Že prý severkou a že prý je to klasika. Fůra šlapání a kilometr ledové stěny… horské lezení, horská zima, pivo a čtyři „udatní“ horolezci. To zní jako plán, plán na prodloužený červnový víkend.

Krajinově je to tu velkolepé. Kochám se po celou dobu co šlapeme do našeho prvního „tábora“ chaty…



Je sice mlha, takže naše stěna je zahalena tajemnem, ale jinak jsou výhledy parádní. V týmu panuje dobrá nálada. Na chatě jednoho rádlera do jedné nohy a šup na kutě. Další den lehká aklimatizační vycházka a už zase do postele, no spíš na matraci. Je teprve po šesté večer, jenže vyrážet se bude už o půlnoci.



Kdo proboha může usnout?? V zápětí zjišťuji, podle pravidelné chrápání, že vlastně všichni kromě mě. To nám to začíná, říkám si „pod vousy“.



Rozlámaná do sebe láduju kaši, trochu čaje a už vyrážíme. Jde to všechno jako po drátkách.. velmi záhy se mi rozbíjí uzávěr od lahve a hned jsem o litr vody kratší. Nevadí, vody je dost, pokračujeme, zavelí se. O pár minut na to začne hulákat Luboš, že mu praskl camelbak…



Pak už jen funím do kopce, modlím se, abych neujela na příkrém ledovci pokrytým štěrkem a hrnu. Vychutnávám si to úžasné ticho, rušené jen mačkami bořícími se do sněhu. Energii toho všeho čím jsme obklopeni. A přijdu si šťastná.



Hodina, dvě, tři, čtyři, nějak se mi ten bágl začíná zařezávat do ramen a nohy tuhnout…a to je všechno teprve před námi. Nevidíme na krok, jen mlhavě stopy co vedou vzhůru. Připadá mi, že vedou nejspíš až ke hvězdám. Opírám se o cepín a oddychuji.



Špatně odbočujeme do vedlejšího žlabu, no není se skoro čemu divit. Předpověď, nepředpověď, nevidíme na metr před sebe. Přeryvy větru mnou cloumají, klepu se od shora dolů a nějak mě přepadá chmurnost. Člověk by řekl, že se tady nedá seknout. A zvlášť když jdeme po stopách někoho kdo tudy šel den či dva před námi.



„Špatný počasí, špatnej čas“. „Otáčíme!!!“. „Přijistit se lanama a jde se dolů!“. Velí Libor. Jen na sebe koukáme a nejistě začínáme sestupovat zpět. Zastavíme po pár metrech. Počasí se začíná rychle měnit k lepšímu. „To dáme, ještě to přeci zkusíme, ještě můžeme dál a otočit to i později když to nepůjde“.



Přešlapujeme ještě dalších pár chvil a rozhodneme se bojovat dál.



Třináct délek v ledu. Přichází únava. Sotva pletu nohama, zlámanej a na dvakrát operovanej kotník o sobě dává znát a to ne málo. Snažím se ho odlehčovat co se dá, ale zas přichází křeče do opačného lýtka. Sem tam kolem nás tak, tak proletí šutr. Kluci valí rychle dál a dál. Navlékám na sebe vše co se skrývá v útrobách mého batohu a s každou délkou si začínám neochvějně přát, nechť je to už ta poslední. Konejším se představou horké vany s horkou čokoládou a překonávám poslední výšvih. Jsme nahoře! Hip, hip, hurá, ale nikdo nevolá, ještě nás čeká najít naši bivakovací plechovou „chajdaloupku“ , což v nepočasí, které přišlo s poslední délkou nebude lehký úkol. „Už“ jen projít ledovec s trhlinami a jsme „doma“. Při pohledu na kluky cítím obdiv, nevím jestli mají takovou jistotu a klid opravdu v sobě, nebo to jen tak vypadá, každopádně nás to s Márií, alespoň částečně uklidňuje.



Jdeme do bílé tmy. Vítr s námi cloumá. Navázání na lana sestupujeme tam, kam nevidíme a Libor ( taťka) nás přesvědčuje, že jdeme správně. Těžko mu uvěřit. Nemůže vidět přece o nic víc než my. Ale jdeme.


hi-res

„Musíme pryč jinak tady v tom větru zmrzneme“. Zavelí. Pomalu sestupujeme a Libor nás víc a víc ujišťuje, že jdeme správně. Ale na základě čeho to tvrdí vůbec nechápu. V tom se na okamžik roztrhnou mraky a my víme, že měl pravdu.



Noc trávíme v plechovém bivakovací „ chajdaloupce“. Druhý den už jen sestoupit dolů k autu a hurá domů.