Tato cesta se nachází v Rakousku v oblasti Scheierwassefall, ve výšce asi 1200m nad mořem. Cestu udělal a jako první přelezl Alexander Huber roku 1996. Od tohoto roku čeká cesta již dlouhých dvanáct let na další opakování.
Bloudím večerním Brnem, ověšen nezbytnými proprietami na nadcházející víkend a hledám Ondrovce. Najednou se vynoří z mlhy Eva a mává. První úkol splněn – našli jsme se. Nasedáme všichni do “prasečáku“ (přezdívka jejich obytného čtyřkolého miláčka) a lehce po 22h vyrážíme směr Rakousy. Cesta nudná jako vždy, když jedete přes noc. Kolem půl třetí zastavujeme a rychle měníme vozidlo na čtyřlůžkový pokoj. Usínáme okamžitě po zapnutí spacáků:)
Ranní probuzení do bílé mlhy nevěstí nic dobrého a k tomu se na teploměru na nás směje oranžová čtyřka – naštěstí jí chybí mínus. Adam se ujímá snídaně a za chvíli si vychutnáváme teplý čaj. Pak už jen zabalit to nejnutnější, popojet na parkoviště a vyfunět 400 výškových metrů pod stěnu - dobrá rozcvička, aby člověk nepřišel ke skále zmrzlý:)
Během hodiny se mlha zvedá a na obzoru se rýsuje sluníčko. Otázkou je, kdo vyleze dřív… Adam nebo kotouč?! Na rozlez svižné 7b a už se Adam šteluje pod první délku víkendového úkolu. Ziag oder Fliag za 8a+ leze suše, jako by tam ani nebyla. Následuje půlhodinové posezení na polici a první pokus v Open Air (druhá délka). Nikam nepospíchá, cestu si krokuje, čistí, vymýšlí finesy a v klíčovém kroku značkuje ty nejlepší chyty a stupy. Rutinní postup v 9a+. Ale jak pro koho:)
Adam Ondra v Open Air
foto by Vojtěch Vrzba
Následuje asi hodinová pauza, ve které se s Bokulou snažíme najít přístup ke slaňáku. Ferátkou se dostáváme nad “Růži“ (Weisse Rose), od které je kýžený řetěz ještě asi 8m vpravo. Adrelaninový traverz v teniskách a s veškerou výbavou, po kterém zpoceni konečně cvakáme fix. Bokula sjíždí dolů a já si připravuji fidlátka na následující Adamovy pokusy. Kdo ví, kolik jich bude a tak se snažím již z prvního ostrého udělat ty nejlepší záběry.
Stropem leze Adam precizně, pak sklepat v madle pod klíčem, který je ve výlezu zpod stropu, a už jde na to. Bohužel neudrží sklopenou lištu a následuje patnáctimetrový let éterem. Na první pokus to nebylo špatné. Adam se přitahuje po laně a když sedí a odpočívá u poslední cvaklé expresky, ptám se ho, proč necvakne z velkého madla tu expresku nad sebou ? Odpověď mě překvapí: „Když to cvaknu, tak mi to tření lana ubere alespoň 10kilo a pak to nebude fér!“ (Nevím, jestli si tuto otázku pokládal i Alex Huber)! Adam to z principu a z vlastního přesvědčení cvakat nehodlá, to raději při neúspěchu riskuje “dvacítky“ (rozuměj dvacetimetrové pády do singl lana 9,2mm!!)
Po čištění chytů a vyladění všech pohybů se nechává spustit na zem. Pro tuto chvíli vyhrává lezecký souboj sluníčko, které se do stěny už pořádně opírá a tak mizí tření i já ze své sedačky. Dvouhodinová pauza, ve které si Adam čte a my popolézáme , pak mě čeká 45 metrů jumarování a příprava na další (možná už přelezový) pokus. Odpolední slunko již pomalu zapadá a tak jsou téměř ideální podmínky. Jenže ouha, špatně našlápnutá lezečka na klíčový stup u pasu a Adam opět zjišťuje, proč má cesta svůj název. Nic, pro dnešek konec představení, balíme, valíme strmou stezkou zpátky k autu a začínají kulinářské pokusy. Večer neodmyslitelná společenská hra, kterých má Adam nepočítaně, a po svařáku usínáme s vidinou lepších zítřků.
Adam Ondra v Open Air
foto by Vojtěch Vrzba
Ráno jako přes kopírák, Adam první ze spacáku, vaří čaj, my snídáme a lehce po deváté už stoupáme do kopce. Počasí vypadá ještě hůř než včera, ale o to větší je naše překvapení, když nad mraky svítí slunce a je opravdu teplo! Rychlá rozlezovka na 7a a než se dosoukám po fixu na mé bidýlko ve výšinách, sedí už Adam na polici. Je parádní světlo a tak stačí jen čekat na ty správné okamžiky a mačkat spoušť. Stropem opět hladce do madla, ze kterého to teprve pořádně začíná! Opět necvakne expresku a jde do toho. Stejně odhodlaně jako včera večer, ale drobná nepozornost nebo nedotažený pohyb a už plachtí vzduchem. No, ne nadarmo si na této cestě v létě vylámal zuby i Chris Sharma. Následuje typické intermezzo – Adam zkouší a čistí, ladí milimetry v úchopech a nášlapech a s odhodláním do dalších pokusů se nechává spustit dolů. Opět dvouhodinová pauza, ve které sledujeme místní komunitu lezců a lezkyň, které vylákalo (až překvapivě horké) skorozimní nedělní odpoledne do skal. Anabáze stejná jako předtím, vyjumarovat, naštelovat se a s namířeným objektivem čekat na doufat, že tentokrát se to povede. Při tomto pokusu se dění pod skálou zastavilo a snad všichni sledují Adamův boj se zatajeným dechem. Chybělo opravdu málo – možná jen 5cm, aby dynamicky dosáhl do relativně dobré dvojprstovky na konci celého bouldru. Škoda, ale všichni asi tuší, že tato cesta se pravděpodobně brzo dočká dalšího opakování. Možná již zítra?
Večery jsou dlouhé, obzvláště, když dojde svařák a není ani chuť na hraní St. Peterburgu. A tak rozvíjíme s Evou a Bokulou diskuzi o všem možném (hlavně o lezení), zatímco se Adam učí zeměpis, ze kterého ho pak ochotně přezkouším. Dneska večer by to bylo za jedna mínus:) Zítra to třeba bude za jedenáct plus?
Adam Ondra v Open Air
foto by Vojtěch Vrzba
V noci začíná pršet a nás trošku straší představa zateklých chytů a přemrzlých prstů. Ráno vymeteno, ale zima nehorázná! Zahřejeme se výšlapem a než se Adam rozleze, já už s Evinou digikamerou píďalkuju po laně vzhůru. Osm-á-plus jako by nebylo a jelikož je zima, nechává si Adam poslat na polici péřovku. Obligátní půlhodinka odpočinku, pak poshazovat ze sebe veškeré přebytečné oblečení a jde se na věc. Dneska vypadá Adam nekompromisně, namotivován na přelez a tak když sklepává před nejtěžší pasáží, neodpustím si ani já povzbudivá slova. Nátah levou do lišty, pravá do spoďáku, nakopnout pravou patu, pravačkou nabrat plytký bočák…betonový břicho, vyvěsit pravou nohu a našlápnout až k pasu. Vše zatím strojově precizní. Následuje navalení se na patu, staticky levačku posunout do mělké spárky, pravačkou poskočit do dalšího bočospoďáku a nyní poskok do klíčové dvojprstovky….DRŽŽŽ!! Adam to prožívá podobně, další kříž pravačkou do dírky, ze které se dá cvakat další expreska, to ho ale nezajímá a valí dál. Jednou se mu smekne noha, ale nepouští. Po pár tempech je u dalšího jištění, které už naštěstí cvaká (Bokula se už raději odspoda nedíval – to by byl víc jak 20 metrový pád), následuje pět mokrých metrů k řetězu a už se ozývá vítězný křik. Je to tam! Po dvanácti letech Adam zažívá stejné pocity jako Alex při prvopřelezu. Kapitola Open Air je po dlouhé době opět “zavřena“.
Adam Ondra v Open Air
foto by Vojtěch Vrzba
Dole jej čeká gratulace od nás všech a Adam říká, že by to byl stejně poslední pokus dne, neb si ošklivě nařízl v nějakém ostrém chytu ukazováček. (To mu však nebránilo se po hodince odpočinku a zatejpování dolézt na 8a+ a 8b OS!:-)
Den se neodvratně chýlil ke konci a nám tak nezbývalo nic jiného, než sbalit sakypaky, zamávat Schleieru a vydat se na pětihodinovou cestu zpět do Čech.