Šedesát dva let lezení na skalních útvarech Vsetínska

Na začátku letošní skalní sezóny jsem se byl podívat na Čertovy skály u Lidečka a žasl jsem nad návštěvností těchto skal lezci z různých koutů Moravy. Několik lezců se mně ptalo na historii lezení na „Čerťákoch“ a dalších skalách Valašska, a tak v tomto článku krátce připomenu, jak a kdy lezení na skalách ve vsetínském regionu začínalo.


Panenka - skály pod Tisovým v Hošťálkové

Lezení po valašských skalách, ale i po jiných skalních útvarech v naší republice, patří do nevelehorského skalního horolezectví. Jak už vyplývá z tohoto názvu, tato horolezecká disciplína se pěstuje na skalách, které se nenacházejí ve velehorském prostředí a jejich vrcholy nedosahují velkých nadmořských výšek. Nebezpečí ohrožení zdraví a života lezců na skalkách je o hodně menší než ve velehorských terénech, z důvodů mnohem příznivějších klimatických a přírodních podmínek.


Vklíněný balvan na Horních Lačnovkách

V nevelehorských skalních terénech se začalo lézt zhruba od poloviny 19. století, a to zejména v alpských zemích, kde skalní lezení ve velehorách počalo dosahovat takové úrovně, že  předchozí trénink techniky lezení a zacházení s horolezeckým materiálem začal být nezbytnou nutností. Od té doby se datuje původ slova cvičné skály. Na území české republiky se za účelem tréninku do vysokých hor začalo lézt na skalách někdy od počátku 20. století. Výjimku tvořily věže Labských pískovců, Lužických hor a žulové věže Jizerských hor (tam se lezlo už od r.1895). Na těchto skalních terénech  se lezlo ze stejných pohnutek jako na velehorské štíty a byly cílem vrcholného úsilí lezců. Dnes už pojem cvičné skály neexistuje. Lezení po skalách tvoří samostatnou disciplínu horolezectví a jsou zde dosahovány vrcholné výkony, které jsou stavěny na stejnou úroveň jako např. dosažení osmitisícovky náročnou cestou.
První doložené výstupy na Vsetínsku byly uskutečněny za druhé světové války v roce 1943.
Čertovy skály u Lidečka, snáze dosažitelné a dobře viditelné z projíždějícího vlaku či  ještě blíže ze státní silnice, vyvolávaly už po staletí v mnoha lidech touhu po jejich zdolávání.
Ne jinak tomu bylo i u horolezců Z. Záboje, St. Šebíka, J. Chamrada a L. Kafky. Tato čtveřice horolezců přijala odvěkou výzvu Čertových skal a onoho roku 1943  uskutečnila 8 prvovýstupů v této skalní hradbě. Je nutné se zmínit, že výše  zmiňovaní horolezci nebyli z našeho regionu. Pracovali za války ve vsetínské Zbrojovce a  veškerý svůj volný čas naplňovali svou největší vášní – lezením po skalách. Zdolali do té doby ještě nezlezené komíny, dvě spárky a přelezli první krátkou stěnku na vrchol Hladké. Slavná  lezecká čtverka vystoupila na všechny čtyři výrazné vrcholky vystupující z hřebene Čertových skal: na Hladkou, Čertovu stěnu (Čertovicu), Plochou a Kolébku. Z jejich prvovýstupů vyniká co do obtížnosti i expozice cesta ,,Severozápadní spára“ na Čertovicu. Má stupeň obtížnosti 5 a stejný stupeň dosáhli vsetínští horolezci při prvovýstupu až v roce 1949.
V roce 1943 zavítali na Pulčínské skály frýdečtí lezci A. Petřvaldský a O. Ciegler. Tito horolezci byli velmi dobře silově disponovaní, neboť lezli převážně ve vápencových stěnách u Štramberka, a tak jejich nová cesta ,,Jediná“ na Dvojče (klas. 5) v oblasti Pěti kostelů, nebyla pro ně žádným problémem. O rok později Ciegler a ostatní frýdečtí lezci vytvořili na útvarech Pěti kostelů další významné a těžké cesty. Také Z. Záboj a St. Šebík nezaváhali a přispěli cestou ,,Přerovská“ (klas. 5) k otevření Pulčínských skal pro horolezce. Nesmíme zapomenout, že tohoto výstupu se zúčastnil také vsetínský nadšenec a turista D. Misárek.


Západní stěna Valovy skály

Skupina horolezců okolo legendárního lezce Z. Záboje podnikla v letech 1944 až 1945 první vážnější výstupy Valovou skálou. Z těchto výstupů vyniká ,,Převisová“  klas. V/A0 a nádherný výstup západní stěnou - ,,Direttissima“ V/A0. ,,Valovka“ Z. Zábojovi přirostla k srdci, neboť mu svým členěním připomínala strukturu horských terénů. Je potěšitelné, že spolu se Zábojem se u některých cest objevili také vsetínští horolezečtí pionýři a průkopníci D. Misárek a O. Žemlík, nadšení turisté a milovníci přírody, hor a skal. Záboj ve dvojce s Antonínem Veverkou, známým to učitelem, horolezcem a literátem, vylezli ,,Říjnovou“ IV, která byla 2 roky po skonu ,,Antka“, v květnu 1961 přejmenována na ,,Cestu Antka Veverky“.
Na  Horních Lačnovských skalách byly první cesty vylezeny v r. 1953 vsetínskými horolezci B. Machalou a J. Vinarem. Tito lezci přišli na skály od jihu z Lačnova, byli ohromeni jejich nádhernou modelací a vytvořili první cesty do čtvrtého stupně obtížnosti.
Dolní Lačnovské skály byly oblíbeným terénem legendárního vsetínského horolezce Vladimíra Vaculína, který miloval tamní klid, odloučenost a krásnou modelaci stěn. Spolu s J. Goldefusem a M. Životským  ozdobil Dolní skály v letech 1953 – 54 několika prvovýstupy do obtížnostního stupně 5.
Prostřední Lačnovské skály byly horolezecky objeveny vsetínskými lezci P. Šumšalou a V. Neumannem až ve druhé polovině 90 let minulého století. Tato dvojice realizovala v letech 1996 – 97 ve stěnách Prostředních skal 5 prvovýstupů do obtížnosti 5+.
Svantovítovu skálu na Štípě si oblíbil vsetínský horolezec V. Bartoš a spolu s J. Koutným a I. Bernátem tu vylezli v letech 1961 – 62 úctyhodných  čtrnáct cest až po spodní hranici šestého stupně obtížnosti.
První cesty na Havránce a Komíně v masívu kopce Klenova u Bystřičky nejsou přesně časově ani personálně zdokumentovány, ale vsetínští horolezci jich navštěvovali už v 50 letech minulého století a počátkem 70 let zde působil tehdejší horolezecký reprezentant a později trenér  národního družstva  J. Kulhavý.
Parta vsetínských horolezců objevila na svých toulkách valašskou přírodou skalní útvar Medůvku u Valašského Meziříčí a vytvořila zde čtyřkovou Starou cestu. To bylo v padesátých letech minulého století. Později skála upadla v zapomenutí a zcela zarostla v mladé smrkové kultuře. Až r. 1979 znovuobjevil Medůvku pro horolezce výborný jarcovský lezec V. Bystroň a tento útvar byl dá se říci jeho srdeční záležitostí. Má zde na svědomí 7 prvovýstupů.
Na Jarcovské kuli chybí přesné záznamy o prvních prvovýstupech, ale domníváme se, že se na ní lezlo již koncem 50 let minulého století.
Skály pod Tisovým v Hošťálkové rok po jejich horolezeckém objevení zažily invazi tvůrců nových skalních cest. Roku 1989 tady známý meziříčský lezec a autor horolezeckých průvodců V. Skýpala se svými spolulezci vytvořil sedm cest až po horní hranici šestého stupně obtížnosti. V témž roce nezůstali pozadu na těchto věžičkách ani vsetínští horolezci a udělali zde desítku prvovýstupů do šestého stupně. Největší aktivitu z nich projevoval P. Šumšala.
Na drsných pískovcových skalách Vsetínska bylo za šedesát let vytvořeno téměř 500 prvovýstupů až po horní hranici obtížnostního stupně 9. Na tomto místě je nutné připomenout, že nejlepší výkony špičkových skalních lezců světa, kulminují na horní hranici 11 stupně. Také je potřeba poznamenat, že nové cesty na valašských pískovcích jsou vytvářeny citlivě s ohledem na ochranu přírody. Skalní stěnky již nehyzdí velké železné kruhy, jak tomu bývalo v minulosti. Jištění je dnes prováděno převážně nerezovými borháky, jejichž velikost se postupně minimalizovala. Pro běžného návštěvníka skalních útvarů je toto jištění téměř nepostřehnutelné, zvláště pokud se nachází ve vyšších partiích skal. Dále je potřeba vědět, že většina nových cest klade vysoké nároky na lezecké umění, jsou vyhrazeny jen úzké elitě horolezců a proto jsou lezeny jen velmi sporadicky.Tím nedochází k nadměrnému oděru skály a k přímému poškozování skalní vegetace. Autoři těchto nových skalních cest jsou zkušení lezci z celé Moravy, ale posledních více než 20 let tvoří historii lezení na valašských pískovcích drtivou měrou domácí  lezci ze vsetínského regionu, a to je důležitý a nezanedbatelný fakt, svědčící  o tom, že slunce nad valašskými skalními lezci ještě nezapadá…
  Text a foto: Zdenek Luža, 23.4.2005