Otevřený dopis předsedovi ČHS a lékařské komisi ČHS, v němž protestuje proti zavedení silových kritérií do nominačních pravidel reprezentace v závodním lezení, poslal Libor (Rebel) Hroza. Jeho plné znění nám dal k uveřejnění.

Zde je:

"Vážený pane předsedo Bloudku,
Vážená lékařská komise ČHS.

Před pár dny se na stránkách ČHS objevila informace o tom, že podmínky účasti v reprezentaci se rozšiřují o splnění jakýchsi silových testů.
Cituji:
„Pokud některý ze závodníků splňujících podmínky nominace na základě výsledků v nominačních závodech nedosáhne minimálních limitů v klíčových parametrech pro jednotlivé disciplíny ani při opakovaném testování, počet členů reprezentačního družstva v dané kategorii a disciplíně se sníží.“

Netuším, proč ČHS tuhle věc zavedl, ale stanovovat minimální silové hodnoty (ať už jakékoli) jako kritérium lezecké výkonnosti je podle mě koncepčně scestné. Ale jistě, na to, co rozhoduje o výkonu, mohou být různé názory. Zde ale jde i o zdravotně problematickou věc: zjednodušeně řečeno, jde o možné poranění při tréninku síly prstů (síla a vytrvalost flexorů prstů). Jestliže ČHS dal tuhle podmínku, bere na sebe také odpovědnost za případné úrazy zejména mladších závodníků, kteří při snaze splnit dané limity si přivodí úraz? Ještě bych pochopil, kdyby ČHS dal tyhle silové limity jako doporučení závodníkům, ale jako podmínku – to je špatně. To, že případní reprezentanti budou chtít tyhle limity splnit je jasné, ale kde je jistota, že si u toho nepoškodí své zdraví? ČHS sice píše, že jde o malé minimální hodnoty; ale kde bere ČHS jistotu, že tyhle minimální hodnoty jsou ještě hodnoty pro toho či onoho potenciálního reprezentanta bezpečné? Navíc se jedná o problematiku, kde obecně nikdo není schopen říct: ano, ty už máš vývoj kosterního aparátu ukončen, a ty ne. Docent Baláš, který se na kritériích podílel, je respektovaným odborníkem v tělovýchově, ale při vší úctě, lékařem není.

Sám nejsem jistě vševědoucí a ptal jsem se tam, kde tomu medicínsky rozumějí velmi kvalifikovaně. Kamarád, špičkový ortoped z kliniky primáře Hospodára, mi na tenhle požadavek ČHS řekl, že je to hloupost. Rehabilitační lékařka (původně ortopédka) z kliniky profesora Koláře se také vyjádřila, že je to špatně. Přitom oba dva tihle lékaři sami lezou. ČHS se odvolává na jakési testy reprezentantů z dřívějška a na silové schopnosti úspěšných reprezentantů zahraničních. Ptám se: Jsou tyhle testy vůbec vypovídající o tom, kolik snese zatížení konkrétní jedinec v konkrétním stavu jeho vývoje v době testu? Vývoj jedince v tomhle může být ukončen u někoho v šestnácti, u druhého ve dvaceti; u děvčat obecně o něco dřív než u kluků. Opět se ptám: Kde bere ČHS jistotu v tom, že si při těchto testech či trénování na ně mladí závodníci, kteří nemají ukončený vývoj těla, neublíží? Z kterých pramenů ČHS čerpá, že ještě při tomhle zatížení prstu je to bezpečné a při větším už nebezpečné? ČHS se odvolává na měření úspěšných zahraničních reprezentantů. V tom případě je ale potřeba si uvědomit, že to mohou být ti šťastlivci, kteří mají geneticky dané schopnosti tyhle zátěže zvládnout, aniž by si ublížili.

Kde bere ČHS tu jistotu, že požadované limity nepoškodí zdraví mladých závodníků?

Nyní podstatná poznámka: V téhle věci nemám žádný osobní zájem. Moje děti t.č. buď vůbec nezávodí, nebo je to nemůže nijak ohrozit (Libor by s visy problém jistě neměl); Aneta, kterou trénuji, nemá v této sezóně zájem reprezentovat. Jde mi prostě o to, že pro každého trenéra by mělo být prvořadé zdraví jeho svěřenců a až potom výkon. Samozřejmě, že už i výkonnostní (natož pak vrcholový) sport se v současnosti často blíží ke hraně zdravotního rizika, ale v případě, kde se k této hraně nemusíme přiblížit, je otázkou, proč to ČHS dělá??
Mohu doporučit studie na toto téma, např:
POŠKOZENÍ PRSTŮ RUKOU V HOROLEZECTVÍ: MUDr. Ivan Rotman,
prezident Společnosti a člen Lékařské komise ČHS, člen Lékařské komise Mezinárodní horolezecké federace UIAA (corresponding member)
Past-vicepresident of the International Society for Mountain Medicine (do 2012)
praktický lékař pro dospělé a sportovní medicínu

PORANĚNÍ PRSTŮ, RUKY A LOKTE PŘI SPORTOVNÍM LEZENÍ (T. Hochholzer, Innsbruck/A)
Autor analyzoval výskyt chorobných změn u 225 lezců. Postihovaly v 95% případů horní končetiny, z toho v 57% prsty a ruku. Mezičlánkové klouby (PIP a DIP klouby) u 68, ruptury šlachových poutek u 38, epikondylitidy u 37, záněty šlach u 35, úžinové syndromy u 17, zlomeniny u 14, distenze šlach u 11 a ruptury šlach u 2 osob.

A znova upozorňuji, že jde především o mladé sportovce.

Souhlasím s tím, že, jak píše ČHS, v minulých sezónách se jednoznačně ukázalo, že „nominace po domácích závodech v některých kategoriích není zárukou odpovídající výkonnosti".

Ale řešit to pochybnými silovými limity?
Tohle měl ČHS vyřešeno již dávno před příchodem Tomáše Bintera do vedení komise sportovního lezení: Závodníci se nominovali na českých závodech; a potom svou výkonnost museli potvrdit na prvních dvou závodech evropského  poháru. Kdo ji neprokázal, byl vyřazen. A tehdejší řešení by šlo jistě zdokonalit: Tehdy se kalkulovalo s umístěními. V současné době, kdy je v některých disciplínách špička výrazně širší a zároveň celkem vyrovnaná, se samo nabízí brát do úvahy spíš výkon, než umístění: pokud je někdo s to zalézt ne hůře, než (třeba) o 20% hůř než postupující do semifinále (nebo finalisté), má na repre asi nárok, i když ho od postupu dělilo x míst – třeba to příště vyjde. (A pokud cvakl dvě expresky z 24, přičemž většina měla minimálně 15/24, tak je to taky jasné. Čísla ve výsledcích každého závodu jsou neoblomná.)

Je skutečně nějaký důvod neoprášit řešení z minulosti a zkoušet balancovat na hraně zdravotního rizika?

Libor Hroza"