Tak vznikl nápad vyrazit na Lofoty, ráj tradičního lezení a štandování ve vlastním, místo s lokální etikou tvrdou jako beton, kde vrtaný štand je sprosté slovo a nýt považován za zbytečnost hodnou zatracení. Na sklonku jara se scházíme v liberecké hospodě u Balcarů a hle, letenky za hubičku, rovnou kupujeme, na přemýšlení není čas.
Cíle zájezdu byly jasné: 1) vytvořit hodnotný více délkový prvovýstup v čistém stylu v panenské stěně jižních Lofot, 2) přežití všech členů teamu. Hned na úvod prozradím, že se nám podařilo splnit pouze jeden bod tohoto ambiciózního plánu. O tom však později.
Družstvo se ustálilo ve složení: já, Steph Vejvis, Voják a Standa. Na začátku července jsme naskákali zvesela do letadla. Po usazení Voják zděšeně sleduje z paluby letounu divadlo, které zbytek teamu kvituje s pobavením — jeho kletrák z dob Josky Smítky nezvládl manipulaci letištního personálu a spontánně se otevřel. Naštěstí se obsah rurálního zavazadla zasekl o lezeckou přilbu (Petzl podrží), a tak nedošlo k nepříjemné ztrátě již tak dosti minimalizovaného vybavení ani při vykládce.
Další den nakupujeme zásoby v Bodo. Některé potraviny se zdají být iracionálně levné (marmeláda), jiné naopak iracionálně drahé (pivo). Po zbytek zájezdu tak zapíjíme hořkost každodenního lezeckého plahočení namísto piva marmeládou. Ještě týž den se plavíme trajektem z pevniny Norské lidové republiky směr Lofoty. Na lodi se loučíme s civilizací posledním hamburgerem. Steph Vejvis si na palubě plavidla zapomněl telefon s nabíječkou, ale to nevadí. Přejíždíme busem pár kilometrů do roztomilé rybářské vesničky Reine, kde stylově bivakujeme pod sušákem na tresky.
Z Reine se plavíme další den do Kirkefjordu, kde rozbíjíme tábor přímo pod majestátním Merraflestindenem, na nějž si hodláme příští den vysmahnout variantu k cestě Borr i Bekkmortna (7- A0 UIAA, 480 m). Vše máme nastudované z fotek na internetu, není tedy co řešit. Koutkem do jeskyně, z ní ladným traverzem a spárovým systémem hurá do originální cesty. Jak prosté! Z nástupové délky se však vyklubaly délky dvě, namísto roztomilého sokolíčku nás čekala špatně zajistitelná širočina, luxusní police se proměnila v odpornou klouzačku porostlou kapradím a v dolezovém koutku někdo zapomněl vypnout sprchu. Zkoušíme to tedy zleva, kde je skála suchá, ale o to příkřejší. Když obtížnost začne dosahovat stupně 9-, strategicky prchám z jedničkového mikro vklíněnce zpět do bezpečí pofiderního štandu a hurá dolů.
Neúspěch zajídáme marmeládou a hned o den později rozlézáme prvovýstup v panenské stěně Moltbaertindenu. Po dvou délkách kraulování v plotnách nás však ze stěny sundává déšť. Prcháme ze žlutého frenda a jdeme na ryby. Skóre po dvou dnech v Kirkefjordu je nevalné: -1 friend, -2 mikro vklíněnce, -3 pilkry z Decathlonu (návnady na mořský rybolov), -2 karabiny, 0 vylezených cest, 0 chycených ryb.
Balíme base-camp a přecházíme sedélko do malebného fjordu Horseidvika pod úchvatnou 900metrovou stěnu Breiflogtindenu. Po večerním týmovém brainstormingu rozhodujeme, že další den zkusíme formou hry nalézt do centrální stěny, v níž vede zatím jen jedna cesta od ruského týmu s názvem Arctic Odyssey (6c+, A3, 950 m). Kvalita skály spojená s lezeckou náročností nás však neuchvacuje a po dvou délkách slaňujeme z dunivého bloku podpíraného kapradím, jíme marmeládu a jdeme na ryby. Hurá, ryby berou!
Tři zapytlené projekty bereme jako znamení a pokorně přecházíme k myšlence vylézt si tady alespoň jednu z cest již prostoupených. Volba padne na Permit to Åsgård, 18délkovou 8mínusku (7 NOK) na již zmíněný Breiflogtinden. V dolní části stěny nás čekalo lezení vyžadující technickou bravuru a ovládání fines typu patičkování za obří drn, či šplh po nestabilních čtyřmetrových hodinách. Po docela pěkných klíčových délkách v plotnách s trhlinkami a několika spity, což jsou jakési nedomrlé nýty, zjišťujeme, že to tady s tou lokální etikou nebude zas tak žhavé. Padat do spitů se nám však nechce, neboť ty jsou ruské provenience, přičemž všichni máme na paměti definici ruského žertu: jedná se v něm o to samé, jako v žertu kanadském, jen při něm někdo zemře. I přesto se Steph se Standou rozhodují z půlky cesty po spitech slaňovat. My s Vojákem se hecujeme a dolézáme dalších osm délek špatně jištěným avšak o to lezecky náročnějším rurálem až na vrchol. V 11. délce začínáme litovat, že s sebou nemáme motyčku. V 15. délce začínáme litovat, že s sebou nemáme rýč. Vrcholové výhledy však stojí za to! Je na čase začít řešit sestup. Slanění odsud by byla čirá bláhovost, ovšem momentálně jaksi nevlastníme sestupovou obuv a vlastně ani netušíme kudy dolů. Vytahujeme mobil a zadáváme do googlu přímočarý dotaz: “how to get down from Breiflogtinden”, přičemž nám vyskočí článek bratří Švihálků, kteří dle internetu vrchol sjeli před pár lety na lyžích. Když to jde v zimě na lyžích, musí to jít logicky i v létě naboso! Vyrážíme klouzáním a slézáním intuitivně směr moře a později zahýbáme do žlabu, jímž se ladně dostáváme pod nástup a dále ke stanům s marmeládou.
Mužstvo je po týdnu pobytu na jižních Lofotech tak zdecimováno, že je nutné zvedat morálku týmu hrou na ukulele a neuměle vyrobené didgeridoo z kusu pohozené hadice. Vznikla tak krásná coververze písně “Let it be” džibutské hudební skupiny Chulimangan s názvem “Nech to bejt”. Ehm, je na čase změnit paradigma.
Jedeme na sever
Lodí a stopem přejíždíme do centra severolofotského lezení, jímž je zátoka Kalle poblíž proslulého Hemmingsvaeru, zvaného též Benátky severu. Zde nás vyhlíží nejpříkřejší stěna celých Fofot — východní stěna Vågakallenu. Hned další den se tedy nadšeně vrháme do cesty “Storpillaren” (18 délek, 7+ NOK, potažmo 8 UIAA), která nás tu láká ze všeho nejvíce. Nevadí, že prší. Ach, konečně pěkné lezení v pevné skále! Proplouváme stěnou, krásné kolmé stoupání spárami a koutky by nenechalo oko žádného trad-lezce suchým. Čirá radost! Třešinkou na dortu je spoře zajištěná vrcholová plotna v 16. délce, kterou Standa zvládá s bravurou jemu vlastní. Co se naopak moc nepovedlo, byl sestup, který jsme se jali dle pokynů průvodce provádět prostřednictvím žlabu připomínajícího jakousi gigantickou zelenohnědou klouzačku ústící na úrovni mořské hladiny. Kdyby alespoň v této mazlavé soustavě nestabilních prvků bylo za co slanit… Jenže nebylo. Takže se pomalu sesouváme dolů doufaje v to, že někomu neustřelí cvička a svorně neskončíme letem kluzmo o 800 metrů níže v chladivé náruči oceánu. Ke stanům a marmeládě se tak dostáváme až ve 3 hodiny ráno. Ještě že tu slunce nezapadá.
Legendární Storpillaren odškrtnut, v následujících dnech si pak každý prolézá něco z klasických severolofotských cest, jejichž zářez mu na pažbě chybí nejvíce. Voják se Standou leze megaklasiku Westpillaren na Presten (10 délek, 6+ UIAA, 6 NOK), my s Vejvisem prolézáme jednodélky v okolí tábořiště. Zbytek lofotského pobytu trávíme v okolí Kalle, s tím, že Steph Vejvis odlétá domů za natěšenou rodinou, Standa nás opouští, protože jde natěšeně trekovat po jihu Lofot s neméně natěšenou Blankou. My s vojákem chodíme lézt jednodélky, chytat ryby, meditovat k moři a těšíme se na návrat domů. Ryby už zase neberou, a tak jsme poslední dny zájezdu jen na bramborové kaši se slunečnicí.
I na prváče však nakonec došlo! Povedla se nám s Vojákem skromná cesta s příznačným názvem “Out of chocolate” (6 délek, 7- UIAA, 6+ NOK) na Litlkallen. Zajímavé kličkování plotnami přechází v laškovně položený koutek yosemitského charakteru následovaný, světe div se, dvoumetrovým převískem a dolezovým rajbákem. Protokol prvovýstupu byl předán Bullerbynské vrcholové komisi ke schválení.
:Shrnutí: Lezení na jižních Lofotech vřele doporučujeme všem ultraromantikům se sklony k travnímu lezení. Známější severní Lofoty nabízejí hromadu lezení v kvalitní skále, nejčastěji v plotnách a položených spárách. Pokud se chcete naučit štandovat a lézt po vlastním, je to ráj! Těžších cest tu bohužel moc nenajdete, za zmínku však stojí slušně se rozvíjející lofotské nepotřeba čelovky a levná marmeláda.
nalehko.com
Vondřej
FOTKY:
kraul v panenské stěně Moltbaertindenu (hi res)
foto by © Jirka Hušek ml.
vrcholové výhledy z Breiflogtindenu (hi res)
foto by © Vondřej
konečně pěkné lezení — legendární Storpillaren (hi res)
foto by © Vondřej
Slanting corner — nejhezčí délka z Westpillarenu na Presten (hi res)
foto by © Jirka Hušek ml.
pohodové lezení u Kalle (hi res)
foto by ©
“Out of chocolate” (hi res)
foto by © Vondřej
Storpillaren za námi! (hi res)
foto by © Standa Mitáč
Storpillaren za námi! (hi res)
foto by © Standa Mitáč
rybářská vesnička Reine (hi res)
foto by © Vondřej
majestátní Merraflestinden se zapnutou sprchou (hi res)
foto by © Vondřej
přesun k Breiflogtindenu (hi res)
foto by © Standa Mitáč
lákavá 900 m vysoká údolka Breiflogtindenu s jedinou cestou (hi res)
foto by ©Vondřej
lezení v Kalle (hi res)
foto by © Standa Mitáč
Westpillaren na Presten (hi res)
foto by © Standa Mitáč