Douglas Keith Scott se narodil 29. května 1941. V té době rozhodně ještě nevěděl, že se stane jedním z historicky nejlepších horolezců Británie a celosvětově uznávaným alpinistou, který vždy prosazoval čistý styl lezení v horách. Everest: The Hard WayZa jeden z nejvýznamnějších horolezeckých počinů, který má Doug Scott na svém kontě, je považovaný prvovýstup jihozápadní stěnou Mount Everestu, dnes známou jako The Hard Way. V roce 1975 byl součástí expedice vedené Sirem Chrisem Boningtonem a společně se svým partnerem Dougalem Hastonem vystoupili touto cestou na vrchol jako první (později jej zdolali další 2 horolezci, třetí se z pokusu o výstup na vrchol nevrátil). Jeho následné vyjádření k této expedici nádherně ilustruje jeho přístup k horolezectví samotnému: “Dokázali jsme, že s dobrým vedením, dobrým týmem, využitím kyslíku, fixních lan a postupných táborů, lze vylézt v podstatě cokoliv. Proto už tímto stylem, s kyslíkem a expedičně nikdy nemusím lézt.” Celkově za svůj život absolvoval 42 expedic v asijských pohořích, přičemž čtyřicetkrát stál na vrcholu. Kromě expedice na Everest byly všechny jeho výstupy provedeny v lehkém nebo alpském stylu, bez kyslíku. Ogre: nekonečný sestupMezi mnohem méně známý ale o to víc cenný a dramatický lze považovat prvovýstup na Ogre v Karakoramu, který podnikl Doug Scott v roce 1977 s Chrisem Boningtonem. Úspěšný výstup skončil týden trvajícím sestupem, při kterém si Chris Bonington polámal žebra a Doug Scott zlomil oba dva kotníky. Díky neskutečné vůli a pomoci kolegů, kteří se rozhodli na hlavní vrchol již nejít (Clive Rowland, Juliana “Mo” Anthoine) se dokázali vrátit dolů. Tento příběh sebezáchrany v horách možná v mnohém předčí známější knihu a film Pád do ticha (Touching the Void). Hlavní vrchol Ogre (Bainthe Brakk 7 285 m) byl od té doby úspěšně zlezen jen dalšími dvěma expedicemi (2001 – Huber, Stöcker, Wolf a 2012 – Dempster, Kennedy). Onsajt: Doug ScottTeď už je jasné, jakou osobností Doug Scott je. Otázkou možná zůstává, proč jsme točili nový Onsajt právě s ním. Při přípravě filmu Ufo Life o prvovýstupu na Chamlang, který uskutečnili Zdeněk Hák a Marek Holeček, jsme Douga Scotta kontaktovali – sám totiž s Reinholdem Messnerem na Chamlang lezli. A po jedné návštěvě bylo jasné, že se musíme vrátit – alespoň v několika málo minutách přinést krátký portrét muže, který v horolezeckém sportu dosáhl nejvyšších možných cílů a přitom si k němu zachoval ten nejčistší možný přístup. Doug Scott byl a stále je vizionář – a i v pokročilém věku stále šíří svou představu absolutní krásy – oddat se horám, splynout s nimi a lézt. K tomu navíc pomáhá v místech, kde prožil tolik velkolepých dní v horách. Založil a stále vede nadaci Community Action Nepal, která pomáhá zlepšovat život lidem v horských oblastech Nepálu. Honza Šimánek o natáčení s Dougem ScottemVyrážím do Anglie za Dougem Scottem, do oblasti Lake district, kde se v zahradním studiu schovaném uprostřed nádherné, biodynamické zeleniny věnuje psaní memoárů. „Vstávám obvykle ve tři ráno a jdu psát. Když už nemůžu, jdu se starat o záhonky a nakonec o svou nadaci CAN Nepal.“ Je mu 79 let. Mojí lehkou nervozitu před začátkem rozhovoru rozptyluje první otázkou Doug: „Co je to vlastně za lezce, ty dva čeští kluci? Jsou to komerční lezci?“ (Ptá se na Háčka a Máru a jejich výstup na Chamlang). Hm, no to nevím, říkám si – „Jak to myslíš? Jsou to… profesionálové… mají sponzory a tak… Ale expedice si často platí ze svého.“ Doug trochu zesmutní a pronese: „Takže to jsou komerční lezci… I když já jsem se asi profesionálem také stal, protože jsem o svém lezení přednášel, píšu knížky, také tím něco vydělávám. Ale snažil jsem se vyhýbat sponzorům. Vždycky jsem si chtěl být naprosto jistý, že lezu protože lézt chci, ne proto, abych zaplatil hypotéku. Pro mě osobně bylo lepší vydělávat si peníze na život učením, než běhat po sponzorech a dělat se zajímavým. Chtěl jsem být lezcem amatérem, tedy lézt jenom pro radost.“ Oba kluci sponzory sice mají, jestli jsou ale jejich aktivity komerční, nechť si rozhodne každý sám. Dougovi jako dítěti v jinak prázdném pokojíčku pověsil otec nad postel dřevěnou cedulku s veršem: For when the one great scorer comes To mark against your name He writes – not that you won or lost – But how you played the game. „Tím veršem jsem se řídil celý život. Je jedno jakou hru hraješ a zda v ní vítězíš nebo prohráváš. Jde jenom o to, jak jí hraješ. V lezení to platí obzvlášť. Je skvělé slyšet, že to kluci zvládli čistě, alpským stylem. Jak nádherné je oddat se horám bezezbytku, být ve stěně celé dny, nést veškeré vybavení na svých zádech… Myslím, že čím je alpský styl výjimečný a lepší než všechno ostatní, je míra dobrodružství, které zažiješ, a také stupeň nejistoty. Udělat prvovýstup alpským stylem je krok do neznáma. My jsme v roce 1975 pod vedením Chrise Boningtona udělali známý prvovýstup jihozápadní stěnou Everestu (The Hard Way) a dokázali tím, že když máš dostatečně velký tým zkušených lidí s dobrým vůdcem, používáš kyslík a fixní lana, tak můžeš vylézt cokoliv. Jaký je ale smysl takového lezení, když je předem jasné, že uspěješ? Je zřejmé, že pro opravdové dobrodružství, pro opravdové lezení a pro neobyčejný zážitek, pro ocenění krásy hory, jediný správný způsob, jak lézt, je alpský styl. Dougu, vy jste byli v Himálájích někdy i několikrát během jednoho roku. Jak vlastně probíhalo financování expedic, když ses, jak říkáš, snažil lézt jenom pro radost? Naše expedice jsme si z velké části hradili sami, částečně nám přispívali různé organizace. A soukromé firmy nám občas přispěly vybavením. Vždycky jsem jim ale řekl: spojte si vaše vybavení s tou kterou horou, ne s mým jménem. Expedice a její úspěchy jsou vždycky záležitostí celého týmu a nikdy ne jedince. Hodně lidí se stalo slavnými tím, že brali na hory něčí vybavení, a pak byli vidět na reklamách. V tomhle ohledu se to asi nejvíc týká Reinholda Messnera, ten se sponzory pracoval naopak intenzivně. Zrovna on ale pro všechny ty peníze měl také velmi dobré využití: velkou část své slávy a peněz totiž věnoval zpátky do lezení. Vybudoval horolezecká muzea, která mluví o tradicích a o tom typu dobrodružství, kterým lezení v horách alpským stylem je. Jak s odstupem vzpomínáš na dobu, kdy si ve stěnách hor po celém světě, bez spojení se světem trávil pravidelně celé týdny? Pokud máš dost jídla a dalších zásob, je dlouhý pobyt na hoře dobrou zkušeností, vlastně čím je pobyt delší, tím lépe. Nevím tedy, jak je to dnes se satelitními telefony, kdy ti do stěny může psát manželka, že je zas ucpaný záchod a děti jsou nemocné, kdy tě spousta povinností vůči sponzorům a sociální sítě od hory odtrhávají. To musí být hrozné. My jsme měli tu velkou výhodu, že jsme se mohli dokonale soustředit jen na to, co je před námi. Být s horou v intimním vztahu. A není nic lepšího, než se cítit fyzicky skvěle, být dokonale aklimatizovaný a den za dnem postupovat vzhůru, objevovat nová tajemství hory, vidět detaily stěn, nové obtíže, lezecké sekvence. Pohybovat se v neskutečné expozici himálajských stěn… Tohle mi hrozně chybí… Jenže lézt alpským stylem nejde věčně, ne v Himalájích. V roce 1998 jsme dělali jeden z mých posledních dobrých prvovýstupů, to bylo jižním pilířem Drohmo s Rogerem Me, který byl tehdy o deset let mladší. Přestával jsem mu s těžkým batohem stačit, moje nohy už nebyly dostatečně silné a tehdy jsem si řekl, že když člověk už nezvládá unést svoji část vybavení, je na čase skončit. Někde jsi poznamenal, že tvým úmyslem při lezení severozápadní stěny Chamlangu s Messnerem bylo dostat se k Reinholdovým „hlubším myšlenkám“. Mě by zajímalo, jestli jsi měl možnost dostat se k těm svým, když jsi 8 dní téměř bez jídla sestupoval z Ogre se zlomenými kotníky… Tehdy jsem měl hlavu průzračně čistou. Vnitřní hlas, který s námi za normálních okolností neustále rozmlouvá, zcela utichl. Kromě bytí v tom konkrétním přítomném okamžiku se toho v mé hlavě moc nedělo: dát ruku dopředu, přenést váhu, posunout koleno a tak pořád dokola. Občas jsem ale odpočíval a pak jsem viděl celou spoustu věcí. Jako na tripu… Vybavuju si třeba vzpomínku na svého tátu, jak tlačí dětský kočárek. Má na sobě kožené kalhoty a barevné, vyšívané kšandy. Tlačí kočárek a usmívá se. Najednou jsem tam byl s ním a pozoroval zblízka každý detail. Vyšívané kšandy, oholenou tvář… Takové věci. V roce 1977 Doug spolu s Chrisem Boningtonem jako první zdolali vrchol Ogre (7285 m, Karákóram), navíc cestou, kterou sám Doug označuje za „to nejtěžší vysokohorské lezení, jaké v té době vůbec bylo“. Při sestupu si nedaleko pod vrcholem nešťastnou náhodou zlámal obě nohy v kotnících a následoval osmidenní sestup po kolenou, téměř bez jídla. Anglická společnost Victoria Sporting Club mu za tento heroický výkon chtěla udělit cenu za odvahu s peněžitou odměnou v hodnotě 25000 Liber, Doug jí ovšem odmítl převzít: „Žádný lezec, kterého znám, nikdy nepřevzal peněžité ocenění svého výkonu, to k lezení jednoduše nepatří. Nemyslím si, že by horolezectví nějak pomohlo, kdybych tu cenu převzal, jen by to přispělo ke komercializaci našeho sportu. Popularitu, které jsem se tehdy díky dramatickému sestupu těšil, jsem využil jinak – k založení sbírky pro zlepšení podmínek života místních v Nepálu.“ V roce 1989 pak Doug zakládá organizaci Specialist Trekking Co-operative, která má sloužit ke zlepšení „příšerných pracovních podmínek“ nepálských nosičů a šerpů, kdy „veškerá regulace a právo bylo v rukou trhu. Chtěli jsme jednoduše zajistit místním právo na slušné pracovní podmínky“. V roce 1994 se činnost organizace rozšiřuje na komunitní aktivity, stavbu první školy a zdravotnického střediska. Následně se organizace podílí na dalších 40 projektech, jako např. na stavbě kanalizace v horské vesnici – „takže se tady v dalších letech o tolik víc dětí dožilo pěti let a více“, stavbu dalších škol a jiných zařízení. Dnes se organizace jmenuje CAN Nepal a má za sebou více než 50 podobných projektů. Připravil Jan Šimánek & Ondra Vacek Zdroj: blog.hanibal.cz
|