Někdy na začátku března - odlet, přílet, čekání na zatoulanej bágl,příjezd taxikem a půlnoční Refo. Děsbengál, průvan, parta dredatejch mastí stolní fotbálek, další jako smyslů zbavení řežou do bong, dvanáctiletá dcerka zkouší břišní tanec , všichni lejou litrový lahváče a hulej. První Kruzcampo. Vůbec nechutná špatně. Dvojitá gramáž se jeví spíše výhodou. Nemusíš tak často na bar a máš tak víc času na vstřebání prvních dojmů... Ráno: Hurá do kolmejch. Nejbližší sektor nad kolejema, oklouzaný kolmice, chaos v průvodci, nuda. Přesun do dalšího sektoru. Funíme a potíme se v poledním slunci, pár Němců a jedna mrtvola - dokonalý mimikry - bezdomák ležící na znak pod stěnou mezi trním. Na sobě sedák, oči dokořán , zorničky nevidět, v ruce zapálený cígo, ponořen do svýho světa... Konečně převis. Bienvenidos al circo: 7b pp. Kaspíny s Jájosem: Coňo Paco 7a pp. Na první den spokojenost tak hurá do Refa. Zavřeno! Jak to?:" Vždyť má votvírat v sedum a už je sedum pět!" Deset žíznivejch čeká a doufá. Přijíždí zdejší, někam telefonuje. Naděje. Konečně! Půl devátý otevírá. Rychle hasit! Noc. Útok lišek na zásoby potravy. Berou na co přijdou, vítězí na body. Nad ránem útočí kohouti! Kokrhaj jeden přes druhýho! Svítá a poslední rána zdravýmu spánku: Slavíci z Madridu. Tisíce opeřenců vylétá ze stovek budek rozvěšenejch po okolních lesích a řve. Postřílet je všecky! Lišky, kohouty, ptáky i ty, co jim budky věšeli! Snídaně a filozofická otázka: "Votevřít si jedno k snídani?" vyřešena filozofskou odpovědí: "Jelikož je blbost votvírat si dvě, tak já mám myslím jasno". Jde se klimbit. Stoupáme směrem k "Poemě" funíme a vychutnáváme si atmosféru jarního dne: "Slyšíš, jak ty ptáci pěkně zpívaj?" Ptáky nestřílet! Poema roca: nádherná lezba po krápníkách: 7a os. Potom Vechio trador 7b+, dva pokusy a nic. No neva, času dost, jsme tu teprv druhej den. Jde se nakupovat k Maribel. Bageta, fazole, Kruzcampo. Posedíme, v Refu je stejně asi ještě zavřeno. Třetí den bejvá krize. Vyrážíme na výlet: Lávky. Strašně krásný nebo krásně strašný? Nástup řeší okamžitě otázku pro jakou sortu turistů jsou určeny. Černá feráta bez lana! 30 metrů k prvnímu betonu. Dobře si je prohlídni ze spoda, ať víš, do čeho jdeš. Ze zdola ty díry sice nevypadaj zas tak zle, ale chůze po traverze a pohled do řeky sto metrů pod nohama ti jistě trochu zvýší tep. Pomníček: Tři mlaďoši, co se nejdřív vezli na ocelovým laně přes údolí a pak už jen letěli, když se na jednom konci vyrvalo ze skály... Strašná představa, nejen pro hajlajnery. Obětí týhle, vlastně nesmyslný stavby - lávek pro krále, který se tu prý nikdy ani neprošel - bylo mnohem víc. Kdo by však počítal vězně... Jde se dál. Na konci prvních lávek údolí, v něm polorozpadlej barák zarostlej křovím s temnou minulostí, opředenou pověstí o vraždě hipísáků, kteří ho kdysi obývali. Pohled přes údolí na bájné" Makýno", druhý lávky a konec - dál se nedá a ani nechce. Kluci lezou a mi natahujeme hajlajn. Místo super, ale to ukotvení za lávky mě děsí. Ne tak Kajocha "ještě přetejpovat a můžem chodit!" Chytá mě čímdál větší depka. Tohle nemůže vydržet! Trhlina! Já to říkal. Balíme... Noc. Lišky přitvrzujou! Renda neochránil slaninu. Polívky sbírá z křáčí. Lišák tahá Dejva za dredy ze spacáku. Jinak standard: kohouti, slavíci. Lezení na Las Encantadas: Přístup pohodovej po silnici. Tradiční chaos mezi realitou a průvodcem. Starý cesty se mísí s novejma: "Kurva, co by jim to udělalo, vzít ten posranej fix a napsat na nástup název aspoň každý vosmý cesty!" Polední siesta. Běžěc! To se mi nechce líbit.... Průser! Tlama - dlouhá skála, krátký lano!!! Všichni víme, všichni známe a přesto se každej rok někdo proletí. Běžíme na pomoc. Sápeme se pod stěnu. "Doprdele nechci vidět mrtvolu!" Žije! Potlučenej, zakrvácenej, ale při vědomí. Stabilizujeme, komunikujeme, čekáme na záchranku. Je siesta, tak to trochu trvá! Za hoďku přijíždí jako první horská služba, pak civilní ochrana, hasiči, strážci parku, policajti, sanitka... Křáp na nosítka, nosítka do lana, lano do osmy a opatrně na pěšinku a k sanitě. Odjezd a rozchod. Jde se lejt. Další den. Lezení na Arabákách. Pěkný lezení po neoklouzaným. Krásný výhledy, dlouhej přístup. Uzle na konci lana! Jistota je jistota. Jájos diktuje : Coming on Strong - 7a+ OS. Večer Refo. Dredaři už maj jména, bezdomák je ikona zdejších lezkyň, Kobra za barem se už taky tváří o něco přátelštěji. Přibývají další známí. Telefón. Letec je v pohodě! Lejem na jeho zdraví! Druhej pokus o hajlajn na lávkách. Kajoch dává, Woita padá, systém se hroutí. Tak to by tady stačilo. Bez vrtačky už ani ránu! Další slunečnej den. Cesta na hajlajn na Arabáky. Rouhání:" To nám to póčo vyšlo. Dvanáct dní a ani kapka. A i kdyby už od teď, jenom chcalo, tak super." Na nebi ani mráček. Montáž hajlajny. Tři hodiny vymejšlení, pochybností a dřiny. Na západě frontální oblačnost. Hotovo! Můžem začít. První kroky, první kapky! Leje! "To se mi snad jenom zdá, eště aspoň dvě hoďky a mohlo bejt posekáno!" Ústup k Maribel pod stříšku. Je tam plno. Přicházejí další, stříška protéká, posedáváme na krabicích, lejem Kruzcampo. Přesun do Refa. Mejdan na rozloučenou o den dřív. Bonga, fotbálek, bouldrování na překližce a shyby na liště. Teď už je to všechno jedno. Stejně toho tady už moc nenalezem, tak do plnejch! Ráno bahno. Leje! Tak jdem taky. Zejtra odjezd, tak co už. Poslední den. Slunce. Vlak jede až ve tři. Valíme na Arabáky. Poslední pokus o hajlajn. Rychlá montáž, pár pádů a mám ho! Drsná lajna! Kajoch padá v půlce, bráchové se rvou o každej metr. Slunce se nachyluje, vlak odjel a mi stále na lajně. Však co, vždyť to letí až ráno. Poslední pokusy, stmívá se. Kájoch dává! Balíme a fofrem dolu. Po tmě zabalit, naskákat do auta a davaj na letiště. Míjíme Refo, opouštíme Čoro... a v dáli bonga zní! Kolouch. O highline více na www.slacklive.cz PS: O vejkendu na Prvního Máje chystáme první větší akci do Ostrova-lack-jump-long-wasser-highline. Takže kdo má čas a chuť, je zvanej.
|