Druhé pokračování nás zavede na nejmenší z pěti věží skupiny Tre Cime.

Tak, jako i minulé roky, po deváté večer už ve výběrčí budce na začátku silnice pod Cimy nikdo nebyl a cesta tím pádem volná a bezplatná. Zaparkovali jsme na parkovišti vedle Poláků a sondujeme, jak to je s vybíráním parkovného. Prý chlap chodí okolo osmé. Vstáváme v sedm a když vykouknu ze spacáku, vedle nás stojí Fiátek a v něm zvláštní chlapík s námořnickou brigadýrkou. Kouká na nás, ale za chvíli odjíždí. Jen jsme se nasnídali, sbalili a chystáme se vyrazit, je tu zpátky a stáhne nás o 15 € parkovného. No alespoň že nás taktně nechal v klidu nasnídat.

Nástup na Cimy má tu výhodu, že je vlastně z větší části po rovině. Zaplať pánbůh za to. Pořád nás oba bolí hlava - asi aklimatizace. V Dolomitech se mi to ještě nestalo. Pod nástup přicházíme poslední a v cestě už visí pár dvojek. Ti nejspodnější zrovna lezou Preussovu stěnku a jistící nám kyne ze štandu. Tak honem na předskalí, obout a navázat se. Trojkový kout, travers v zaštěrkované polici, pětková stěnka, trochu delikátní travers doprava a jsme pod známou Preussovou stěnkou také. Parta před námi už je pryč, ale slyšíme neurčité hlasy nad sebou. Když si představím toho Preusse v konopných lezečkách a bez jediné skoby, jak ji při prvovýstupu leze nahoru a zase zpátky, aby potrvdil své heslo, že nikdo nesmí lézt to, co by nedokázal bezpečně slézt, musím říct, že to byl borec. Pravda, je to jen poctivá pětka a dnes už se lezou jedenáctky, ale tenkrát? Čtyři kroky v převislé stěnce, jedna žába do spáry a stěnka je za mnou. Ta tělocvična dvakrát týdně dělá divy. Skála je tu trochu klouzavá, jako namydelná suchým mýdlem. Rampa šikmo nahoru doleva vede ke stanovišti. Dávám na začátek smyčku, aby mi žena nikam neulítla, kdyby ve stěnce spadla, a valím na štand. Cvak, cvak, klap "Zrůůůůůůůůůůš!!!" Eva neodpovídá, zato se ze stěny nade mnou se ozve: "Zrušenóóó". No to je gól! Dvojka nad námi jsou Češi a nepočítají, že by zrovna ausgerechnet pod nimi byli další. Druholezec zrušil jištění na moje volání. Snad jim to dojde a ten odjištěný nespadne.

Další dvě pětmínuskové délky nám jdou dobře. Spojujeme je do jedné a doháníme ty Čechy nad námi. Teprve teď jim dochází, že zrušili svoje jištění na naše volání a dodatečně se lekli. Jsou to študenti. Jde jim to trochu pomaleji, ale zanedlouho jsme všichni nahoře. Hoši jdou slaňovat a my se ještě zdržujeme na vrchu. Konec konců, stihli jsme průvodcovský čas a můžeme se tu chvíli mrcasit. Eva fotí kytky… nojo, my jsme úplně zapomněli cestou nahoru fotit! A ty komíny byly docela exponované a fotogenické. Doprčic! To jsem to prošvihl.

Začíná přeháňka a čeká nás skoro třista metrů slanění. Honem sbalit lana a dolů. Po prvním sjezdu se má traverzovat doprava a slanit do sedla mezi Cimou Piccolissimou a Puntou di Frida. Jdu se tam podívat, ale sedlo je velice hluboko, zdá se mi určitě víc, než jedno slanění. Zato rovně dolů vedou jiné slaňáky, které v sice průvodci popsané nejsou, ale vypadají dobře. Je v nich vždycky napevno zašroubovaná ocelová karabinka mailonka, to je určitě nová slaňovací dráha. Tak se na ni spolehneme a sjíždíme délku za délkou. Pokaždé se modlíme, aby se nám lano neseklo v členitém komíně a při stahování uhýbáme shazovaným kamenům.

Dolů to vypadá stále strměji, na hlavu nám kape voda a poslední slaňák je do převisu. To samo by ani tak nevadilo, ale tvůrcům slaňáků už došly ocelové karabinky a tak tentokrát použili několikrát dokola stočený drát. Celý ten štand jsou dvě celkem na pohled jakž takž držící skoby, jeden viklavý kroužek a jedna skoba, do které bych si nepověsil ani batoh. To vše je zatlučené za blokem, který má na vrchu lokr a taky nebudí zrovna důvěru.

Vylepšuju tu soustavu stoperem a uzlem. Jsem těžší, tak pojedu první. Pokud to vydrží, může sjet i Eva a stoper vzít. Co by si tu počala, kdyby se ta soustava vyrvala i se mnou radši ani neřešíme. Opatrně nasedám a snažím se lanem neškubat, ale oplet lanexáckého lana se v Siriusu hrne a z plynulého sjezdu se začínají stávat přískoky. Jenže už visím ve vzduchu a stejně tak jako tak nemůžu dělat nic jiného, než poskakovat dolů. Pod převisem, skoro už pět metrů vedle mne, jsou vidět slaňáky zoufalců, kteří měli jen jedno lano a museli přesedat. Jak se tam dostávali nevím, ale hlavně že se tam nemusíme dostávat my.

Slaňák vydržel, jsem v kotli. Žena je hamoun a ruší nejen ten přidaný stoper, ale i uzlík, který jsem tam radši chtěl nechat, a sjíždí taky. Sjezd 45 metrů vzduchem na pozadí nebe a dolomitských vrcholů vypadá velkolepě a tak fotím alespoň teď, ale oddechnu si až když je Eva dole v rokli. Tady už jsou opravu bytelné slaňovací kruhy jak na písku a tak jsme za chvilku dole. Za občasných přeháněk scházíme sutí na cestu a k autu. Přestávka v dešti nám umožňuje zabít konzervu a povečeřet. Příjemně unaveni a už bez bolesti hlavy za tmy sjíždíme dolů a jedeme bydlet jinam. Ale řeknu vám, stejně byl ten Preuss bourák. Takováhle cesta v roce 1911, s konopným lanem, všechna čest. A jak se vlastně tenkrát dostali dolů, když prý neměli skoby? Že oni to zase celé slezli?!

---

Informace:

Příjezd od jezera Missurina (sem z Cortiny nebo Toblachu) placenou cestou na systém parkovišť u chaty Auronzo. Na parkovišti samotném není povoleno stavět stany, ale na trávě mimo parkoviště se občas sem tam nějaký stan toleruje. Celkem ne zřídka se tam dá vidět, že lidi přespávají v autech.
Nástup od chaty Auronzo po téměř vodorovné široké cestě k chatě Lavaredo. Od ní do sedla Paternsattel a po hřebeni doleva pod nástup. Dá se to taky střihnout svahem rovnou. Od chaty Auronzo okolo půl hodiny.
Cima Piccilissima je první, nejmenší věž hřebene Tre Cime. Při pohledu od sedla je proťata po celé výšce komínem, který jde až na druhou stranu věže. Tímto komínem vede Preussova cesta.

Výstup:
Dvě místa V, často IV a IV+. 10 délek, 250 m, čas výstupu 3,5 hodiny. Jsou dvě varianty nástupu:

1. Od spádnice komína doleva na předskali až za roh, tam nahoru a zase zpátky do štrbiny mezi představenou věží a Cimou Piccolissimou. Nahoru a doprava po polici na štand pod Presussovou stěnkou.
2. Druhá varianta nástupu, asi stejně těžká, vede mírně zprava k Preussově stěnce.

Nad stěnkou mírně doleva a pak už pořád komínem nahoru, až už to nejde dál. V poslední délce se taky může z komína doprava.

Vybavení: Určitě dvě lana 45m, vklíněnce, smyčky, helma a nezapomeňte na něco proti dešti.

Sestup: Slanit jednu délku na polici na opačnou stranu, než jste dolezli. Po ní doprava (když se díváme dolů) a dalšími dvěma slaněními do sedla mezi Puntou di Frida a Cimou Piccolissimou. Další dvě slanění vás dovedou do rokle, ve které jsou udělané bytelné slaňovací kruhy. V rokli ovšem není zdravé se zdržovat za bouřky. Druhá možnost je slaňovat pořád dolů, jako my, a dopřát si pošimrání nervů na konci.

Průvodce:

• CD Skalní ráj Dolomity
• Tři cesty na věže Tre Cime di Lavaredo, Jiří Novák, časopis Lidé a Hory 2/2003.