, metodik horoškoly

Honza Prokeš   [úpravy] 07:22 02.04.2004

Komentáře

     
...nové příspěvkyNový komentář 

 Návrat10:13:59 02.04.2004
A o to právě šlo,takže další bod do osnov...plánování tůry a rozmyšlení se či posouzení včasného návratu,pokud jim nepřálo počasí tak záhrab byla vskutku dobrá volba,jinak Vám přeju lepší seřízení hodin aby jste odhadli kdy se vrátit:o))
CheGeodpovědět 

 Díky za precizní vysvětlení11:15:25 02.04.2004
Především bych rád poděkoval za veřejné vysvětlení řady nejasných okolností s tímto případem souvsejícími.

A dovolil bych si přidat poznámku. O celý případ jsem se trošinku zajímal,  komunikoval s autorem výše uvedeného článku, který mi poskytl i nezávislé výpovědi obou instruktorů, kteří byli nahoře. Oba, asi pochopitelně, trochu hledají chybu i u sebe, což však podle mého názoru, není úplně na místě z několika důvodů: 1. Nejednalo se o žádné nováčky, ale o řádně proškolené absolventy horoškoly. Horoškola Alpinu IV. patří k těm lepším u nás. Před touto „závěrečnou akcí“ měli za sebou již jeden (letní) týden lezení v Tatrách, poslední „metodiku“ probrali ve dnech případu předcházejících. Proto také již měli legitky ČHS.
2. Instruktoři zde nebyli kvůli dohledu nad „nováčky“. Šli hřebenovku jako první, aby v jejím závěru vyznačili sestupovku. To, že se nakonec vraceli pro jednu dvojku a fakticky se o ně starali, bylo jaksi navíc. V každé horoškole totiž přijde okamžik, kdy frekventanti musí začít lézt samostatně a bez dozoru. Jednou prostě přestávají být nováčky. Cesta byla vybrána velmi dobře právě pro uvedený účel. Mohlo zde, bez ohrožení např. padajícími kameny, lézt několik nezávislých dvojic za sebou, byla za „normálních“ okolností zvladatelná pro všechny účastníky. Jedinému možnému problému (orientace v sestupu) instruktoři předcházeli tím, že ji šli napřed.
3. Instruktoři nic nepodcenili. Své výstupy si každý vybíral a konzultoval sám. Oni „nováčci“ tedy věděli co jdou dělat a byli na to velmi dobře připravení. Cestu nedošli. Protože však prošli dobrou horoškolou, byli připraveni i na tuto alternativu.
4. Preventivní informování HZS se s odstupem ukázalo jako zbytečné, to ovšem nikdo nemohl předem vědět. Byl zde pouze předpoklad, že jsou oba „ztracení“ lezci v pořádku. Komunikace nebyla možná, atd. Přiznám se, že kdybych se do podobné situace dostal s horoškoláky já, jednal bych pravděpodobně stejně. Domnívám se, že vyhlásit poplach a vyvolat hledačku je prostě lepší, než s odstupem zjistit, že kvůli váhání někdo přišel k úrazu nebo dokonce o život. 

Vše uvedené pouze upřesňuje detaily. V zásadě se věc odehrála přesně tak, jak jsem ji dokázal ze značně útržkovitých faktů rekonstruovat a posoudit již v prohlášení BK (viz článek zde „Mediální bubliny o českých horolezcích“).

A zcela nakonec: k jistým chybám zde opravdu došlo. Jednalo se zejména o pozdní nastup poslední dvojice lezců do cesty. To, zároveň s faktem, že uvedená dvojice neměla s sebou mobil vedlo ke všem dalším komplikacím. Ty spočívaly především ve značném zpoždění a nemožnosti další komunikace. Možná, že mobil mohli instruktoři zkontrolovat či alespoň připomenout, ovšem přiznávám se, že v závěrečných horských blocích své horoškoly také nováčkům nekontroluji, zda mají žďárák, lékárnu, mobil, či zda si nezapomněli vzít lano. Instruktorskému sboru (tedy nejenom těm dvěma cvičitelům nahoře)lze vytknout v podstatě jediné: mohli s podobnou situací počítat, možná instruktoři neměli jít jako první ale třeba třetí, s tím, že předchozí dvojice na ně počkají. Tím by si zvýšili přehled o všech lezcích v cestě. Tedy plánovat lépe a počítat víc s případnými problémy. To však je spíš poučení pro příště. Těžko chtít, i po zkušených metodicích, aby předvídali každý podobný zádrhel. 
Tomáš F.odpovědět 

 Chápu11:25:17 02.04.2004
Jako nešťastník, který nedokáže také úplně vše odhadnout na 160%, to chápu a blahopřeji k nakonec úspěšnému zvládnutí. Good luck i nadále!
Honza Pušodpovědět 

 strach ze záchranky12:43:46 05.04.2004
Jó, to byly časy, když si člověk mohl na túře svévolně svobodně zabivakovat bez dohledu médií :-)))Jinak na Karbonkulovém hřebeni jste nebyli první a jistě ani poslední, kteří tam prožili horké studené chvilky - zaplaťpánbů že bez následků kromě nechtěné popularity.
tradicionalistkaodpovědět 
 Re: strach ze záchranky15:34:08 08.04.2004
Tradicionalistko, taky jsi se mohla podepsat, ale k věci. Skutečně se dřív z bivaku toho moc nedělalo. Hned na prvním svým bivaku jsem neměl spacák, ale jen polyetylenovej pytel, protože ždáráky ještě nebyly k sehání. Prostě jsem před tím četl Hvězdy a bouře. Na druhou stranu jsme chodili možná s větší zásobou oblečení v kletru.Pozor, ale neberte to jako návod, jen spíš zamyšlení nad tím, že se dá lecos natrénovat. Skončí poněkud kusou vzpomínkou na článek v Montaně: Takovej bivak v zimě, paráda, hvězdy jisřej, ráno to rozednění, ty ozářený kopce kolem.No prostě paráda. Ale dobrovolně NIKDY !!!
Ťéšaodpovědět