Lezec - Zpravodaj

Stoupnu si na kraj vchodu do štoly, žilami už se mi rozlévá adrenalin, nasadím stopáka a sednu si do prázdna. Pode mnou je 120 metrů dlouhá šachta, ale půlka z toho je pod vodou. Lano je nové, takže to moc nejde a zpočátku musím stopáka krmit. Jak se ale dostanu níže do šachty, slaňuje se hned o něco lépe. Odrážím se nohama od stěny a dělám dlouhé skoky směrem ke dnu. Světlo z čelovky nestačí na to, abych viděla, co je pode mnou. Nade mnou jen zahlédnu, jak se vzdaluje malý světlý čtvereček představující vstup do šachty. Hlídám si telefonní kabel, abych se do něj nezamotala. Užívám si skoky do prázdna a vždy je bezpečně přibržďuji pravou rukou. Tak mě napadá – až tohle polezu nahoru, bude to pěkná zabíračka. Ale to už jsem 60 metrů pod zemí.

Šachta ještě pokračuje dál, ale já se rozhoupávám a v boční chodbě mě chytá spolulezec a pomáhá mi dostat se na pevnou zem (jen jsem si v té rychlosti všimla, že spolulezec v boční chodbě není nijak jištěný – jestli ho strhnu, už ho nikdo nezachrání). Stopák je pěkně rozžhavený, rychle ho sundavám z lana a s úsměvem ve tváři ustupuji od propasti. Nacházím se několik desítek metrů pod povrchem země, všude kolem mě jsou jen vlhké břidlicové stěny a zvědavě nahlížím do chodby, která vede kamsi do tmy. A konečně mám pocit, že trochu uspokojím mou neutuchající touhu po dobrodružství. Takhle nějak vypadaly moje dojmy při prvním slanění pod zem.

Je tu asi deset lidí a ptají se mne na první pocity. Dělám jakoby nic, ale ve skutečnosti se ve mne mísí pocity radosti, blaženého opojení a očekávání příštích hodin. Za mnou slanili ještě tři odvážlivci a konečně jsme všichni. Vydáváme se na exkurzi do podzemí. Jdeme v řadě za sebou, a do kroku nám zvoní karabiny na sedácích. Občas se zastavíme, abychom se ujistili, že se nám nikdo neztratil. V takové chvíli se vždy ohlédnu po ostatních – oslňují mě světly na svých přilbách. Po chvíli se chodba začne zužovat a my musíme nejprve do předklonu, posléze na kolena a prolézat malými otvory do nových prostor. Vypadá to skvěle, všude samá břidlice, někde se tvoří různé krasové útvary, dokonce i jeden malý ledopád jsme potkali. Místní borci nám dávají krátký výklad k jednotlivým částem chodeb a jejich historii. Po několika desítkách minut namáhavé chůze už mě bolí celá záda. Do jedné těžko přístupné chodby jsme se museli dokonce plazit. Ostřílení jeskyňáři a štolaři se nad mým nadšením možná jen lehce pousmějí, neboť takové „plazivky“ znají velmi dobře. Pro mne je to však něco nového a musím říci, že plazení se dírou ve tmě, aniž bych tušila, co je na jejím konci a zda proti mně něco nevyběhne ve mne vzbuzovalo nepříliš líbivé pocity. Trochu jsem se obávala, abych se „nešprajcla“ někde na půli cesty a nemohla pak ani tam ani zpátky. Chce to trochu sebedisciplíny a ovládání, vlézt do takového prostoru.

Pak se v jednom místě jeden z našich průvodců postaral o zpestření, lehl si na zem a prohlásil, že se máme chovat, jako by si zlomil ruku a nohu. Nejprve jsem ho nebrala vážně a bavila se nad dobrým vtipem. Po pár minutách přesvědčivého předvádění raněného mi ale došlo, že to myslí vážně. Chvíli jsme po sobě jen bezradně koukali, ale nakonec jsme mu ruku zafixovali šátkem, který měl někdo uvázaný kolem krku a nohu jsme mu improvizovaně znehybnili svázáním ke druhé noze pomocí dvou nebo tří smyc. Pak jsme ho naložili na nosítka, která jsme s sebou měli a jali se ho transportovat směrem k východu. Cesta to nebyla lehká, protože v úzkých chodbách se kolem nosítek nevešli žádní zachránci a tak mohl být pouze jeden vpředu, který nosítka táhl po zemi a jeden vzadu, který nadlehčoval nohy. Trvalo přes půl hodiny, než jsme ho dopravili k východu. Myslím, že po poměrně náročném pohybu v chodbách štoly při předešlé exkurzi toho měli všichni zúčastnění tak akorát dost.

U vchodu jsme raněného zapnuli do postroje a pomocí kladkostroje ho lidé na povrchu vytáhli ven. Jeden z nás s ním šplhal na vedlejším laně, aby byl schopen rychle řešit případné jakékoliv problémy, týkající se buď technické stránky transportu raněného nebo případného náhlého zhoršení jeho zdravotního stavu. Já jsem s ostatními prozatím zůstala dole a čekala, až bude volné lano. Přede mnou šla ještě nahoru Martina a pak teprve jsem měla na řadu jít já. Není mi moc dobře, jsem utahaná, tváře mi hoří a říkám si, že mám zcela určitě horečku. Jazyk se mi lepí žízní na patro a točí se mi hlava. Ale nahoru to musím vylézt!

Konečně je to tady. Lano je volné a Martina zapíná blokanty a už stoupá vzhůru. Po chvilce mi seshora spustí druhé lano a tak si říkám, že možná ještě Martinu doženu. Zapnu blokanty a kluci mi radí, ať ještě než se zhoupnu do volného prostoru „našlapu“ co nejvíc lana můžu. Už cítím, jak mě lano tahá do propasti a tak se odrážím a skáču. Ale místo pouhého zhoupnutí do volného prostoru jsem asi o čtyři metry propadla. Lano je sice statické, ale neuvěřitelně péruje a pěkně to na něm houpe. Zpočátku mám z toho srandu a vesele šplhám po laně. Po pár metrech ale zjišťuji, že to bude fyzicky mnohem náročnější, než se zdálo. Kvůli pérování lana se nemohu posunout krolem až k ručnímu blokantu, vždy se na půli pohybu zvrátím dozadu a přenesu tak předčasně váhu do krola. Snažím se přizpůsobit se pohybu lana a ve chvíli, kdy jdu s lanem dolů se snažím postavit do lezáku a dotáhnout krol co nejvýše, ale chybí mi lezecká technika a znovu si sedám. Vydávám neuvěřitelné množství energie, které je však odměněno jen malým posunem vzhůru. Podívám se nahoru a je mi jasné, že Martinu už nedoženu. Je už pěkně vysoko, neuvědomila jsem si, že nastoupila na lano o dobrých patnáct minut přede mnou. Její lano a telefonní kabel se mně neustále pletou pod nohy a pořád se z nich musím vymotávat. Po pár minutách už nemohu popadnout dech, a tak se zastavuji a pod záminkou prostřídání nohou odpočívám a velmi pomalu si stupák dávám pod levou nohu. Ale jsem už příliš vyčerpaná, cítím, jak mám slabé nohy ve stehnech a jsem ráda, že se posunuji s každým pohybem aspoň o pár centimetrů. Východ je ještě hodně vysoko a tak si sedám a chvilku vychutnávám pocit visu ve výšce. Vypínám čelovku, aby mne nerušilo její světlo. V duchu přemýšlím, co mne vede k tomu, abych tady teď takhle visela a dokonce si užívala pocit fyzického vyčerpání, místo abych seděla doma pěkně v teple. Asi to bude těmi endorfiny, co mi zaplavily krevní oběh. No nic, není čas přemýšlet kdo je kdo, za mnou čekají další na volné lano. Zapínám čelovku a přesně v tu chvíli zahlédnu, jak těsně proti mně vystartoval netopýr. Bylo jich tam všude plno, ale většina z nich prostě visela za drápky někde u stropu a spala. Lekla jsem se tedy pořádně. Řekla jsem si, že musím udělat dvacet stupů, než si odpočinu. Ale už při šestém jsem věděla, že to nezvládnu, při osmém jsem se už se zavřenýma očima a se staženými mimickými svaly z posledních sil stavěla do stupačky a desátý jsem ani pořádně nedotáhla. Nevadí, rychle vyměnit nohy a vůbec se nešetřit. Počítám stupy a přemýšlím, co všechno bych byla dala za láhev vody. Mám neuvěřitelnou žízeň. Stehna mě pálí od námahy, v rukou už nemám vůbec žádnou sílu a jak se na laně ve volné hloubce točím, ztrácím orientaci a občas mě překvapí, že se druhé lano nebo kabel objevují vedle mne z druhé strany, než kde jsem je čekala.

Už se blíží východ. Zbývá ještě asi patnáct metrů, ale už vím, že to vylezu. Na těch posledních metrech jsem ještě musela dvakrát nebo třikrát odpočívat. S posledním pohybem jsem se dostala hlavou nad úroveň země a v tu chvíli jsem se cítila jako vítěz. Najednou jsem měla i dost síly na vzepření se, abych mohla vylézt a veškeré útrapy byly konečně za mnou. Roztřesenou rukou jsem se odepla z lana a opatrně poodstoupila od propasti. Nohy jsem měla zesláblé únavou, ale uvnitř jsem se cítila silnější, než kdy jindy. Byl to zážitek, ze kterého budu čerpat ještě minimálně měsíc.

Cvičení pod zemí

Komentáře