Prodloužili jsme si víkend o dva dny a vyrazili do rakouského Peilsteinu. Kdo ho nezná, jde asi o kilometr dlouhou vápencovou lezeckou oblast nedaleko Vídně, kde najdete téměř 900 zpravidla výborně odjištěných cest. Borháky nebo nýty zhruba po třech metrech, v náročnějších místech je vzdálenost kratší. Vratný bod je tvořen v naprosté většině nadvakrát jištěným prasečím ocáskem. Pravděpodobnost, že se při lezecké chybě neúměrně proletíte, je jen velmi malá. Pokud ovšem neuděláte hrubý přehmat.
Druhý den lezení, byla to sobota, přicházíme do sektoru o kterém víme, že zůstane dlouho ve stínu. Mimo několika sedmiček a nějaké té osmičky je tam také dostatek cest pět plus a nějaká ta šestka, na víc si po půl roce lezení netroufám. Parťák se chystá do třetí cesty, takže mezitím sleduji německy mluvící lezeckou dvojici, která právě dorazila. Mladík tak kolem sedmadvaceti cestu vytáhne, jeho partner, odhaduji ho tak na padesát, si ji dá na druhém. Jistí půloďákem, zachází s ním poměrně ležérně, zdá se že se vyznají. Chlap na druhém stoupá do stěny (6), ještě v deseti metrech něco vykládá. Užívají si, je jim přáno.
Parťák je připraven, kontrolujeme se, jestli je vše v pořádku a vyráží. Delší cestu bez problémů dává a spouštím ho dolů. Sluníčko se mezitím přehouplo přes okraj skály a začíná svítit do stěny. Vybírám si pěknou šestku, lezu a užívám si. Dostávám se pod malý převis, spíš vybouleninu, vybavenou menší spárou. Skrývá se v ní pěkný chyt na pravou ruku, beru ho a levou oplácávám neviditelnou skálu ve snaze najít další. Zdá se, že tudy cesta nevede. Přehmatávám, levou rukou beru horší chyt a hledám na druhé straně. Polední slunce začíná nepříjemně pálit, odráží se od okolních bílých skal. Zpod helmy mi vytéká pramínek potu, cítím jak ruka začíná na hladkém povrchu vápence pomaličku prokluzovat. Chyt se mi stále nedaří najít, přesněji řečeno, jeden odspodu vidím, ale nevím jak bere. Kdybych zabral a trochu odrazil, tak se za něj zachytím … Jenže noha zapřená z boku do skály začíná pozvolna protáčet v lezačce, čert aby tu zoncnu vzal! Borhák je patnáct čísel od natažené ruky. Poslední jištění mám metr pod podrážkami, skále je kolmá, jenže parťák znatelně lehčí. Pád se mi nechce riskovat. Síly docházejí, OS nebude, co naděláme. „Dober, odsednu si,“ volám a slézám k expresce. Opatrně do ní odsedám, vyvěšuji ruce a prohlížím skálu. Zatímco se pohupuji ve dvanácti metrech a čekám, až mi doteče síla na další pokus, přemýšlím. Možná bych měl shodit dalších sedm kilo, čímž bych se dostal na uspokojivých pětaosmdesát, nebo si na druhý konec lana pořídit ženskou. Obojí vede se srovnatelnou spolehlivostí k tomu, že lezec bez problémů zvládne cesty až o jeden stupeň náročnější.
Mezitím pozoruji kluka ze zmíněné sousední dvojice, je tak tři metry nademnou a čtyři vlevo, který sbírá expresky, zatímco ho partner spouští. Jen by sakra neměl tak rychle … Pak už slyším jen syčení lana prolétávajícího karabinami a tupé plesknutí těla o zem. Čas zamrznul. Konsternovaný pohled jističe, který stojí pod skálou s prázdnýma rukama. Zkroucené tělo ležící na zádech, bokem na skalce. „Scheisescheisescheise – poprdeledoprdeledoprdele, jak se to mohlo stát!“ Tuhle mantru si během následují čtvrthodiny vyslechnu nespočetněkrát. Sláva, kluk se pokouší zvednout, převrací se na bok. Vidím velký červený flek přes celá záda v oblasti ledvin, tam se asi při nárazu vybila hlavní část energie. „Kdo má mobil!?“ Zleva přibíhá trojice lezců s telefonem, volají záchranou službu. „Lež, nehýbej se.“ Zprava přibíhá další lezec, ukazuje se, že je to lékař. Mladíka rychle vyšetřuje a ukládá na bok do stabilizované polohy. Jeho obličej, dosud v popelavě šedé barvě sousední vápencové stěny, začíná vypadat zdravěji, ale stojí na něm pot a chvěje se. Sahá si oblasti jater. Nechám se spustit, i když dole platný moc nebudu, aspoň nechci překážet. Doktor se domlouvá se záchrankou, mluví rychle, zachycuji jen útržky: „Kdo případ zpracovává … pád z deseti merů, bez helmy … stěžuje si na bolesti páteře, neurologické problémy můžu vyloučit …při vědomí …“ Parťák mu mezitím ošetřuje nohu, ze které crčí krev. „Scheisescheisescheise, jak to, lano se asi vyvléklo z karabiny, už se to jednou stalo, nedíval jsem se na ni, sledoval jsem ho při spouštění.“ Což o to, špatně uvázaný půlloďák si pojistku otevřít dokáže, tohle byl ale evidentně jiný případ. Délku lana, které kluk vzal při pádu s sebou, a které leží ve smyčkách okolo, odhaduji tak na deset metrů. Zbytek je stále natažen na skále. Druhý konec se ale ztrácí v nedohlednu, zhruba pět metrů pod vratným bodem. Zřejmě hrubá chyba jistícího partnera: spuštění přes konec lana. (Odhad se mi později potvrzuje, parťák vytáhl vedlejší cestu a když hlásil štand, měl jsem v ruce přesně polovinu našeho 75 metrů dlouhého lana. A takový objem materiálu ona dvojice na první pohled neměla). Zabránit takovému neštěstí je přitom velmi prosté. Partner se také naváže, nebo se na konci lana udělá uzlík. My přivazujeme konec k podložce pod lano.
„Jděte prosím stranou, budou tu probíhat záchranné práce,“ žádá doktor. Během pěti minut (subjektivního času) od telefonátu přilétá žlutý vrtulník rakouské záchranné služby. Doktor odbíhá stranou, zvedá ruce nad hlavu do Y: „Yes, ano, to jsme my co potřebujeme zachránit.“ Vrtulník chvíli visí ve vzduchu, pilot obhlíží situaci, pak odlétá. Vrací se asi za deset minut, vysazuje záchranáře s materiálem, mezitím po svahu přibíhají dvě záchranářky. Za dalších deset minut žlutý vrtulník mizí. Pod ním na laně visí záchranář, vedle něj červený balík, převázaný černým pásem.
na to rict ze jistic musi davat bacha anebo mit tvrdy spani aby ho nestrasily nocni mury, ale poucny. Tvrda sestka, prebiracka, upoceny ruce, vaha tela okolo metraku, jen bych polemizoval s tou zenskou, me to obvykle nepomaha, vic zabere kdyz mi jistic muzskeho pohlavi rekne lez ty pyyyyco.
ako kde, ale tiez, ked idem liezt dlhsiu cestu, o ktorej si myslim, ze lano bude len tak tak, navazujem hned aj isticku... a clovek by si povedal, ze v takej priam preistenej oblasti sa nema co stat... kamoska zase minule padla na policu tak, ze uz od aprila nelezie, kvoli vyvrtnutemu a potrhanemu clenku... nehovoriac o asi najtvrdsej klasifikacii nielen v Rakusku, ale asi aj v strednej europe... takze pozor, netreba Peilstein podcenovat!!!
Z tohodle pohledu jsou tam pětky nepříjemný - často fakticky věší schody. Tam je pád na polici vysoce pravděpodobný. Šestky tam ale mají víceméně kolmé. A taky je tam jedem 9- stropík, v jeskyni.
Tak s tou klasifikací s tebou asi nebude souhlasit nikdo, kdo trochu leze a někdy tam byl. Tvrdších je možná jen pár cest od klasiků a to bývají většinou spáry, které jsou ale v současnosti dojištěné. U nových cest klasifikace sedí a hlavně ty lehčí cesty jsou úplně do pohody, ale nesmí si člověk prostě vybírat nějaký hnusy s policema. Vzhledem k tomu, že je tam 1000 cest, tak to určitě jde.
není nikdy dost. Kdyby byla místo toho příliš dlouhého úvodu nějaká fotečka, působilo by to víc. O vyjetí konce lana při jištění má Schubert ve druhém díle Rizika celou kapitolu "Při spouštění může být lano příliš krátké" na stranách 178 až 191, plnou podobných i "hutnějších" nehod.
Základní věc je: Jistič musí být také navázaný.
To je normální. Když jsem lezl necelý rok a narotl mi hřebínek, spadl jsem z Tondovy cesty na Holasu.
Morál mi pak spadl do kalhot a skoro rok jsem vůbec nelezl. Pak se to poooostupně a pomalinku začalo zlepšovat, ale s rezervou a na jiné úrovni. Pro dožití do horolezeckého důchodu takováhle ťafka neškodí, naopak je jeho asi základní podmínkou, i když v tomhle případě to nebylo na vlastní kůži, může to zafungovat podobně.
Klasický skalkařský problém. Poznám Peistein, chodím tam několikrát do roka. Ještě je to skalka a už to není skalka. Jsou tam dvou a třídelkové cesty a měli by jsme to respektovat. Hrudní úvaz, něco tvrdého na hlavu, po dosažení štandu dobrání druholezce anebo slanění, navázání jističe na druhý konec lana. Ten kdo chodí na vícedélkové cesty, na to obvykle nezapomíná, klasický skalkař má jiné návyky, sice rychlejší, ale občas za hranicí bezpečnosti. Škoda, doufám, že se z toho ten chlapec dostane ve zdraví.
No s tou helmou samo souhlasím, ale prsák na Peilstein? Ještě jsem neviděl oblast kde by bylo četnější jištění. No a tam kde nehrozí pády delší než 4m skutečně třeba já osobně vidím prsák jako úplně zbytečný.
Zažil jsem podobnou příhodu v Juře....krátký lano - dlouhá cesta. Výkřik, lupnutí....krev, nic příjemnýho. Kamarád J.R. byl tedy hrozný geroj a jistič bez uzle svým způsobem taky. Zlomená páteř...vrtulník....
Ad Morál...nikdy jsem nebyl nějakej super nebojsa - spíš naopak. Ale s přibývajícími úrazy z mého blízkého okolí, ubývajícím počtem na prvním vylezených cest ( písek ) a přibývajícím počtem dětí pod naší střechou...se můj morál snižuje a snižuje....( možná by šla sestavit rovnice o jedné neznámé M ). Každopádně to co jsem bral dříve jako potenciální možné nízké riziko se stává každý rok ( zvláště potom co nosím někoho na zádech či v nosítkách k sanitce ) reálnějším a reálnějším... O počtu úrazů na počet lezoucích lidí u nás v oddíle ani nemluvě....
Přesně tak. U mě to funguje naprosto přesně v přímé úměře s počtem dětí:-)) Kámoš taky naprosto stejné pocity. Tam kde jsem ještě před pár lety jako bezdětný mazal bez rozmyslu po převěji,dneska už jdu hodně opatrně, bez cepínu ani ránu ....
Sám jsem to zažil kdysi dávno.
Jistič jistí, volám můžu dolů, spustíš mne? A on že jo. Bez problému.
Odrazím se a šup - ležel jsem mu pěkně u nohou.
Hajzl, ani se nepodíval a kecal si jak o sto péro.
Po XX letech podobné na písku.
Vyvádím 7dmu a jistič jako že na pohodu a najednou jsem ulít a místo 1-1,5 metru okolo kruhu sem fičel dobrejch 5 - 7.
Kolem huby se mi míhaly police a jen jsem se modlil ať mi to neurazí kebuli.
Dopadlo to dobře, NAŠTĚSTÍ !
Ponaučení - jistič musí lézt s Vámi, musí pomalu i dejchat za Vás a v každou vteřinu očekávat expresní let směrem k zeměkouli.
Ryba na umělejch, ryba na skalkách a podcenění nácviku jištění jsou dobrý základ na smrt, pytel a kremaci. Taky jsem jich pár zažil a není o co stát.
Ponaučení: Jištění je jistota a máčo to nevylepší.
Jak začnete šít kolenama je někde chyba. Není i v tom - že nevěříte tomu dole?!
Máš asi pravdu...ale ruku na srdce kolik lidí má při jištění navázanej konec lana na sedáku jističe či alespoň uzel? Na písku...v Juře ( kde průvodce kecá u délek cest ) v Arcu..?
Přiznám se, že málokdy, ale:
vznikne-li pochybnost "délka cesty x délka lana", pak nejméně uzel na volném konci (lana!) je nanejvýš záhodno udělat. Snad ještě důležitější je, aby si zejména spouštěný hlídal svého parťáka a délku zbylého lana a včas upozornil v případě, že si není zcela jist (po jednom případu, kdy jsem si toho jako spouštěný všiml na poslední chvíli to mám snad hluboce zafixováno).
Upozorňuji ale na možnost podstatně většího průšvihu v případě, že cesta je jen o málo kratší než délka lana (např. cesty v Labáku - Prezident, Velká bašta atd.), spodní konec lana je volný a prvolezec těsně před koncem upadne, případný prokluz pak dokoná katastrofu a už to není práce pro lékaře. Tady je navázání jističe, nebo spolehlivé zabezpečení volného konce n e z b y t n é !!, jinak se lehce mohou naplnit Karlosovy pochmurné představy.
Na chate Peilsteinhaus ho maju za cca 28 Euro, krasny farebny, oznacene najkrajsie cesty... ale kedze si nas zapadny sused, predpokladam, ze to chces zadara, ved naco platit, ze... tak sa to da niekte na webe stiahnut, ale stoji to za barani prd a zelam Ti, aby si s tym nenasiel ani jednu cestu:-)))