Takže čím začít? Máme v podstatě neomezený prostor, takže se vyhneme takovému tomu schématu historie, poloha, přístup, seznam cest, ubytování, stravování atd. Každý týden si zaskočíme někam jinam a je na Vás, co na to řeknete.
Po hrozné procházce jednoho sobotního rána na zdejších trzích v Berouně jsme konečně objevili lezeckého průvodce (v knihkupectví) a mohli tedy vyrazit do tak velice proslulé oblasti jako je Koukolovka. Proslulé zejména svými bouldery.
Kairat Rachmetov je 37 letý, sympatický a velice skromný lezec, který si svým poctivým a osobitým přístupem k lezení a životu vůbec, vybudoval velmi dobrou pozici na naší sportovní scéně.
V neděli jsme lezli staré skobovačky na Polínském vrchu a užili jsme si spoustu srandy při stylu lezení - chytnu chyt hodím jej dolů a hledám další.
Tuto neděli jsem se domluvil s Jindrou Zachardou, což je známý horal a znalec lezení v rozbitém terénu, že vyrazíme potrénovat technické lezení na Polínský vrch.
O Polínku tu byla již zmínka, když jsem tam osadil cestu Ptáky v trní 8- UIAA v prostřední výrazné plotně. Ještě nemá druhý přelez, ale o to jsme se ani nechtěli pokoušet. Celou sobotu totiž pršelo a omechované stěny klouzaly jak namydlené. Naším cílem bylo zkusit některé staré skobovačky. Chtěli jsme volně i technicky a nakonec to bylo něco mezi.
Jak praví horolezecký průvodce po nepískovcových terénech z roku 1987: jedná se o žulový lom ( i s mými skromnými znalostmi geologie si dovolím poopravit, materiál je je podobný spíče znělci s charakteristickou sloupcovou odlučností), terén je vhodný pro nácvik skobovací techniky. Místy jsou skály lámavé v důsledku narušení těžbou. Zde bych si opět dovolil poopravit neboť slovo "místy" se mi zdá příliš shovívavé. V podstatě téměř nic kromě spár se nedalo chytit aniž by to člověk neutrh nebo neušláp. Takže cesta po jednom přelezení byla tak o 50 kilo kamení lehčí.
V průvodci nejsou cesty zakresleny , ale uvedeny pouze z leva do prava, obtížnost je kolem 5 UIAA A0 - A2.
Za celý den jsme vylezli pouze tři cesty. Zkoušeli jsme lézt volně a bylo to velké dobrodružství. Jištění bylo velmi nejisté. Přestože jsme zakládali friendy a zatloukali skoby skoro po metru vůbec jsme neměli chuť zkoušet jestli drží. Nakonec jsem byl nucen si do jištění dvakrát odsednout a přestože byly asi 4 stupně nad nulou, tak jsem se opotil. Jindra se na první cestě spoléhal dokonce na staré skoby od prvovýstupců. Myslím, že by neudržely ani metrový pád, ale Jindra nepadá. Druhou cestu jsem tahal já a když jsem dolézal k vršku měl jsem 2 metry pod sebou dva dvojkový čoky. Už jsem se těšil jak si cvaknu starou skobu s kroužkem, ale když jsem do ní zavěsil expresku tak se ohnula. Tož jsem ji rukou vyndal a hodil dolů. Hrdě a se staženým pozadím jsem pokračoval vzhůru až mě zachránila tenká břízka, kterou jsem okamžitě použil, jako asi nejkvalitnější jištění v cestě.
Večer nam berjozka pomohla ještě jednou, když jsme k ní po společné střídavé práci na třetí cestě museli znova uhnout, neboť dolez cesty vedl hliněným koutem. Bohužel cepíny na hlínu jsme neměli. Dolezl jsem už za tmy, a po říhodinovém snažení v 15m dlouhé cestě.
Veselé to bylo nejem na prvním konci, ale i při jištění. Od prvolezce neustále padala sprška kamenů. Po té co jsem dostal šutrem přesně pod oko, už jsem se nahoru moc nedíval. Zajímavé je, že za celou dobu co na mě padaly kameny, jsem ani jedním nedostal do helmy. Asi je kamenoodpudivá. Doufám, že ji to v horách vydrží.
Když jsme odjížděli domů vypadalo to, že spíš jedeme z jeskyňaření než z lezení. Příště si beru montérky, gumovky a hornicku přilbu.
Doufám, že si přijdete taky někdy užít na Polínko. Je to trchu jiný druh lezení. Bolek